Vytisknout

Poznámky z přednášek
z V. Mezinárodního kongresu karmelitánských laiků
na téma „Formace karmelitánských laiků k apoštolátu“
Sassone 17.–21. září 2012

Všem přednáškám sloužily za zdroj tyto základní prameny:

  • Písmo svaté
  • učení učitelského úřadu církve, zejména nauka Druhého vatikánského koncilu o církvi; klíčovými jsou tu dokumenty: Lumen gentium, Gaudium et spes, Christifideles laici, Apostolicam actuositatem, Evangelii nuntiandi a Katechismus katolické církve
  • duchovní tradice Karmelu
  • Řehole Řádu bratří blahoslavené Panny Marie Karmelské, daná sv. Albertem Jeruzalémským a upravená a potvrzená r. 1247 Inocencem IV.
  • Řehole karmelitánského třetího řádu neboli Sekulárního karmelitánského řádu blahoslavené Panny Marie Karmelské, vydaná roku 2003.

Přehled přednášek:

  1. P. Francis Amodio, O.Carm. (USA):Povolání a poslání laiků v církvi a ve světě.
  2. Amanda Rodiques Jordao, TOC (Brazílie): Proměňující moc kontemplace.
  3. Maneya Imay, TOC (Keňa): Bratrská a prorocká dimenze apoštolátu.
  4. P. Giovanni Grosso, O.Carm. (Itálie): Apoštolské úsilí karmelitánských laiků: cesta ke svatosti.
  5. P. Francisco de Sales Alencar Batista, O.Carm. (Brazílie): Role karmelitánských laiků v apoštolátu Rodiny Karmelu.
  6. Veronica Errington, TOC (Velká Británie): Formace karmelitánských laiků k apoštolátu. 

Osnova:
Identita (v církvi a v řádu) – povolání – prostředky k jeho realizaci. 

 

Ad 1.
Povolání a poslání laiků v církvi a ve světě

P. Francis Amodio O.Carm

Každý křesťan je povolán k následování Krista. Jaký je jedinečný charakter a poslání laiků?
Všichni jsme voláni ke svatosti => slyšet a hledat Boží hlas a Boží království a obdržet poslání v církvi.
Laici mají za úkol být Božími svědky, jeho hlasem a přinášet Boží království tam, kam se klerici či řeholníci nedostanou, animovat svět křesťanským duchem.
Důraz na domácí církve.
Jako karmelitáni jsme povoláni ke službě modlitby.

Řehole III. řádu, čl. 49. „Karmelitánští laici chápou a (svým) životem ukazují, že časné činnosti a sama práce jsou účastí na stále tvůrčí a přetvářející činnosti Otce, pravou službou bratřím a opravdovým povznesením člověka. Ačkoli vydávají svědectví ve světě, který v každodenní skutečnosti plně nevnímá nebo zcela odmítá niterné a životodárné pouto s Bohem, přece se sympatiemi sledují a sdílejí jeho očekávání a hluboké tužby, aby ve svém povolání být „solí země“ a „světlem světa“ zvěstovali lidem poznání spásy.“

 

Ad 2.
Proměňující moc kontemplace

Amanda Rodiques Jordao, TOC

Ježíš nás zve k důvěrnému společenství s Ním a s Otcem. Z této jednoty a z následování Krista plyne křesťanská dokonalost.
Ti, kdo ctí Otce správně, jsou vždy kontemplativní, a tím jsou přetvořování podle Jeho vůle. Pravidlem jejich života je láska.
Kontemplace vede k novému stvoření, a to vede zpět k bratřím a sestrám, ke službě Kristu – k apoštolátu, poslání k budování Božího království na zemi. Apoštolát se rodí z jednoty Boha a člověka.
Proměňující cesta v Karmelu (př. Terezie z Lisieux, Jan od Kříže, Edith Stein) ukazuje, že z dokonalé lásky vyrůstá touha sloužit Kristu (i modlitbou, obětí).

 

Ad 3.
Bratrská a prorocká dimenze apoštolátu

Maneya Imay, TOC

Kontemplace je základním prostředkem k tomu, aby mohlo růst naše společenství a náš apoštolát. Kvalita naší modlitby určuje kvalitu našeho života ve společenství a naší služby druhým.
Cílem karmelitánského života je jednota s Bohem – žít v Boží přítomnosti, naslouchat Bohu a přijímat jeho vůli.

