KARMEL

Pomyslete na to, co všechno se pojí s chlebem: nadvláda, vysávání a poskvrňování člověka i přírody, hořkost soupeření a třídního boje, organizované sobectví tarifů a cenových okruhů, celý ten podivný zlý svět distribuce, který přiděluje jedněm nadbytek a druhým podvýživu, takže je přivádí k onomu symbolu chudoby, kterému se říká linie chleba. A víno jakbysmet – plod révy a plod práce lidských rukou, víno svátků a svateb… Tohle víno je ale taky lahev, příčina jedné z nejtragičtějších forem lidské degradace – opilství, rozbitých domovů, smyslnosti, dluhů. To, do čeho se Kristus vtěluje, je právě takový chléb a takové víno, a on z něho dokáže vyvodit smysl, zlidštit ho. Nic lidského mu není cizí. Když přinášíme chléb a víno ke stolu Páně, sami se k němu připojujeme tím, že jsme připraveni nabídnout Bohu vše, co chléb a víno znamenají. Zapojujeme se tím, že přinášíme Bohu všechno, co je zničené a ošklivé, aby v tom nalezl smysl. Zapojujeme se do smutku i do radosti světa.

(Geoffrey Preston OP /1936–1977/, God´s Way to be a Man, Londýn 1997)

Pokud náš křesťanský život obecně není s to proniknout do světa a přemoci nepřátelské síly, pak proto, že to není bezezbytku a výlučně život křesťanský; pokud se náš křesťanský život při svém působení ve světě rozpadá, dostává z rovnováhy, ztrácí svou podobu nebo se nad poměry vyčerpává, pak proto, že není bezezbytku a výlučně křesťanský.

(Madeleine Delbrêl /1904–1964/, Gebet in einem weltlichen Leben)

Budu vás prosit asi o dvacet obyčejných dřevěných růženců, dost dlouhých, aby se daly navléci na krk přes vysoký účes žen, na konci s medailkou, ne s křížem. Je to pro muslimy, které učím modlit se slovy: „Můj Bože, miluji Tě“ na malých kuličkách, a slovy: „Můj Bože, miluji Tě z celého svého srdce“ na těch velkých.

(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis sestřenici do Evropy, 11. května 1908)

Smyslem naděje je neohlížet se zpět. Boží království není v minulosti, v minulosti katolické Francie všech dob, v minulosti apoštolských dob, v době koncilu, kdy vanul Duch svatý. Má přijít v dnešní Francii, která nás možná znepokojuje, ve Francii s teroristickým násilím, s velkou a viditelnou přítomností islámu, bez betlémů na radnicích, s civilním manželstvím, které se stále méně podobá církevnímu… Právě do tohoto znepokojivého světa válek, hlubokých kulturních proměn a masové migrace Bůh přinese slíbenou radost a nechá vyrůst spásu, ze které již nyní v naději žijeme.

(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)

Víra, říká Bůh, ta mě neudivuje,
láska, říká Bůh, ta pro mě není překvapující,
ale naděje, ta udivuje i mne,
neboť je udivující,
když tyto děti vidí, co všechno se děje
a ony věří, že zítra bude lépe…
tím jsem ohromen i já…

(Charles Péguy /1873–1914/)

Příklad svatého Františka ukazuje, jaké místo může krása světa zaujímat v křesťanském myšlení. Nejen že je dokonalou poezií jeho báseň – celý jeho život byl dokonalou poezií činu. Například volba míst pro ústup do osamění nebo pro založení klášterů byla sama o sobě nejkrásnější poezií činu. Tuláctví, chudoba u něj byly poezií; svlékl se, aby byl v bezprostředním styku s krásou světa.

(Simone Weilová /1909–1943/, úryvek z eseje Formy implicitní lásky k Bohu)

Rány a nemoci světa, které by měla léčit terapeutická síla náboženství – pocity strachu, frustrace, dezorientace, křivdy, osamělosti – přitahují populisty. Populismus z těchto pocitů žije. Populisté proměňují pocity strachu, bezmoci a dezorientace v hněv a agresivitu. (…) Za velmi znepokojující považuji to, co naznačují některé sociologické výzkumy, totiž že mnoho věřících lidí podléhá dezinformacím, že populisté slaví úspěchy ve volbách především v krajích se silnou tradiční religiozitou. Jaké typy religiozity mají blízko k naivitě a lehkověrnosti? Když se víra nahrazuje ideologií a kritické myšlení a morální odpovědnost kapitulují před opakováním několika jednoduchých hesel.
Pokud se někteří kazatelé místo hlásání radostné zvěsti zaměřují výhradně na otázky potratů či stejnopohlavních svazků, připravují laciné vítězství amorálním populistům, kteří úspěšně loví voličské hlasy mezi věřícími – stačí, když si osvojí tuto rétoriku.

(Tomáš Halík /*1948/, Dopisy papeži, 2024)

Kontinuita je nutná, a proto nelze měnit politiku související s klimatickou změnou a s ochranou životního prostředí pokaždé, když nastoupí nová vláda. Výsledky vyžadují mnoho času a jsou spojené s bezprostředními náklady, přičemž nemohou být viditelné v rámci volebního období jedné vlády. Proto bez tlaku obyvatel a institucí bude vždy existovat neochota k zásahům, a to zvlášť tehdy, když je třeba řešit naléhavé záležitosti. Politik, který přijímá tuto zodpovědnost i s cenou, kterou je třeba zaplatit, nejedná podle logiky výkonu a okamžitého výsledku současné ekonomie a politiky. Bude-li mít naopak odvahu výše uvedenou zodpovědnost přijmout, bude moci znovu zakusit důstojnost, kterou mu jako člověku dal Bůh, a zanechá po sobě v dějinách svědectví velkorysé zodpovědnosti.

(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 181; 2015)

P.S.
Poslední sloku si složte sami
Já toužím zůstat navždy opadaná
ve škarpě, v blázincích, v kriminálech,
v nemocnicích…
Jsem léčivý okvětní lístek, chladivá háčkovaná dečka
tečka.

(Miloš Doležal, *1970, báseň P.S.)

Texty propria

Marie Františka Terezie Martinová se narodila 2. ledna 1873 v Alenҫonu ve Francii. Jejími rodiči byli Louis Martin a Zélie Guérinová. Po smrti matky, paní Zélie, se 28. srpna 1877 rodina přestěhovala do Lisieux. Koncem roku 1879 přijala Terezie poprvé svátost smíření. K prvnímu svatému přijímání, které se uskutečnilo 8. května 1884, ji připravily sestry kláštera benediktinek v Lisieux. O několik týdnů později, 14. června téhož roku, přijala svátost biřmování.