KARMEL

Misijně pojatá pastorace vyžaduje, abychom opustili pohodlné pastorační kritérium „vždycky to tak bylo“. (…) Poselství, které hlásáme, hrozí nebezpečí, že bude zmrzačeno a zredukováno na některé ze svých sekundárních aspektů. Z toho plyne, že některé otázky, které jsou součástí morálního učení církve, zůstávají mimo kontext, jenž jim dává smysl. Ještě větší problém nastává, když se poselství, které hlásáme, jeví jako totožné s těmito druhotnými aspekty, které – ačkoli jsou relevantní – přece samy o sobě nepředstavují podstatu poselství Ježíše Krista. Je tedy třeba být realisty a nepovažovat za samozřejmé, že ti, ke kterým mluvíme, znají kompletní pozadí toho, co říkáme, anebo že jsou schopni propojovat naše sdělení s podstatným jádrem evangelia, které mu dává smysl, krásu a přitažlivost.
Misijně pojatá pastorace není posedlá nesourodým předáváním množství nauk, které se lidem nekompromisně vnucují. Takový pastorační postoj a misijní styl, jenž má skutečně oslovit všechny bez výjimky a bez vylučování, se ve svém hlásání soustřeďuje na to podstatné, na to, co je nejkrásnější, největší, nejpřitažlivější a současně nejdůležitější. Nabídka se zjednodušuje, aniž by proto ztrácela hloubku a pravdivost, a tak se stává přesvědčivější a jasnější.

(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium, odst. 33–35; 2013)

Hraniční čára mezi evangeliem a moderní, respektive postmoderní kulturou probíhá přímo srdcem jednoho každého z nás. S pokušením nevěřit se každý setkává úplně nejdříve v sobě samém. Teprve až se naučíme zacházet s tímto konfliktem v sobě samých, můžeme k ostatním promlouvat o Bohu. (…)
Naše služba ateistům a agnostikům spočívá buď v setkání rovnoprávných partnerů v dialogu, který se týká společných otázek, nebo zůstane nevyslyšená. Tento dialog musí vycházet ze společného života, ze společné aktivní účasti na vývoji a osvobození, ze společně zastávaných hodnot a společné lidské zkušenosti.

(dekrety 34. generální kongregace jezuitského řádu; 1995)

Stůj pevně jako kovadlina, do které tlučou. Na velkého zápasníka se sluší, aby byl zabit a zvítězil. Hlavně máme snášet všechno kvůli Bohu, aby i on strpěl nás. Usiluj víc, než usiluješ. Všímej si časů. Očekávej toho, který je nad časem, bez času, neviditelný, kvůli nám viditelný, nehmatatelný, bez utrpení, kvůli nám ale trpěl, který pro nás všecko možné snášel.

(Ignác z Antiochie /†107/, list příteli, biskupu Polykarpovi)

To, o co Ježíš žádá, je láska. Když to věřící srdce objeví, odpovědí, která spontánně vytryskne, není náročné vyhledávání obětí ani pouhé plnění tíživé povinnosti. Je to záležitost lásky: „Dostalo se mi od Pána Boha nesmírných milostí jeho lásky a cítila jsem se jata touhou splatit mu láskou za lásku.“

(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 166; 2024; vnitřní citace Markéta Marie Alacoque, Vlastní životopis)

Duše, máš se hledat ve Mně,
a Mne máš hledat v sobě.

Do té míry tě dokázala láska,
duše, do mne zobrazit,
že by žádný sebelepší malíř
nedokázal s takovou dovedností
takový obraz vtisknout.

Bylas stvořena z lásky,
krásná, půvabná, a tak
do mého nitra namalována,
že kdyby ses snad ztratila, má milovaná,
Duše, máš se hledat ve Mně.

Vždyť já vím, že nalezneš
svůj portrét na mé hrudi,
a tak zdařile povedený,
že spatříš-li jej, zaraduješ se,
že se vidíš tak dobře namalovaná.

A kdybys snad nevěděla,
kde nalezneš Mne,
a chtěla bys mě přitom najít,
Mne máš hledat v sobě.

Protože ty jsi mé sídlo,
jsi můj dům a příbytek,
a tak volám kdykoli,
nacházím-li v tvé mysli
dveře zavřené.

Mimo sebe mě nehledej,
neboť k tomu, abys Mě našla,
Mě stačí zavolat,
vždyť k Tobě přijdu, aniž bych se opozdil,
Mne máš hledat v sobě.

(Terezie od Ježíše, báseň Duše, máš se hledat ve Mně /B 8/, pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

(Zakladatelka OCD • svatá • učitelka církve • svátek 15. října)

Texty propria

„Umírám jako dcera církve…“

Terezie od Ježíše, občanským jménem Teresa de Cepeda y Ahumada, se stala reformátorkou karmelitánského řádu, zakladatelkou „bosého Karmelu“ ženské i mužské větve, „duchovní matkou“ (jak stojí vytesáno pod její sochou ve vatikánské bazilice), patronkou katolických spisovatelů (v roce 1965) a učitelkou církve (v roce 1970), první ženou, která – spolu se svatou Kateřinou Sienskou – obdržela tento titul.

