Doporučujeme
Myslím, že je nepřesné tvrdit, že lidé hledají v řeholním životě více bezpečí tím, že „omezují“ svou činnost; kdyby tomu věřili, byla by to skutečně škoda a jen málo ke cti Prozřetelnosti. Ne, usměrnit (zaměřit) neznamená omezit. Přijmi to jako princip a neúnavně okolo sebe opakuj toto: jedna z nejjistějších známek pravdivosti náboženství, obecně a zejména v duši, je pozorovat, do jaké míry vede k jednání, to znamená, v jaké míře se mu daří vyvést z hlubokých pramenů, které jsou v každém z nás, určité maximum energie a úsilí. Činnost a posvěcení jdou ruku v ruce a podpírají jedna druhou.
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881-1955/, dopis z fronty, sestřenici, 4. července 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914-1919, 2021)
Neusilujte o bratrskou lásku a o pokoru. Usilujte o to být nádobou, do níž přijde přebývat Bůh: pak budou bratrská láska i pokora jedinými možnými postoji, jež zcela spontánně zaujmete. A i kdybyste tomu třebas desetkrát za den nedostála, vždy se ihned vzchopte v Ježíši, aniž byste se dopouštěla jakékoli násilnosti či byla netrpělivá vůči sobě samé.
(kard. Charles Journet /1891-1975/, korespondence)
(zakladatelka Karmelitek matky Kandelarie /O.Carm./ • blahoslavená • nezávazná památka 1. února)
Texty propria
Susana Paz Castillo Ramirez (jak zní její občanské jméno) se narodila 11. srpna 1863 ve venezuelském městě Altagracia de Orituco (ve spolkovém státě Guárico).
Dnes si připomínáme 350. výročí narození Ludvíka Maria Grigniona z Montfortu /* 31. ledna 1673/. Jan Pavel II. si za své biskupské i papežské heslo zvolil Grignionovu krátkou zásvětnou modlitbu Totus tuus:
Jsem celý Tvůj a všechno mé je Tvé, můj milý Ježíši, skrze Marii, Tvou svatou Matku.
(Ludvík Maria Grignion z Montfortu /1673-1716/)
Také na mne přicházejí slabosti, ale já se z toho raduji. Ani já nejsem vždycky nad pozemskými nicotnostmi; tak například mě vyvede z míry hloupost, kterou řeknu nebo udělám. Ale vzpamatuji se a řeknu si: Jaká bída! Jsem tedy ještě na tom pořád stejně jako dříve! Řeknu si to však s velkou mírností a beze smutku. Je to tak dobré cítit se malý a slabý!
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, Poslední rozhovory, 5. července 1897)
Blahoslavení jsou ti, kdo jsou zapsáni v knize života. Ovšem jsi-li to i ty, má duše, proč jsi ještě smutná a proč mě znepokojuješ? Doufej v Boha, vždyť Mu i nyní ještě jednou vyznám své hříchy a dosvědčím projevy Jeho milosrdenství. Z toho všeho dohromady složím píseň chvály s ustavičnými vzdechy ke svému Spasiteli a svému Bohu.
(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 17,6; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)
(karmelitka • blahoslavená • nezávazná památka 29. ledna)
Texty propria
Eleonora Girlani se narodila roku 1460 ve šlechtické rodině v severoitalském městě Trino, v provincii Vercelli. Jako dívka navštěvovala školu benediktinek a sama se chtěla stát benediktinskou mniškou. Když se však již vypravila na cestu do konventu, její kůň se vzepřel a neodvezl ji tam. Tuto událost interpretovala jako znamení a spolu s dvěma svými sestrami, Marií a Františkou (Scholastikou), v roce 1477 jako sedmnáctiletá vstoupila do karmelitánského kláštera v Parmě (1). Zde přijala řeholní jméno Archanděla. Brzy po profesi (1478) ji komunita zvolila převorkou (2). Po založení kláštera v Mantově v roce 1492 se stala převorkou tam a tento úřad zastávala až do své smrti (3).
Ptáš-li se tedy, kudy máš jít, chop se Krista, protože on je cesta.
Ptáš-li se však, kam jdeš, přimkni se ke Kristu, protože on je pravda, ke které toužíme dospět.
Ptáš-li se, kam se máš natrvalo dostat, přimkni se ke Kristu, protože on je život.
(Tomáš Akvinský /1225-1274/, Super Ioannem 14,2)
Usilujte především o to, abyste byly sjednocené srdcem i vůlí, jak to čteme o apoštolech a ostatních křesťanech prvotní Církve: „všichni měli jedno srdce“. Nebude jiného znamení, že se těšíme Pánově milosti, než vzájemná láska a jednota. Sám totiž říká: „Podle toho svět pozná, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“ Vždyť kde je rozdílná vůle, tam je nevyhnutelně i nesvornost; a kde je nesvornost, bezpochyby nastane rozpad, jak říká Spasitel: „království v sobě rozdvojené padne“.
(Anděla Merici /1474-1540/, úryvky z Odkazu 10; 7-18)
Celino, bojím se, že jsem neřekla, co je třeba, snad si budeš myslet, že vždycky dělám to, co říkám, ach ne! Nejsem vždycky věrná, ale nikdy nemalomyslním, odevzdávám se Ježíšovi do náruče.
(Terezie od Dítěte Ježíše, korespondence, dopis z 18. 7. 1893)
„My jsme poznali lásku, kterou má Bůh k nám, a uvěřili jsme v ni“. To je velký úkon víry, to je prostředek, jak oplácet našemu Bohu láskou za lásku. To je tajemství ukryté v srdci Otce, o kterém mluví svatý Pavel, které nakonec pronikneme, a které rozechvěje naši duši! Když duše dokáže věřit v tuto nesmírnou lásku, která ji převyšuje, můžeme říci to, co je řečeno o Mojžíšovi: „Byl neochvějný ve své víře, jako by viděl Neviditelného“. Duše se už nezastavuje u náklonností a pocitů; málo jí záleží na tom, zda cítí Boha nebo ne; málo jí záleží, zda ji obdarovává radostí nebo utrpením: věří v jeho lásku. Čím víc je zkoušená, tím víc roste její víra; můžeme říci, že překonává všechny překážky, aby spočinula v lůně nekonečné Lásky, která může konat jen skutky lásky. Této duši, zcela bdělé ve víře, může hlas Mistra říci v důvěrném tajemství slovo, které kdysi řekl Marii Magdaléně: „Jdi v pokoji, tvá víra tě zachránila“.
(Alžběta od Trojice, Nebe ve víře 20)