Přijímáme z Pánových rukou nový rok a nevíme, zdali se dožijeme jeho konce. Avšak budeme-li pít ze Spasitelova pramene každý den, pak se každým dnem budeme hlouběji nořit do věčného života. A až zazní Pánovo volání, budeme připraveni zbavit se břemen tohoto života lehce a s radostí.
(sv. Terezie Benedikta od Kříže, Skrytý život)
Kdyby se ti nedostalo této výsady, kdybys nebyla Matkou Boží, anděl by se nevydal na cestu do Nazareta, aby ti složil poklonu, nevzývali by tě křesťané. Plynula by z toho celá řada neblahých důsledků. Život z víry by byl méně přitažlivý, vytrvat v něm by nebylo snadné. V srdci bychom měli méně odvahy, utrpěla by ryzost našich ideálů. Z liturgie by se vytratil kus krásy, v umění by ubylo vrcholných děl a v duších cisterciáckých mnichů by ochabla naděje. (…) I kdybych neměl nic než tato dvě slova, mohl bych se modlit celé hodiny. Matka Boží, jak prostě to zní – a jaká plnost! Vím, že když tato slova opakuji, nesu svoji kůži na trh, vyznávám celou svou víru. Jsem katolík. Přijal jsem za svá všechna ta naivní – či odvážná – tvrzení katolického kréda, pravdy víry, o kterých by někteří lidé raději nemluvili. Jestliže chci Marii, Matku Boží, milovat a sloužit jí, pak si samozřejmě nevystačím se současným zdráhavým a ustrašeným přístupem ke křesťanskému životu.
(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Předzpěv k Andělskému pozdravení)
31. prosince 1889
Má milovaná Celino,
ty máš mé poslední sbohem tohoto roku!... Za několik hodin pomine navždy... bude ve věčnosti!...
Protože má Celina už spinká (1), musím jít já za ní, abych jí popřála šťastný nový rok...
Vzpomínáš si na dřívějšek?... Rok, který právě uplynul, byl dobrý, ano, byl vzácný pro nebe, kéž se mu ten, který následuje, podobá!...
Celino, nedivím se, že jsi v posteli po podobném roce; na konce dne, jako byl onen, je proč odpočívat...! Rozumíš?... Možná, že rok, který začne, bude poslední!!! Ach, využívejme, využívejme i nejkratších okamžiků, počínejme si jako lakomci. Buďme žárlivé na nejmenší věci pro Milovaného!... Náš poslední den roku je letos hodně smutný... se srdcem plným vzpomínek budu bdít a očekávat půlnoc... Připomínám si všechno... nyní jsme sirotky (2), ale můžeme říkat s láskou „Otče náš, jenž jsi na nebesích“. Ano, zbývá nám ještě jediné všechno našich duší!...
Zase jeden rok minul!... Celino, uplynul, uplynul, už se nikdy nevrátí; jako minul tento rok, tak pomine i náš život a brzy budeme říkat: „Je pryč“. Neztrácejme svůj čas, brzy nám zasvitne věčnost!... Celino, chceš-li, obracejme duše, tento rok musíme získat mnoho kněží, kteří by uměli milovat Ježíše!... kteří by se ho dotýkali stejně jemně, jako se ho dotýkala Maria v jeho kolébce!...
Tvá malá sestra Terezie od Dítěte Ježíše a sv. Tváře
(1) Terezie píše po jitřních před vigilií od jedenácti hodin do půlnoci, kterou trávily karmelitky u svatostánku v noci před Novým rokem.
(2) Už je skoro nemožná komunikace mezi p. Martinem a jeho dcerami vzhledem k jeho mentálnímu stavu.
(Dopisy Terezie z Lisieux)
Pomyslíme-li na Boží dítě v prosinci, měli bychom si uvědomit, co to znamená. Ježíš nebyl letním sluncem úspěšných, ale ohněm nešťastníků v zimě.
