KARMEL

Trpělivost, stejně jako stálost, souvisí s vírou v Boží prozřetelnost. Dokážeme-li v srdci přijmout, že nepříjemný moment s sebou nese i Boží starostlivost, budeme méně naštvaní a sklíčení, snáze se vyhneme vnitřní vzpouře. Místo abychom ze všeho negativního, co zakoušíme, vinili své okolí, je třeba rozvíjet pevnou víru v Prozřetelnost, učit se vnímat Boží působení v každodenním životě. Budeme-li k němu slepí, zatvrdíme se v odmítavém postoji vůči konkrétním okolnostem, v nichž se nacházíme: neuvidíme v nich žádnou hodnotu. A místo, abychom skrze těžkosti rostli, budeme mít tendenci od nich utíkat. Je to velká milost, když dokážeme vnímat, že Bůh je přítomen i v této dané situaci a my jsme povoláni ho nacházet tady a teď.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Jestliže se „ve světě rozrůstají vnější pouště, protože tak moc narostly pouště vnitřní“, stává se ekologická krize výzvou k hlubokému vnitřnímu obrácení. Nicméně musíme též přiznat, že někteří křesťané, kteří se horlivě věnují modlitbě, se často pod záminkou realismu a pragmatičnosti vysmívají starostem o životní prostředí. Jiní jsou pasivní a nedůslední, nedovedou se rozhodnout ke změně svých zvyklostí. Chybí jim tedy ekologická konverze, která znamená, že se ve vztazích k okolnímu světu projevují všechny důsledky setkání s Ježíšem. Povolání střežit Boží dílo je podstatnou součástí ctnostného života. Nepředstavuje něco volitelného ani nějaký druhotný aspekt křesťanského života.

(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 217; 2015; vnitřní citace Benedikt XVI., Homilie k slavnostnímu uvedení do petrovské služby; 2005)

Vezmeme-li vážně úkol být církví sloužící, musíme mít na paměti jedno velké úskalí: křesťané, kteří chtěli opravdu a upřímně „sloužit Bohu a bližnímu“, se často neubránili pokušení bezděčné blahosklonnosti, ano, podivné a nekřesťanské nadřazenosti, se kterou se „skláněli“ k trpícím a potřebným bližním. Právě zde totiž narážíme na velké nebezpečí biblických výpovědí o Božím sestupu a o sklánění se na dno lidské bídy. Křesťan, který chápe své poslání jako „sestup a sklánění se k druhým lidem“, se ocitá ve velmi nebezpečné situaci: samospravedlivá pýcha totiž číhá za nejbližším rohem. Jak často se křesťané v minulosti chovali, jako by „vnášeli Boha do situace“, jako by byli „agenty Dobra“, jako by si zasloužili zlatou medaili za svou blahosklonnou službu.
Máme-li se vyvarovat tohoto nenápadného, ale zhoubného pokušení, musíme velmi pozorně číst Ježíšova slova v podobenství o ovcích a kozlech (Mt 25,31–46): Ježíš jako by celé schéma sklánějící se křesťanské dobročinnosti obrátil vzhůru nohama: ne že my přinášíme chudým a potřebným Krista, to chudí a potřební ho přinášejí nám! Ano, jak vyplývá z řady výpovědí Nového zákona, Kristus se natolik solidarizuje s trpícími tohoto světa, že chtějí-li se křesťané setkat se svým Pánem, potřebují ty, kterým jsou posláni sloužit, aby se s Ním mohli setkat v nich.

(Pavel Hošek /*1973/, Odvaha být církví dnes: sloužící a chudou)

Na konci liturgických Vánoc Otec své rodičovství potvrzuje na dospělém muži, u Jordánu už vyvedeném z prostředí rodiny. Součástí rodičovského úkolu je vést dítě k užívání svobody, a tedy propustit je. A být tak obohacen i ve svém rodičovství dalšími cestami i vztahy dítěte. Doslova dát dítě k dispozici druhým lidem, světu. V události Ježíšova křtu příznačně tuto úlohu rodiče propouštějícího své dítě plní Bůh Otec. Vyhlásí Ježíše za svého Syna na počátku aktivity, která ve shodě s Ježíšovou vůlí a láskou povede k vydání se lidem. Otec nebude tím, kdo tomu, opuštěn, bude přihlížet. Dokonalostí lásky, která jej zcela sjednocuje se Synem, projde tou cestou s ním, takže na konci budeme moci plným právem říci, že umírá a trpí Bůh. I to nám Bůh daruje jako rozměr rodičovství: láska, která vede ke svobodě, sice často opouští a pouští, ale trvá-li, nic neztrácí.
Scéna Ježíšova křtu je pochopitelná jen v logice lásky. Lásce jde o to účastnit se na životě milovaného, dát mu svobodu, a přesto jej v nitru neopustit, sdílet život s těmi, které si milovaný zamiluje, rozšířit rodičovstvím své srdce, ne je zúžit jen na ty „vlastní“…