Bratrská dimenze = tvořit společenství, kde se všichni cítí přijati, kde cítí, že mají svou hodnotu. Společenství je také místem zkušeností. Je samo o sobě svědectvím, že Kristova láska může přemoci všechny lidské bariéry a že lidé, v mnoha ohledech různí, mohou spolu žít v míru a spolupráci. Vzorem je nám první křesťanská i první karmelitánská komunita. Albertova řehole klade důraz na mezilidské vztahy.

Řehole III. řádu, č. 43: „Společná setkání karmelitánských laiků musí zářit prostotou a opravdovostí; každé společenství má být „krbem“ bratrství, kde se každý cítí (být) doma, přijímán, znám, oceňován, povzbuzován na cestě, případně s láskou a šetrností napomínán. Karmelitánští laici se tedy snaží spolupracovat s ostatními členy Karmelitánské rodiny a s celou církví, aby církev uskutečňovala své misionářské povolání v každé situaci a podmínkách.“

 

Bratrství a služba druhým jdou spolu ruku v ruce. Našimi vzory v tom jsou Eliáš a Maria. Důležitá je stabilita a autenticita našich komunit. Sloužit druhým znamená sloužit Kristu.
Karmel nepreferuje jen jeden způsob apoštolátu, ale odpovídá na potřeby církve a světa. Služba je nedílnou součástí našeho povolání. Co a jak máme dělat, rozlišujeme v modlitbě. Skrze službu jsme také formování (zkušenosti, výcvik a vzdělání...).
Komunita je také místem střetů. Naše rozdílnost má být svědectvím vykupitelské lásky Kristovy. Máme být přátelé, kteří jsou také přáteli Krista.

 

Prorocká dimenze apoštolátu:
Důležitý je význam slova „prorok“. Křtem jsme se všichni stali proroky.
Pro karmelitána být prorokem znamená odvahu a naději udělat svět lepším místem. Autenticita povolání tu znamená: zda nás naše víra motivuje ke službě druhým z lásky k Ježíši a jeho přikázáním.
Proroctví znamená také říct pravdu o přítomnosti, ne jen předvídat věci budoucí.
Povolání do Karmelu není pro naši osobní zbožnost, ale je to dar pro Církev a pro svět.

Naše priority dle Řehole III. řádu, č. 33: „V Karmelu se lidem, zaujatým tolika starostmi, připomíná, že absolutní prvenství je třeba dát hledání ,Božího království a jeho spravedlnosti‘ (Mt 6,33). Proto karmelitánští laici v rodině, na pracovišti a ve svém oboru, v odpovědnosti ve společnosti a v církvi, kterou mají, ve (své) každodenní činnosti i ve vztazích s druhými hledají skrytou Boží stopu, uznávají ji a dávají (z ní) vyrašit semeni spásy v duchu blahoslavenství. Pokorně a vytrvale uplatňují ctnost čestnosti, ducha spravedlnosti, upřímnost, zdvořilost a statečnost ducha, neboť bez nich nemůže existovat pravý lidský a křesťanský život.“


Kontemplace nás činí vnímavými na problémy světa. Jako karmelitáni se snažíme bát Božími služebníky a přáteli, tedy vyvíjet vědomé úsilí tváří v tvář problémům spravedlnosti, míru, stvoření.
Každý karmelitán by měl jako Eliáš bojovat proti moderním falešným bohům a pokračovat v poslání Kristově. Měli bychom o tytéž hodnoty, o které se snažíme v komunitě, usilovat i pro svět (a naopak) – ne být jiní ve společenství a jiní navenek. Nemusíme konat veliké činy; projevy lásky a služby mohou být docela malé a konkrétní.

Podstatným povoláním Rodiny Karmelu je modlitba. V ní nasloucháme Bohu a rozlišujeme, co po nás Bůh chce. Posláním každého křesťana je znát a milovat Boha a zprostředkovat jeho poznání a lásku druhým.