Západní tradice, jejímž charakteristickým rysem je hluboká úcta a poslušnost vůči Bohu, představuje bezpochyby velkou hodnotu, ale bylo by pěkné propojit ji s přátelstvím, blízkostí a důvěrností, které jsou vlastní židovskému pojetí víry. Židé se k Bohu chovají nenuceně a někdy se dokonce může zdát, že si ho tak trochu dobírají, utahují si z něj a žertují s ním, nebo ho dokonce urážejí jako třeba Job. Židé mají Boha ve velké úctě, a přesto je jejich vztah k němu jiný, důvěrnější než ten náš. Myslím, že musíme usilovat o to, aby se obě tato pojetí propojila a přinesla nové plody.

(Carlo Maria Martini SJ /1927–2012/, Odvaha milovat)

V den, kdy pochopíme, že nezbytný odstup mezi druhými lidmi a námi je prostorem, který nás – prostřednictvím všech lásek, vlivů a zkušeností – činí tím, čím opravdu jsme; ve chvíli, kdy pochopíme, že toto je místo, kde k nám Bůh mluví a volá nás jménem, jsme provedli velký návrat ze zlé samoty do samoty dobré.

(Madeleine Delbrêl /1904–1964/, Le silence de la ville)

Teologie může reflektovat dva aspekty křehkosti lidství. Zaprvé nám taková reflexe připomíná, že máme pouze omezenou míru kontroly nad vlastním rozvojem. A tím nás zadruhé vrací k důvěře v příslib Boží pomoci, abychom vytrvali a pokračovali v dobrém, a také v úsilí o změnu společenských struktur, které křehkost světa prohlubují (…). Tento druhý aspekt nacházíme například u francouzského jezuity Etienna Grieua.
Grieu zjišťuje překvapivou důležitost zdánlivě okrajových postav: malomocných, kteří volají na Ježíše, nemocných přinášených k Ježíšovi, když prochází vesnicí, žebráků, rodičů prosících za své děti v nebezpečí, ženy, která se tiše dotkne Ježíšova oděvu v naději na uzdravení. Tyto obvykle bezejmenné postavy ve skutečnosti hrají v evangelijních příbězích klíčovou roli zvěstovatelů víry. Grieu si všímá jejich neobvyklých činů: „padl/a mu k nohám“, „vyskočil“… Usuzuje, že „tyto pohyby pokaždé zahrnují celou osobu, jako by chtěly naznačit, že prosící jsou při oslovování Ježíše zcela přítomni: celá jejich bytost je zaměřena k němu, jsou koncentrováni, jako by do jeho rukou svěřovali svůj osud. Snad proto Ježíš chválí jejich víru.“ Nikoli učedníky, lidi malé víry, ale tyto nepatrné, ovšem zcela přítomné, Ježíš oceňuje.

(Petr Jandejsek /*1975/, Zranitelnost v teologicko-antropologické perspektivě; vnitřní citace Etienne Grieu SJ /*1962/, Those Familiar with Suffering Have a Spiritual Experience to Share)

Jen pro dnešek se vynasnažím prožít den, aniž budu chtít vyřešit problém celého svého života jedním rázem.

Jen pro dnešek budu věnovat nejvyšší péči svému chování. Nebudu nikoho kritizovat. Nebudu dokonce ani tíhnout k tomu, korigovat nebo polepšovat druhé ... jen sám sebe.

Jen pro dnešek budu šťasten v jistotě, že jsem stvořen pro štěstí ... nejen v onom druhém světě, ale i v tomto.

Jen pro dnešek se přizpůsobím okolnostem, aniž si budu přát, aby se okolnosti přizpůsobily mým představám.

Jen pro dnešek budu věnovat deset minut svého času dobré četbě. Tak, jako je potrava nutná pro život těla, tak je dobrá četba nutná pro život duše.

Jen pro dnešek vykonám dobrý skutek a nikomu o tom neřeknu.

Jen pro dnešek udělám něco, k čemu nemám chuť. Kdybych se ve svých myšlenkách cítil uražen, postarám se, aby to nikdo nezpozoroval.

Jen pro dnešek si určím pevný program. Možná, že jej přesně nedodržím, ale určím si jej a budu se chránit dvojího zla: štvaní a nerozhodnosti.

Jen pro dnešek budu pevně věřit – i kdyby okolnosti svědčily o opaku – že se dobrotivá Boží prozřetelnost o mne stará tak, jako kdyby nikoho jiného na světě nebylo.

Jen pro dnešek nebudu mít strach. Hlavně se nebudu bát mít radost ze všeho, co je krásné, a věřit dobrotě.

Je mně dáno činit dobro po dobu dvanácti hodin; pomyšlení, že je musím prosazovat po celý život, by mi mohlo vzít odvahu.

(Jan XXIII. /1881–1963/, Desatero pokoje)