Doporučujeme
Všechna zprávy o vzkříšení jsou plné otázek. Marie Magdaléna je dvakrát dotazována, proč pláče. Ona se zase ptá, kam ho položili. Všichni by rádi věděli, jak je možné, že je hrob prázdný. U Marka se ženy shánějí po někom, kdo jim odvalí kámen. U Lukáše: proč hledáte živého mezi mrtvými? Ježíš se ptá učedníků prchajících do Emauz, o čem že cestou hovoří? A všech apoštolů: Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Zmrtvýchvstání nevstupuje do našeho života jako holé konstatování faktu, ale pod způsobou otázek.
Skutečně hluboké otázky se přitom nedomáhají nějaké informace. Spíš nás zvou k tomu, abychom žili novým způsobem, mluvili novou řečí. Jak napsal básník Rainer Maria Rilke /1875-1926/: „Nepátrej po odpovědích, které dnes stejně nemůžeš dostat, protože bys je nebyl schopen žít. Jde o to žít naplno. Teď žij otázkami. Snad později, mnohem později v budoucnosti, postupně, a aniž si možná všimneš, prožiješ odpověď.“
(Timothy Radcliffe OP /*1945/, úryvek ze synodní meditace „Resurrection: Searching in the Dark“, 30. 9. 2024)
Velikonoční oktáv – jaká nádhera liturgie… A příroda k tomu přináší na své úrovni doklad – Bůh znovu a znovu dává život. Erupce života v takové plnosti… Vše mluví o Bohu a jeho dobrotě… Aleluja!
(Miloslav kard. Vlk /1932–2017/, zápis do kroniky u přátel na Šumavě, 18. dubna 2009)
Ještě jsem se chtěla zeptat na tisíc věcí a tolik jsem se toho od tebe chtěla naučit, ale teď si musím poradit sama. Cítím se silná, víš, jsem si jistá, že svůj život zvládnu. Uvolnil jsi ve mně síly, které mám teď k dispozici. Učil jsi mě svobodně volat Boží jméno. Byl jsi prostředníkem mezi mnou a Bohem a teď jsi ty, můj prostředník, odešel přímou cestou k Bohu a já cítím, že je to tak dobře. Teď chci být zase já prostřednicí pro ty, které se mi podaří oslovit.
(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis po smrti přítele, 5. října 1942)
Co to znamená jít do Galileje? Dvě věci: jednak vyjít z uzavřenosti večeřadla a jít do kraje obývaného pohany, vyjít z úkrytu a otevřít se poslání, uniknout strachu a jít vstříc budoucnosti. A na druhé straně – a to je velmi krásné – to znamená návrat k počátkům, protože právě v Galileji to všechno začalo. Tam se Kristus poprvé setkal s učedníky a povolal je. Jít do Galileje tedy znamená vrátit se k původní milosti, znamená to znovu nalézt vzpomínku, která obnovuje naději, „vzpomínku na budoucnost“, kterou nás poznamenal Zmrtvýchvstalý.
Velikonoce Páně nás vracejí do minulosti naší milosti, nutí nás vrátit se do Galileje, kde začal náš příběh lásky s Ježíšem, kde zaznělo první volání. Žádá nás totiž, abychom znovu prožili onen okamžik, onu situaci, onu zkušenost, v níž jsme se setkali s Kristem, zakusili jeho lásku a získali nový a zářivý pohled na sebe sama, na skutečnost, na tajemství života. Musíme se vrátit ne k abstraktnímu, teoretickému Ježíši, ale k živé paměti, ke konkrétní a hmatatelné vzpomínce na naše první setkání s ním. Ano, abychom mohli kráčet, musíme vzpomínat; abychom měli naději, musíme živit paměť. Vzpomeň si na svou Galileu a jdi tam. Je to „místo“, kde jsi osobně poznal Ježíše. Každý ví, kde je jeho Galilea, každý z nás zná své vlastní místo vnitřního vzkříšení, to počáteční, to zakládající, to, které změnilo věci. Nesmíme ho zanechat v minulosti, Zmrtvýchvstalý nás zve, abychom tam šli uskutečnit Velikonoce. Bůh, mistr v odvalování náhrobních kamenů hříchu a strachu, chce osvítit tvou svatou vzpomínku, tvou nejkrásnější vzpomínku, aby to první setkání s ním bylo aktuální. Vzpomeň si a jdi: vrať se k Němu, najdi v sobě milost Božího vzkříšení! Vrať se do Galileje, do své Galileje.