 

Ad 4.
Apoštolské úsilí karmelitánských laiků: cesta ke svatosti

P. Giovanni Grosso, O.Carm


Příklady apoštolátu karmelitánských laiků v přednášce generálního postulátora řádu:
Sv. Nuno od Panny Marie, Španělsko, 14. stol., služba chudým.
Maria Petijt, Francie, 17. stol., apoštolát modlitby.
Mariangela Virgili, Itálie, 18. stol., pomoc chudým, hlavně dívkám – vyučování, učení se řemeslu (záchrana od prostituce).
Lliberada Ferrarons, Španělsko, 19. stol., apoštolát mezi spolupracovnicemi – dělnicemi, katecheze ve farnosti, apoštolát modlitby a oběti (nemoc), vyhledávaná pro duchovní rady.
Maria Cannavali, Itálie, 19. a 20. stol., učitelka, apoštolát modlitby, služba v kostele.
Svatost je pro všechny.
Apoštolát vychází z osobního vztahu s Kristem.
Služba lásky je pro Karmel esenciální.

 

Ad 5.
Role karmelitánských laiků v apoštolátu Rodiny Karmelu

P. Francisco de Sales Alencar Batista, O.Carm

 

Rodina Karmelu:

Konstituce I. řádu, č. 28: „Mnohotvárnost způsobů prožívání charismatu Karmelu je pro nás důvodem k radosti. Potvrzují tvůrčí plodnost, kterou působí Duch a již chceme přijímat s vděčností a rozlišováním. Všechny osoby i společenství, oficiální i neformální, inspirující se řeholí sv. Alberta, její tradicí a hodnotami vyjádřenými v karmelitánské spiritualitě, tvoří dnes v církvi karmelitánskou rodinu.
K této rodině tedy patříme my a naši bratři tereziánské reformy, sestry jedné i druhé řádové větve, přidružené řeholní kongregace, třetí řády ve světě, sekulární instituty, ti, kdo jsou přičleněni k Řádu skrze svatý škapulíř, ti, kdo z nějakého jiného důvodu či závazku se těší přidružení k řádu, ona hnutí, která – i když z hlediska právního k řádu nepatří – hledají inspiraci a oporu v jeho spiritualitě, a rovněž každý muž a žena, kteří jsou přitahováni hodnotami žitými v Karmelu.“

 

Řehole III. řádu, č. 15. „Terciáři uznávají karmelitány, zasvěcené v řeholním životě, za právoplatné duchovní vůdce. Nechávají se jimi na své cestě doprovázet, aby se ve světě, který je stále složitější a náročnější a současně lačně hledá duchovní hodnoty, stali kontemplativními i aktivními. Proto mají být laici vedeni k tomu, aby žili charisma Karmelu v duchu a v pravdě, otevřeni k působení Ducha svatého, a směřovali k plné účasti a plnému společenství v charismatu a spiritualitě Karmelu, aby tak nově charismaticky pojímali svou roli věřících laiků a přijímali plnou spoluodpovědnost v díle evangelizace a specifických forem služby Karmelu. Tímto způsobem se sekulární karmelitánští terciáři účinně a plným právem stávají členy Karmelitánské rodiny.“

Mluvíme o těch, kteří se zavazují žít podle Řehole karmelitánského třetího řádu. Mají v řádu a v církvi svou jasnou danou identitu. Jejich postavení v Rodině Karmelu provázejí dva znaky: společenství a komplementarita.

Apoštolát laiků – viz eklesiologie Druhého vatikánského koncilu (viz Lumen gentium). Specifickou charakteristikou laiků je jejich život ve světě (sekularita). Na nich je, aby animovali a budovali svět podle křesťanských zásad.

LG 31: „Vlastní a zvláštní vlastnost laiků je jejich světský ráz. ... Z vlastního povolání laiků vyplývá úkol hledat Boží království tím, že se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha. Žijí ve světě, to znamená ve všech světských povoláních a činnostech a v běžných podmínkách rodinného a společenského života, z nichž je jejich existence takřka utkána. Tam je volá Bůh k tomu, aby plnili sobě vlastní úkoly v duchu evangelia a jako kvas přispívali k posvěcení světa jaksi z nitra, a tak především příkladem svého života, vírou, nadějí a láskou hlásali Krista druhým lidem. Jim tedy zvlášť připadá úloha tak prozařovat a pořádat všechny časné záležitosti, s nimiž jsou v těsném styku, aby se vždycky dály a rozvíjely podle Krista a sloužily ke chvále Stvořitele a Vykupitele.“

Apoštolát je tedy jedním ze základních aspektů jejich povolání. Evangelizace patří k podstatě křesťana a karmelitánského laika.