(Petr Beneš CSsR /*1965/, O Bohu jako dítěti a Božím království darovaném ve křtu; citováno podle knihy Darovaný vztah, Triton 2025)

(Filothea)

(karmelitán • svatý • svátek 9. ledna)

Texty propria

Ondřej Corsini se narodil na počátku 14. století (snad roku 1301) v aristokratické rodině ve Florencii jako jedno z dvanácti dětí Mikuláše Corsiniho a Gemmy degli Stracciabende. První zmínku o něm nalezneme v dokumentu z 3. srpna 1338, v němž je jeho jméno zaznamenáno mezi řeholníky konventu karmelitánů ve Florencii. V druhé polovině dubna roku 1343 se s ním setkáváme v Pise, jeho jméno figuruje na smlouvě mezi tamějšími karmelitány a firmou z Battuti (na dokumentu je podle zdejšího datování uveden rok 1344) (1).

Jsme tvé otevřené otázky Bože
položil jsi je jednou a navždy
bytím které jsi nám daroval
pomoz nám naslouchat v tichu
nebloudit v lese odpovědí
v poušti klamných konceptů
uč nás vykročit ze sebe
sveď nás krásou k lásce
abychom v tom milování
našli smysl všeho
i tam kde se neodvratně
scvrkáváme v nic

(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)

Evangelium je knihou o životě našeho Pána a má se stát knihou našeho života. Slova evangelia činí divy. Jestliže nás neproměňují, tedy pouze proto, že od nich tuto proměnu nevyžadujeme. Když naše evangelium slyšíme nebo držíme v rukou, měli bychom myslet na to, že je v něm obsaženo slovo, které se v nás chce stát tělem, které by se nás ráda zmocnilo, abychom my – na jiném místě než tehdy – v naší době, v našem společenském prostředí začali svůj život znovu.

(Madeleine Delbrêl /1904–1964/, Gebet in einem weltlichen Leben)

(karmelitán • svatý • svátek 8. ledna)

Texty propria

Petr Tomáš se narodil v roce 1305 ve Francii, patrně ve vesnici Lebreil v jižním Périgordu. Aby ulehčil rodině, žijící na pokraji existenciální bídy, odešel již jako chlapec z domova. Pobýval převážně v městečku Montpazier, žil z almužen a přivydělával si doučováním mladších žáků, což mu umožnilo navštěvovat místní školu. Když mu bylo asi dvacet let, povšiml si ho převor karmelitánského konventu v Lectoure a rok ho vyučoval v konventní škole. Petr následně vstoupil na Karmel v Bergeracu. Po vysvěcení na kněze pokračoval v dalším studiu, které završil v Paříži titulem magistra teologie.

Otázky „kdo jsem já?“ a „kdo je Bůh?“ si nekonkurují, ani se radikálně neliší. Nežádá se po nás, abychom si vybrali, protože nemůžeme odpovědět na jednu bez druhé. Právě setkání s Bohem mi říká, kdo jsem, odhaluje mi ono slavné „jméno, které nezná nikdo“, o němž mluví Zjevení; zároveň však platí, že pokud se neznám, pokud sám sebe přehlížím, pokud se zanedbávám, kde se pak budu moci setkat s Bohem? S Bohem se můžeme setkat pouze sami v sobě: bezpochyby ve svém nitru, ale především ve svém životě, v objevování tohoto života, který není životem někoho jiného. Náš život, tedy naše tělo a naše osobnost s našimi touhami i odporem, s našimi talenty i slabostmi je tedy skutečnou zaslíbenou zemí, kterou jsme pozváni obývat.

(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)