Doporučujeme
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
V dokonalém karmelitánovi musí svorně přebývat Marta i Marie… Když má ale Marta příliš mnoho práce a vnější úkoly musí být odpovídajícím způsobem splněny, nesmí se Marie stáhnout do ústraní a toužit po niternosti a vnitřním klidu, ale musí věrně přiložit ruku k dílu, napnout síly, těšit Martu a těšit se z toho, že jedná, jak se líbí Bohu.
(Michael od sv. Augustina O.Carm. /1622–1684/)
Michael od sv. Augustina (1622–1684)
Duše je daleka toho, aby zesmutněla, když je »odstavena« od objetí a polibků Milovaného, když zeslábne pociťování něžné, sjednocující lásky, když je vedena z příjemné samoty zpět do mnohočetných činností. Naopak: díky mimořádné přízni Milovaného, díky tak přátelskému sjednocení s Ním, díky předchozímu niternému »ponoření« v Bohu, díky láskyplnému zakoušení Boha se cítí posílená a naplněna odvahou k tomu, co je obtížné. Neboť tato velmi něžná zakoušená láska sjednocení se proměňuje v lásku jinou, v lásku, která je „silná jako smrt“ (Pís 8,6). Tato jednající láska ochotně postrádá jakoukoli útěchu, jakékoli pociťování přízně. Neboť láska, která je silná jako smrt, nechává duši umřít všem stvořeným věcem i sobě samé; ano, jako smrt odděluje tato láska duši od každé tendence k něčemu přilnout, aby napříště žila jen v Bohu.
Michael od sv. Augustina (1622–1684)
Nebeský Ženich je velmi plachý a jakoby se ostýchal ukázat se přímo; jestliže se tedy chce sjednotit s věrnou duší polibkem lásky a objetím, hledá odloučenost a samotu.
Život Michaela od sv. Augustina (1622–1684)
Jan van Ballaert se narodil 15. dubna 1622 v Bruselu. Vzdělání získal na vynikající škole u augustiniánů a po jejím ukončení vstoupil 14. října 1640 na Karmel, kde obdržel řeholní jméno Michael od sv. Augustina. Sotva pětadvacetiletý se stal lektorem filozofie v Gentu a zde se setkal s Marií Petyt, která byla ještě o rok mladší než on. Jejich vztah se stal jedním z největších mystických přátelství 17. století.
Michael od sv. Augustina (1622–1684)
Když duše mlčí, může snáze naslouchat Božímu hlasu. Neboť podobně jako v noci, kdy všechno odpočívá a nic neruší, lze snáze zachytit různé zvuky a ozvěna v horách je lépe slyšet navečer, i Boží volání a ozvěna Božího hlasu jsou snáze zachytitelné ve ztišené duši...
Michael od sv. Augustina (1622–1684)
A toto je opravdu nejlepší úděl karmelitána, totiž zabývat se Bohem bez přestání a uctívat jej ve dne v noci v duchu a v pravdě.
Jsi paprsek,
jenž dolů ze soudcova
trůnu vyšlehne
a pronikne
do noci duše,
která sama sebe nikdy nepoznala?
Milosrdný – neúprosný
vniká do skrytých záhybů.
Vyděšena pohledem
na sebe samu
dělá duše místo
svaté bázni,
počátku oné moudrosti,
jež přichází z výsosti
a na výsosti nás
pevně zakotvuje
Tvému působení,
které nás nově tvoří:
Duchu svatý – Pronikavý paprsku.
(Edith Stein /1891–1942/, Gedichte und Gebet aus dem Nachlass, překlad Vladimír Petkevič)
Můj Bože, dej mi, prosím, vše,
co mne k Tobě přivede.
Bože můj, vezmi mi vše,
co mne od Tebe vzdaluje.
Bože můj, vezmi mi i mne samu
a odevzdej mne jen Tobě, a to beze zbytku.
(Edith Stein /1891–1942/, dopis K. Kopfové, 12. října 1927)
Kdo jsi,
světlo, jež mne naplňuje
a osvětluje temnotu mého srdce?
Vedeš mne jako matka za ruku
a kdybys mne pustil,
nesvedla bych udělat ani krok.
Jsi prostor,
který kolem dokola obklopuje mé bytí
a ukrývá je v sobě.
Ty, který jsi mi bližší než já sama sobě
a niternější než mé nejhlubší nitro
a přece neuchopitelný a nepostižitelný,
přesahující každé jméno:
Duchu svatý,
Věčná
LÁSKO!
(Edith Stein /1891–1942/, Gedichte und Gebete aus dem Nachlass)
Temnotu a suchopár smí duše považovat za šťastné znamení: za znamení, že Bůh se ji teď chystá osvobodit od ní samé: oni jí vezme její sílu. Prostřednictvím síly by toho asi mohla dosáhnout hodně, ale nikdy tak úplně, dokonale a jistě jako nyní, kdy ji Bůh bere za ruku. Vede ji jako slepce po temných cestách aniž by věděla, kam jde – a přece po cestách, jež by sama při tom nejšťastnějším putování, používajíc vlastní oči a nohy, nikdy nenalezla. Dělá přitom velké pokroky, aniž to sama tuší, ba dokonce se domnívá, že je ztracena.
(Edith Stein /1891–1942/, Kreuzeswissenschaft; 122)
Božské dítě se stalo učitelem a řeklo nám, co máme dělat. K tomu, aby byl celý lidský život proniknut životem božským, nestačí jednou za rok pokleknout u jesliček a nechat se okouzlit atmosférou svaté noci. Člověk musí být po celý život v každodenním styku s Bohem… (…) Kdo denně ze srdce říká své „Pane, buď vůle Tvá“, ten se určitě smí spoléhat na to, že se nemine s Boží vůlí ani tehdy, kdy už nemá žádnou subjektivní jistotu.
(Edith Stein /1891–1942/, Vánoční tajemství)