(papež František, promluva o velikonoční vigilii 2023; redakčně kráceno)
Všechno stvoření se spolu s námi a skrze nás ubírá ke společnému cíli, kterým je Bůh, v transcendentní plnosti, kde všechno objímá a osvěcuje vzkříšený Kristus. Před Kristovým srdcem prosím Pána, aby měl ještě jednou soucit s touto zraněnou zemí, na které chtěl žít jako jeden z nás. Kéž našemu světu, který přežívá mezi válkami, socioekonomickou nerovnováhou, konzumním způsobem života a nehumánním užíváním technologií, znovu sešle poklady svého světla a své lásky, aby mohl opět najít to, co je nejdůležitější a nejpotřebnější – srdce.
(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 31; 2024)
Slavný Kriste
Účinku skrytě rozptýlený ve Hmotě
a oslnivý Střede
v němž se pojí nesčetná vlákna Mnohosti
Sílo neúprosná jako svět
a hřejivá jako život
Ty, jehož čelo je sníh a oči oheň
jehož nohy se třpytí víc než roztavené zlato
Ty, jehož ruce drží v zajetí hvězdy
Ty, jenž jsi první i poslední
živý, mrtvý i vzkříšený
Ty, jenž ve své překypující jednotě shromažďuješ
všechny půvaby, všechny chutě
všechny síly, všechny stavy
Ty, jehož má bytost volala
touhou nesmírnou jako sám vesmír:
Jsi opravdu můj Pán a můj Bůh!
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)
Jen ztracení jsou spaseni. Jen hříšník je ospravedlněn. Jen mrtvý může vstát z mrtvých. A jak řekl Ježíš: „Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.“
(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 11.4)
Ježíši, neumím připustit, že by mne někdo mohl milovat „pro nic za nic“. Chci toho být hoden a zasloužit si to. A pak požaduji totéž od jiných. Ale Tvá náruč zůstává rozpřažena pro celý svět a celý jej objímá. Ty jediný, Kriste Ježíši, odmítáš křižovat, a to i za cenu, že budeš sám ukřižován. Nikdy ze sebe neděláš oběť a nevoláš po odplatě, jen z tohoto kříže – z tohoto svého trůnu převráceného vzhůru nohama – vdechuješ do světa všeobecné odpuštění.
(Richard Rohr /*1943/, úryvek z Rozmluvy s ukřižovaným Bohem)
Jak vidíme na Ježíšově agónii v Getsemanech, naše přirozenost s sebou nese schopnost trpět anticipovanou bolestí – tou, kterou předvídáme v budoucnosti. (…) Když se však zabýváme svou minulostí nebo budoucností příliš, je to, jako bychom dnes chtěli trpět bolestí zubů z minulého týdne nebo z příštího měsíce. Chceme tím na sebe brát tíživé jho vlastní výroby, nikoli sladké jho Pánovo, které je vždycky snesitelné, protože nám ho dává on.
V této své bolesti zůstávej poblíž Ježíše v Getsemanech: i on padl na tvář, když zjistil, že je to na něj příliš, i on zápasil o odevzdanost. Kristus nacházel útěchu v modlitbě, ve volání k Otci: kéž najdeš jeho odvahu, kéž i tebe utěší Boží anděl.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
„Beránku Boží, který snímáš hříchy světa…“ Hřích světa – to není nějaké fiktivní zlo, to je oceán krve, rouhání, nečistoty, vzpoury, pýchy… Hřích je zde a on ho může sejmout. (…) Kněz před ním v tuto chvíli shromažďuje tajemství tragédie světa… a pak ta Beránkova něha… „Daruj nám pokoj.“ Jaký pokoj? Pokoj Ježíše na kříži, když říká „Dokonáno jest,“ (…) pokoj, který obklopuje celou tragédii, kterou překonal…
(kard. Charles Journet /1891–1975/, Meditace o Eucharistii)
Pokud mi nemůže být dáno zasloužit si jednoho dne podíl na kříži Kristově, tedy alespoň kříž dobrého zloděje. Ze všech bytostí mimo Krista, o nichž je v evangeliích řeč, závidím dobrému zloději zdaleka nejvíc. Být Kristu během ukřižování po boku a ve shodném stavu s ním se mi jeví jako mnohem záviděníhodnější privilegium než stát mu po pravici v jeho slávě.
(Simone Weilová /1909–1943/, dopis J. M. Perrinovi OP, 16. dubna 1942)