KARMEL

(OCD • blahoslavení • nezávazná památka 29. listopadu)

Texty propria

Pierre Berthelot se narodil 12. prosince 1600 v Honfleur, v jednom z nejvýznamnějších francouzských přístavů, který sloužil jako námořní základna pro francouzské koloniální aktivity v Severní Americe a Karibiku. Jako mladík doprovázel svého otce, lodního lékaře, na cestě do Kanady. Ve svých devatenácti letech se účastnil vojenské výpravy proti Holanďanům (1) do východní Indie, vyvázl pouze s holým životem.

Zůstává zážitkem nesrovnatelné hodnoty, že jsme se naučili vidět velké události světových dějin jednou také z perspektivy vyloučených, podezíraných, těch, s nimiž je zle zacházeno, bezmocných, utlačovaných a vysmívaných, zkrátka z perspektivy trpících. Kéž by v této době nerozežrala srdce hořkost nebo závist, abychom novýma očima spatřili velké i malé, štěstí i neštěstí, sílu i slabost, aby se náš pohled pro velikost, lidskost, právo a milosrdenství stal jasnějším, svobodnějším, nepodplatitelným; ano, aby se osobní utrpení stalo vhodnějším klíčem, plodnějším principem k rozjímavému a činnému zpřístupnění světa než osobní štěstí. Nyní záleží na tom, aby tato perspektiva zdola nestranila těm, kdo jsou věčně nespokojeni, nýbrž abychom byli právi životu (1) ve všech jeho dimenzích na základě vyšší spokojenosti, která je vlastně založena mimo „nahoře“ či „dole“, a tak mu přitakali.

(1) „být práv“ životu, dnes už téměř vymizelé slovní spojení, ve významu spravedlivě dát, přiznat životu, co mu patří, žít plně spravedlivě v dané situaci, vnímavě a citlivě dostát tomu, co nás zavazuje. (pozn. red.)

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, nedokončená skica k textu Zamyšlení na prahu roku 1943, napsaného k desátému výročí uchopení moci Hitlerem; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

Leckdy si myslíme, že rozumíme vlastním dějinám. Avšak to, co nám v nich připadá jasné, je přece vždycky jen pomíjivým obrazem toho, co zůstává tajemstvím Božím až do dne, kdy to všechno bude zjeveno. Mou velikou radostí je naděje na to, že jednou bude všechno jasné. Víra ve skrytý smysl dějin nás musí také vždycky posilovat, když to, co můžeme vidět přímo (ať už na sobě samých či na druhých), by nám chtělo sebrat veškerou odvahu.

(Edith Stein /1891–1942/, dopis Marii Ernstové, 16. května 1941)

Dějiny nejenom přijímáme, ale také utváříme. Je proto vhodné pohlížet na proroctví knihy Zjevení jako na podmíněná. Konec světa nelze chápat jako určitou událost, jako osud, který by protiřečil křesťanské ideji svobody. Pouze pasivní očekávání strašlivého konce není něco, co by odpovídalo lidské důstojnosti.

(Tomáš kard. Špidlík SJ /1919–2010/, Věřím v život věčný. Eschatologie, s. 45)

Pane, až přijdeš ve své slávě, nepamatuj pouze na lidi dobré vůle, pamatuj také na lidi zlé vůle. Ale nevzpomínej na jejich krutost, surové zacházení a násilí. Vzpomeň na všechny plody, které jsme přinesli díky tomu, co nám dělali. Vzpomeň na trpělivost a odvahu těch druhých, na kamarádství, pokoru, velkodušnost, věrnost, kterou v nás probudili. A učiň, Pane, aby plody, které jsme přinesli, byly jednou jejich vykoupením.

(modlitba neznámého vězně, nalezená na kousku balicího papíru po osvobození Osvětimi)

Ježíš bořil kulturní a kultovní bariéry a navracel důstojnost „odepsaným“ nebo těm, kteří byli považováni za lidi na okraji společnosti: celníkům, ženám, dětem, malomocným, nemocným, cizincům, vdovám. Uzdravuje, sytí, brání, osvobozuje, zachraňuje. On sám se ztotožňuje se svými nejmenšími bratry a sestrami: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ V biblickém jazyce nejsou „nejmenšími“ pouze děti podle věku, ale také lidé bezbranní, zcela bezvýznamní, vyvržení, utlačovaní, odepsaní, chudí, odsunutí na okraj společnosti, nevzdělaní, nemocní, degradovaní dominantními skupinami. Oslavený Kristus bude soudit na základě lásky k bližnímu, která spočívá v pomoci hladovému, žíznivému, cizinci, nahému, nemocnému, uvězněnému, s nimiž se on ztotožňuje. Pro Ježíše je jediným kritériem soudu dobro prokázané každému člověku bez ohledu na pokrevní pouto nebo náboženství.

(Dikasterium pro nauku víry, deklarace Dignitas infinita o lidské důstojnosti, odst. 12; 2024)

Smělostí svého Zjevení zažeň, můj Bože, plachost dětinského myšlení, které se neodvažuje představit si na světě nic většího ani živějšího než ubohou dokonalost našeho lidského organismu! Na cestě k odvážnějšímu chápání vesmíru předstihují děti světa denně učitele Izraele. (…) Kdybych nemohl věřit, že Tvá skutečná Přítomnost oživuje, zjemňuje a zahřívá i tu nejmenší sílu, která do mě proniká nebo se mě dotýká, zemřel bych nejspíš chladem, prokřehlý až do morku své bytosti.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)

Požehnej trpících
zkroušenou mysl,
tíživou samotu lidí,
neklidné bytí,
utrpení, s nímž se nikdo
nikdy druhému
nesvěří.

Požehnej onomu zástupu
nočních snílků,
kteří se nebojí
obtíží neznámých cest.

Požehnej tíseň lidí,
co právě umírají.
Dej jim, Pane,
dobrý konec.

Požehnej srdcím, Pane,
těm zahořklým.
Především
dej nemocným
úlevu.

Nauč zapomínat ty,
jimž jsi vzal
to nejmilejší.
Nenech na celé zemi
nikoho v tísni duše.

Požehnej radostným, Pane,
ochraňuj je. -
Mně jsi ještě nikdy neodňal smutek.
Někdy na mně
leží tíživě.
A přece dáváš sílu,
a tak jej snáším.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Gedichte und Gebet aus dem Nachlass, překlad Vladimír Petkevič)

Tohle je křesťanský život: odvíjí se často v mlze, někdy v závanech tmy či v záblescích slunce. Ale ta brázda lásky, kterou Bůh vyorává v duši, se stále prohlubuje: stále méně bychom dokázali žít bez víry v pravou vlast, která věcem pozemským – i těm nejubožejším – dává nedocenitelnou hodnotu. Svatý Pavel mluví o „vykupování času“ (1). A právě láska proměňuje trny v růže.

(1) jedná se o místo Ef 5,16 – „dobře využívejte času“ – které latinská Vulgáta překládá jako vykupování.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)