Řehole III. řádu č. 10: „Již v 19. a 20. století se uplatňovala snaha podporovat „sekulární“ ráz terciářů. Tento rozměr dosáhl svého vrcholu v řeholi, schválené po Druhém vatikánském koncilu. Dnes tedy jsou terciáři vyzýváni k (plnění) úkolu, který jim přísluší, totiž osvěcovat a správně oceňovat všechny časné skutečnosti tak, aby byly uskutečňovány v souladu s hodnotami, hlásanými Kristem, a byly ve světě, který je sekularizovaný natolik, až se zdá, že žije a jedná, jako by Bůh neexistoval, chválou Stvořitele, Vykupitele a Posvětitele. Od karmelitánských laiků se očekává spolupráce na nové evangelizaci, která proniká celou církví, a oni se proto snaží překonat v sobě samých trhlinu mezi evangeliem a životem. Ať ve své rozmanité každodenní činnosti v rodině, v práci a ve společnosti všemožně usilují nově dosáhnout životní jednoty, která inspiraci a sílu ke svému plnému uskutečnění nalézá v evangeliu.“

 

Základními principy role laiků v apoštolátu Rodiny Karmelu jsou:

  • Princip společenství a komplementarity.
  • Náš apoštolát existuje pouze v Církvi a s Církví.
  • Být si vědomi našeho duchovního dědictví.
  • Kreativita.

Řehole III. řádu uvádí tyto znaky naší služby v Církvi:

  • Naše zkušenost živého Boha
  • Mlčení
  • Intimní společenství s Kristem
  • Naslouchání Slovu
  • Zkušenost příslušnosti ke kontemplativnímu společenství
  • Prorocké dědictví
  • Náš život jako cesta a z toho plynoucí síla ke kreativní věrnosti
  • Mariánská tvář našeho života

Ad 6.
Formace karmelitánských laiků k apoštolátu

Veronica Errington, TOC

Co je to apoštolát?
Jak je možné k němu formovat?

Apoštolát je součástí našeho charismatu.

Řehole III. řádu č. 31 (definice našeho charismatu): „Karmel jde cestou, na niž vykročil druhý vatikánský koncil, a formuluje (proto) souhrnně své charisma. V nedávných dokumentech bylo vyjádřeno těmito slovy: chceme „žít v poslušnosti vůči Ježíši Kristu v kontemplativním postoji, jímž je utvářen a nesen náš život modlitby, bratrství a služby.“ V Panně Marii a v proroku Eliáši uznáváme podnětné a poučné vzory této zkušenosti víry, bezpečné vůdce po strmých stezkách, jež vedou „k svaté (Boží) hoře, ke Kristu.“

 

Řehole III. řádu o apoštolátu: č. 44: „Bratrství se projevuje i navenek. Každý karmelitánský laik je jako jiskra bratrské lásky, hozená do lesa života: má být s to zapálit každého, kdo se k němu přiblíží. Rodinný život, pracoviště nebo zaměstnání i církevní prostředí, v nichž se karmelitánští laici pohybují, mají od nich získávat hřejivost, jež se rodí z kontemplativního srdce, schopného poznávat v každém (člověku) rysy podobnosti s tváří Boží. Komunita karmelitánských laiků se tak stává ohniskem života opravdu křesťanského, a tudíž opravdu lidského. Ze zkušenosti, že jsou si bratřími a sestrami, vychází (jejich) potřeba zapojit i druhé do okouzlujícího boholidského dobrodružství budování Božího království.“

Formace obecně je také formací k apoštolátu, není to nějaký dodatek. Kontemplace a apoštolát nejsou dva oddělené aspekty duchovního života, jsou to dvě tváře stejného vztahu k Bohu. Pravý apoštolát je vždy kontemplativní.
Modlitba je stálou formací duše. Cílem naší kontemplace je jednota s Bohem a z té vyplývá kontemplativní činnost. Apoštolát není idea, ideologie, zbožný kult nebo spiritualita. Je to událost, která je naší odpovědí osobě – Kristu.
Formace má být konkrétním rozhovorem o konkrétní situaci našeho života,

Formace je tvořena dvěma etapami: počáteční formace a stálá formace.

