KARMEL

(OCD • blahoslavené • památka)

Texty propria

Blahoslavená Terezie od sv. Augustina a spolusestry, známé též jako mučednice z Compiègne, jsou prvními blahořečenými mučednicemi Francouzské revoluce. Sestry nabídly své životy Bohu jako smírnou oběť za pokoj pro církev a pro svou zemi. Společně pod gilotinou zahynulo čtrnáct sester a dvě laické služebné z komunity kláštera Vtělení v Compiègne (1).

U Ježíšova kříže stála jeho Matka… Přišli jsme, abychom vyslovili prosbu, která se vztahuje k zmíněné scéně z evangelia: „Matko,“ říkáme jí, „musíme žít jako bratři. Není to snadné, ale s naší prosbou to myslíme upřímně. Matko, potřebujeme to jako sůl. Kéž nám nikdy nechybí duch bratrství, kéž dokážeme žít jako jedna rodina.“ Takovouto naléhavou prosbu s sebou dnes přinášíme. (…)
„Matko, musíme žít jako bratři.“ Prosíme o milost, abychom se rozpomněli, jak se žije v bratrské svornosti. „Matko, musíme žít jako bratři. Prosíme tě o milost, abychom o sebe uměli navzájem pečovat. Vždyť jsme jedné krve, Matko!“

(Jorge Mario Bergoglio /1936-2025/, homilie při pouti do Luján, 2006)

Texty propria

Písmo svaté vyzdvihuje krásu hory Karmel, na níž prorok Eliáš zápasil o čistotu víry Izraele v živého Boha. Na těchto místech má na začátku 13. století svůj počátek karmelitánský řád, a sice pod názvem Řád blahoslavené Marie z hory Karmel. Tento název představoval jakýsi souhrn dobrodiní, která – podle zkušenosti bratří – plynula z Mariina patronátu nad jejich společenstvím.

Vesmír se rozvíjí v Bohu, jenž ho veskrze naplňuje. List, cestička, rosa, tvář chudého tedy skrývají tajemství, které je třeba kontemplovat. Ideálem není pouze přecházet od vnějšího k vnitřnímu za objevem Božího působení v duši, nýbrž také setkávat se s Bohem ve všech věcech, jak učil svatý Bonaventura: „Kontemplace je tím vznešenější, čím více v sobě člověk zakouší božskou milost anebo umí více rozpoznat Boha v ostatním stvoření.

(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 233; 2015)

Vpravdě ti pravím, že se mi velmi líbí, když ode mne lidé plni důvěry očekávají velké věci. Neboť každý, kdo věří, že mu po tomto životě odplatím nad míru jeho zásluh, a kdo mi podle toho v tomto životě vzdává chválu a děkuje, mi bude tak vítán, že mu odplatím mnohem více, než byl s to věřit a odvážně doufat, ba nekonečněkrát nad jeho zásluhy. Neboť je nemožné, aby člověk nezískal, več věřil a v co doufal. S jistotnou nadějí máš věřit, že tě po tvé smrti přijmu jako otec svého nejmilejšího syna…

(Mechthilda z Hackebornu /†1299/)

(OCD • svatá • nezávazná památka 13. července)

Texty propria

Narodila se 13. července 1900 v Santiagu de Chile. Při křtu dostala jméno Juana Enriqueta Josefina od Nejsvětějšího Srdce Fernández Solar. Kdo ji znali blíže, říkali jí Juanita a pod tímto jménem ji zná nejvíce lidí i dnes. Vyrůstala obklopena svou rodinou: rodiči Miguelem Fernándezem a Lucií Solar, třemi bratry a dvěma sestrami, dědečkem z matčiny strany, strýci, tetami, bratranci a sestřenicemi. Její rodina patřila k těm zámožnějším a křesťanská víra se zde žila věrně a opravdově.

Čas od času
přicházel jsem k tvé bráně se zdviženýma rukama,
žádal víc a ještě víc…
Dával jsi a dával,
tu trochu, tu měrou vrchovatou.
Něco jsem vzal, něco nechal být,
něčeho mám plné ruce,
z něčeho jsem si udělal hračku,
a když jsem se unavil,
rozbil jsem to,
až trosky a nakupené haldy tvých darů narostly
tak nesmírně, že tě zakryly,
a neustálá očekávání vyčerpala mé srdce.

Vezmi, ach vezmi – začal jsem naříkat.
Všechno z té žebrácké misky vysyp:
Zhasni lampu neodbytného diváka.
Vezmi mě za ruce,
zvedni mě z té kupící se hromady svých darů
do prázdného nekonečna
tvé nesmírné
přítomnosti.

(Rabíndranáth Thákur /1861–1941/)

Pokud jde o společenství mezi dušemi vás obou, Vaší duší a duší Vašeho manžela, samozřejmě že tu existuje tajemství, jež v každém z vás je třeba ctít, milovat, ve skrytém dialogu, který stojí nad dialogem manželské intimity a který této intimitě dává, tak jako nebe zemi, její nejryzejší sílu. Právě toto tajemství, tajemství Boha, který klepe na dveře milované duše, vytváří hloubku křesťanské lásky: něco z toho přeskočí a to stačí k proměně náklonnosti v cosi vyššího. Nejlepší však je mlčení mezi duší a jejím Bohem. Ne „něco, co ukrýváme“, ale něco, co se nedá říci, protože je to svou povahou nepopsatelné, nevyslovitelné a slova by to zradila.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Památka 12. července

Texty propria sester OCD

(použity s jejich laskavým svolením)

Ludvík a Zélie Martinovi měli devět dětí, z nichž čtyři zemřely v dětství. Zbývajících pět dcer vstoupilo do řehole; čtyři se staly bosými karmelitkami (jednou z nich je i svatá Terezie z Lisieux, pozdější učitelka církve), jedna vizitantkou. Svatořečeni byli v roce 2015 papežem Františkem.

V popisu čtvrtého stupně pokory svatý Benedikt jasně ukazuje, s jakými nesnázemi se člověk může v klášteře setkat. Jsou to tvrdost, věci, které jdou člověku „proti srsti“, různá zranění, trápení, pocit, že je člověk veden jako ovce na porážku, že je tříben, jako když se taví zlato, že musí nést na svých bedrech břemena druhých, že po něm druzí šlapou, bijí ho v tvář a zbavují ho šatů, nutí ho jít druhou míli, snášet falešné bratry… Nikdo však nemůže říct, že nás Pán nevaroval!
Našeho cíle nelze dosáhnout, aniž bychom zakoušeli tyto věci, jimž se ve starých příručkách duchovního života říká „pasivní očišťování“. Toto tříbení nebývá primárně výsledkem tajemných niterných stavů, děje se spíše prostřednictvím šrámů a narážení ve vzájemných vztazích. Těžkosti, které Benedikt uvádí, jsou pro duchovní pokrok nezbytné a nelze je přejít jen coby produkt nezralého společenství. Místo abychom se ptali, proč to vše musíme snášet, kdo za to může a jak se takovým věcem vyhnout, bylo by lepší připustit, že takové potíže tu s námi prostě vždycky budou. Pak budeme energii vynakládat tvůrčím způsobem a veškeré ty nesnáze a nezralosti využijeme k něčemu pozitivnímu.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)