(Gilbert Keith Chesterton /1874–1936/)
Už Ježíšovo narození ve stáji a útěk do Egypta signalizovaly, že Syn člověka nebude mít kam hlavu složit. Každý, kdo ho následuje, si musí uvědomit, že na této zemi nemáme žádné místo k trvalému pobytu… V dnešní době je dobré si připomínat, že chudoba znamená i připravenost opustit svůj milovaný klášter.
(sv. Terezie Benedikta od Kříže, Skrytý život)
Pán Bůh nás pokaždé postaví do středu dramatu světa a mám za to, že to od něho je milost. Jestliže se očima víry díváme na problém zla takto, pak naše víra může jenom růst: pohled na zlo člověka buď zatvrdí a znecitliví, anebo ho přiměje nahlas volat k nebi. Všechnu tu tragédii světa přineste k Ježíšovým jeslím, kde se v nejvyšší míře zjevují zároveň něha i bolest.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Na konci každé události, jejíž protagonistou je Josef, evangelium podotýká, že vstal, vzal s sebou Dítě a jeho Matku, a učinil, jak mu bylo přikázáno. Vždycky se musíme ptát, zda všemi svými silami chráníme Ježíše a Marii, kteří jsou tajemně svěřeni do naší zodpovědnosti, naší péče a naší starostlivosti. Syn Všemohoucího přišel na svět přijetím situace obrovské slabosti. Stává se závislým na Josefově pomoci, aby byl bráněn, chráněn, obsluhován a vychován. Bůh se svěřuje tomuto muži, stejně jako Marii (…). Toto Dítě je Tím, který říká: »Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali«. Každý potřebný, každý chudý, každý trpící, každý umírající, každý cizinec je tak „Dítětem“, které Josef stále chrání (…). Od Josefa se musíme učit stejné péči a odpovědnosti: milovat Dítě a Jeho Matku.
(papež František, Patris corde, Apoštolský list u příležitosti 150. výročí vyhlášení svatého Josefa za Ochránce všeobecné církve)
Malé děti se tajemstvím křesťanství nediví. Svět je pro ně utkán ze zázraků. Že Bůh přišel do jeslí, aby nás zachránil, jaká je v tom nesnáz? Až přijde čas dát jim pocítit, co je to tajemství, i to, že Vtělení je jedním z nich, zeptáme se jich nejdřív: Je Bůh šťastný? A hned poté: Byl Ježíš na kříži Bůh? Byl tedy šťastný? V té chvíli svým vlastním způsobem zakusí blahodárný a rozhodující otřes tajemství. A my jim svěříme, že ani u dospělých se toto tajemství nerozptýlí.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)
Ježto čas nadcházel právě,
čas Synova narození,
jak ze svatebního lože
vstává se svou chotí ženich,
který v náruči ji chová
a bere ji do objetí,
ten, jejž přemilená matka
vkládá do chudičkých jeslí
k volovi a oslíkovi,
kteří byli v chlévě tehdy;
andělé mu vyhrávali,
lidé zpívali mu zpěvy,
a tak slavili ten sňatek
mezi dvěma uzavřený,
ale Bůh v jesličkách plakal,
vzlykal, nebyl k utišení,
v slzách, jež choť přinášela
k této svatbě jako šperky,
a matka v údivu žasla,
že takové proměnění,
totiž pláč člověka v Bohu
a v člověku potěšení,
jedno je i v druhém, ač to
běžné nebylo a není.
(sv. Jan od Kříže, závěrečná část Romance na evangelium In principio erat verbum, Vánoce 1577; překlad Miloslav Uličný)
On stvořil všechno na této zemi. Pojďme, klanějme se! Padněme k jeho nohám, dejme mu svá srdce. Pojďme, pojďme ho chválit a dobrořečit mu! Vyznejme ústy i srdcem: Není Boha, který by se mu podobal. Pojďme, klanějme se!
Jaká to otcovská dobrota pro ty, kteří ho hledají. Pojďme, klanějme se! Jaká to dobrota a milosrdenství pro spravedlivé. Pojďme, klanějme se!
Celá země, všechna zvířata se radují v hluboké úctě. Pojďme, klanějme se!
(sv. Marie od Ukřižovaného, zpěv ve vytržení, 70. léta 19. stol.)