Týká se jednotlivců i skupin.

Formace k apoštolátu: v čem formovat: modlitba, společenství, služba.

Modlitba – je základním prvkem našeho karmelitánského povolání i formace k apoštolátu

Řehole III. řádu č. 47: Svatá Marie Magdaléna de’Pazzi nám připomíná, že není správné hasit vlastní žízeň po kontemplaci Krista a přitom se nesnažit tišit jeho žízeň po duších, jež je třeba přivést k vykoupení harmonickým spojením modlitby a apoštolátu.85 Jsou-li karmelitánští laici ochotni dosvědčovat svou víru skutky, dostávají sílu, aby přitahovali lidi k víře v Boha, a tak se stávají „chválou Boží slávy.“86 V dobách zmatku a změn mohou být pro mnoho lidí bezpečným orientačním bodem. Také prorok Eliáš se uprostřed světa, procházejícího hlubokou změnou, která ponoukala národ, aby v přesvědčení o své soběstačnosti opustil pravého Boha, opíral o jistotu, že Bůh je silnější než každá krize a každé nebezpečí. Proto se karmelitánští laici ve světě, který se vůči základním otázkám staví stále nejistěji, a v dobách, jež nastolují nové problémy víry, problémy mravní nebo společenské, snaží vytvořit vhodné příležitosti pro zvěstování Krista. Stále předkládají (ono) vždy nové poselství o Pánu života a dějin, jediném bezpečném orientačním bodě každé lidské existence a dění.

Ne každá činnost je apoštolátem. Je možné sloužit bez života modlitby, ale to není apoštolát. Modlitba se projevuje ve skutcích lásky.
Formace v modlitbě znamená také znát dobře naši karmelitánskou tradici modlitby.

Společenství – podle sv. Terezie být karmelitánem znamená být ve společenství s ostatními, není to jen individuální prožívání, ale cesta s ostatními bratry a sestrami.
Komunita má svou úlohu ve formaci k apoštolátu. Zdravá komunita podpoří společné chápání apoštolátu a apoštolát svých členů. Myslet v termínu „rodina“.
Existence zdravé komunity už je sama o sobě apoštolátem (vztahy, podpora, komunikace, sdílení).

Služba – z modlitby vyplývá praktická odpověď na Boží výzvy. Při formaci je třeba pomoci rozvíjet vnímavost k potřebám druhých a vědomí a ochotu přijmout Boží vůli.
I náš život je apoštolátem – to, jak žijeme, jak se vyrovnáváme s problémy, apod.

Řehole III. řádu, č. 49: „Karmelitánští laici chápou a (svým) životem ukazují, že časné činnosti a sama práce jsou účastí na stále tvůrčí a přetvářející činnosti Otce, pravou službou bratřím a opravdovým povznesením člověka. Ačkoli vydávají svědectví ve světě, který v každodenní skutečnosti plně nevnímá nebo zcela odmítá niterné a životodárné pouto s Bohem, přece se sympatiemi sledují a sdílejí jeho očekávání a hluboké tužby, aby ve svém povolání být „solí země“ a „světlem světa“ zvěstovali lidem poznání spásy.“

Při formaci je potřeba pečlivá příprava – musí být jasné, co vlastně chceme předat, a je také třeba brát ohled na individuální svobodu (k čemu konkrétní člověk je povolán, přitahován, jak je nadán...).

Praktické připomínky:
Apoštolát se realizuje v konkrétních podmínkách konkrétním způsobem. Na Boží výzvy odpovídáme jako jednotlivci i jako celý řád.
Při řešení problémů vycházíme z té situace, kde právě jsme (pravdivost), ne z té, kde bychom si přáli být, a řešíme problémy základní a ne okrajové.

Zpracovala Martina Vintrová
V Plzni dne 19. 10. 2012