Doporučujeme
Karmelitánská spiritualita Texty z tradice Radost se rodí z osobní jistoty, že jsme nekonečně a nade vše milováni
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
K nejúžasnějším a zároveň nejméně sporným zkušenostem patří, že zlo se ukáže – často překvapivě brzy – jako hloupé a neúčelné. Neznamená to, že každému jednotlivému zlému činu jde v patách trest, ale že zásadní porušení Božích přikázání domněle v zájmu pozemské sebezáchovy je skutečnému vlastnímu sebezachování právě protichůdné. Tuto naši zkušenost lze vykládat různě. V každém případě však odtud plyne jistota, že v lidském soužití platí zákony silnější než všechno to, co by se rádo nad ně povýšilo.
Věřím, že Bůh ze všeho, i z toho nejhoršího, může a chce dát vzniknout dobru. K tomu potřebuje lidi, kteří připustí, aby jim všechny věci sloužily k dobrému.
Věřím, že nám Bůh v každé tísni chce dát tolik síly k odporu, kolik jí potřebujeme. Nedává ji však dopředu, abychom se nespoléhali na sebe, ale jen na něho. V takové víře by měl být překonán strach z budoucnosti.
Věřím, že ani naše chyby a omyly nejsou marné a že pro Boha není o nic těžší vypořádat se s nimi než s našimi domněle dobrými činy.
Věřím, že Bůh není nadčasový osud, ale že na upřímné modlitby a odpovědné činy čeká a odpovídá.
(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, úryvek z textu Zamyšlení na prahu roku 1943, napsaného k desátému výročí uchopení moci Hitlerem; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)
Dnes si připomínáme sedmdesát let od ukončení korejské války (27. července 1953). Dne 25. června 1950 vpadla vojska Severní Koreje (podporovaná Sovětským Svazem a posléze čínskými „dobrovolníky“) do Jižní Koreje ve snaze sjednotit celý poloostrov pod severokorejskou komunistickou diktaturou. Napadenou zemi vojensky podpořilo OSN. Příměří se podařilo dojednat až po Stalinově smrti, hranice mezi Severní a Jižní Koreou zůstaly zachovány v přibližně předválečném stavu, mírová smlouva však dosud nebyla uzavřena.
Nikdy nebudeme moci dostatečně děkovat za nezasloužený dar Pánova přátelství, pokud neuznáme, že také náš pozemský život a naše přirozené schopnosti jsou dar.
(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 55; 2018)
Protože Bůh přitahuje k sobě duše rozličnými způsoby a různými cestami a ty se nemůžeš modlit ani rozjímat, neztrácej odvahu, nevzdávej to, nezanedbávej modlitbu ani rozjímání, ale dělej, co můžeš, nicméně ne tak, že by sis činil násilí. Ano, kdybys nedělal v modlitbě nebo při rozjímání nic jiného, než jen byl přítomen a postavil se do přítomnosti královského božského Majestátu, bude to služba Bohu, která se mu velmi líbí. Věř bez pochybností, že jsi u Boha, jako kdybys byl v nějakém tmavém či temném pokoji u některého svého důvěrného přítele a s ním.
(Daniel od Panny Marie O.Carm. /1616–1678/, Kunst deren Künsten, Prag 1752)
Zakouším jakýsi pocit míru a plnosti při vědomí toho, že mířím do neznáma, či přesněji do oblasti, kterou nelze vymezit našimi vlastními prostředky. Dokud žijeme ve sféře prvků, které závisejí na naší svobodě nebo svobodě druhých lidí, namlouváme si, že si sami vystačíme, a tehdy je náš svět hrozně ochuzený, jak se mi zdá. Od okamžiku, kdy vnímáme, jak nás ovládá a zmítá námi síla, již nic lidského nemůže zkrotit, mám skoro fyzický pocit, že mě Bůh opět uchopuje a svírá těsněji než dřív. Jako kdyby s tím, jak se před námi vytrácí cesta – a lidé okolo nás mizí, neschopni nám účinně pomoci (samozřejmě nemluvím o přátelství a ochranných modlitbách, jako jsou ty Tvoje, neboť ty splývají s Bohem) –, byl Bůh jako jediný před námi a kolem nás – a jako kdyby houstnul (smím-li to tak říct) v té míře, jak postupujeme vpřed.
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 4. října 1917; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)
Mám za to, že oba ty stavy, potřeba číst i možnost obejít se bez četby, jsou dobré. To i ono má svůj čas. Podstatné je být Bohu na očích: a pak dělejte to, co Vás bude přitahovat. To On nám vkládá do duše rytmy, podle nichž jednáme, jako bychom nejednali, anebo také vůbec nejednáme.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Inkulturace křesťanské spirituality do kultur původních kmenů nalézá svou zvláštní hodnotu ve svátostech, neboť v nich se spojuje božské s kosmickým, milost se stvořením. V Amazonii by svátosti neměly být chápány odděleně od stvořeného. „Představují privilegovaný způsob, jak je příroda přijata Bohem a proměněna na prostředek nadpřirozeného života.“ Jsou završením tvorstva, kde je příroda pozvednuta k tomu, aby se stala místem a nástrojem milosti, aby „objala svět na jiné úrovni“.
(papež František, Querida Amazonia, odst. 81)
Optimismus není názor na přítomnou situaci, nýbrž životní síla, síla naděje tam, kde jiní rezignují, umění nést hlavu vzhůru, když se všechno zdá ztracené, síla snášet zvraty, síla, která nikdy nepřenechá budoucnost protivníkovi, ale vyhrazuje si ji pro sebe.
Doufat v lepší pozemskou budoucnost a připravovat se na ni považují někteří lidé za něco nevážného, někteří křesťané za něco bezbožného. Věří, že smysl současného dění je v chaosu, v rozpadu řádu, v katastrofě, a stahují se do rezignace nebo zbožného ústraní, místo aby nesli odpovědnost za další život, za budoucí dílo, za přicházející pokolení. Je možné, že již zítra nastane soudný den; pak se rádi vzdáme práce pro lepší budoucnost, ale dříve nikoli.
(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, úryvek z textu Zamyšlení na prahu roku 1943, napsaného k desátému výročí uchopení moci Hitlerem; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)
Maria je připravena na všechno, neboť Mesiášův osud musí být jistě osudem neslýchaným, ale co toto „všechno“ konkrétně bude, to Maria neví. A právě to noří celý její život do oblaku úzkosti. Ještě dříve, než ji Syn může osobně vychovávat, je již zacvičována.
Když se karmelitáni cítili milováni tak velkou a něžnou Matkou, nemohli na oplátku než milovat ji. Proto je karmelitánským ideálem „ztratit se v Bohu v mateřském teple blahoslavené Panny“.
(Řehole karmelitánského třetího řádu, čl. 34)
Můj drahý staříčku,
už mnoho dní ti chci napsat (…). Především v tomto měsíci Panny Marie jsem tě svěřila nejsvětější Panně: doufám, že mě vyslyší a že tě bude vždy chránit. Prosím ji, aby osušila tvé slzy, aby uklidnila tvůj nepokojný život plný zvratů a aby ti byla společnicí v tvé samotě. Především se však modlím, aby nejsvětější Panna byla tvou přímluvkyní, něžnou a láskyplnou Matkou, kterou jsi tak miloval, tvou ochránkyní ve strašlivé hodině smrti. Vždy ji vzývej, tatínku, a tím víc, když tvá duše bojuje s malomyslností; řekni jí: „Maria, ukaž, že jsi moje Matka“ (1)…
(1) verš z hymnu Ave maris stella
(Terezie z Los Andes, dopis otci, 26. listopadu 1919)