KARMEL

Má paní Eustochie,

jak často jsem v poušti, v divočině spalované žárem slunce, kde mniši žijí mezi divokými zvířaty, vzpomínal na pohodlný život v Římě. Sedával jsem často sám a pociťoval hořkost vzpomínek. (…)

Ježíši, často se v životě cítím jakoby ztracená; vypadá to, že bych mohla zůstat sama a opuštěná. Ale já ti důvěřuji a prosím tě, pošli mi archanděla Rafaela, aby mě povzbuzoval ke konání Boží vůle a našel mi příbytek v blízkosti tvého Srdce. Osvoboď mě od každého klamu, od každé iluze! O to tě prosím skrze Neposkvrněnou Pannu Marii, která ať mě zahalí svým pláštěm.

(Don Dolindo Ruotolo /1882-1970/, modlitba, kterou napsal pro svoji neteř, nejistou jak ohledně zaměstnání, tak ohledně povolání k manželství; 18. ledna 1961)

Milý bratře!

Přijmi ode mne zase jednou pár řádek jako upřímný, bratrský pozdrav všem u vás doma a vůbec celé milé vzdálené vlasti. Sice vím, že Pán Bůh je s námi všude, že celá země je jeho, a přesto nutně máme jako strom své kořeny na určitém místě, určitý kousek země milujeme jako svou vlast, a čím hlouběji v ní naše kořeny spočívají, tím bezpečněji se pak může koruna našeho stromu života rozprostírat nad ostatní zem. A mám za to, že jsme tím víc schopni toužit po nebeské vlasti a s větším nadšením tušit, jak je krásná, čím vroucněji visíme se silnou, čistou a mužnou láskou na svém pozemském domově.

(Adolf Kajpr SJ /1902-1959/, dopis spolubratru; Dachau, 11. února 1945)

Co Vám mám k tomu říci, ne-li to, že ať jsme sebeslabší, jsme ve všemohoucí ruce Boží a ten Bůh je něžný, může nám sice chvílemi uložit, abychom se podíleli na jeho utrpení, ale i tehdy zůstává ukryt v hloubi našich srdcí. Je tak dobrotivý, že v průběhu času užívá nás, kteří nejsme ničím, k tomu, aby zbudoval tu úžasnou věc, jíž je jeho království.

(kard. Charles Journet /1891-1975/, korespondence)

Vážený pane,

dnes jsem se dověděla, že jste to byl s největší pravděpodobností Vy, kdo nás udal. Strávila jsem deset měsíců v koncentračním táboře. Můj otec zemřel po devíti dnech věznění. Moje sestra také ve vězení zemřela.

Když člověk pozná chudobu své modlitby, cítí potřebu věnovat jí alespoň hodně času. A když jí věnuje hodně času, začíná skutečně získávat to, v co doufal.

(otec Jeroným /1907-1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Možnosti a melodie)

A čím těžší ti hřích připadá, tím ochotněji ho Bůh odpustí a přijde do duše, aby ten hřích vyhnal. Ostatně každý si nejvíc pospíší odstranit to, co je mu nejvíc protivné. A čím větší a těžší jsou hříchy, o to raději a rychleji je Bůh odpouští, protože jsou mu proti mysli. A když se pak božská lítost pozvedne k Bohu, zmizí všechny hříchy v propasti Boží dřív, než bych stačil mrknout okem, a rozplynou se v nic tak dokonale, jako by se nikdy nestaly – jen když tu byla dokonalá lítost.

(Mistr Eckhart OP /1260-1327/, Naučení 13)

Mé malé srdce je plné bezmoci, neboť není s to pojmout tu nesmírnou lásku… Můj Bože, když se vyléváš do malé nádobky stvořené bytosti, je to pro mne pravé mučednictví, neboť nejsem s to Tě v sobě obsáhnout.

(Pater Pio, OFMCap /1887-1968/, korespondence)

O své blízké budoucnosti nevím nic… Zůstaneme v tomto úseku? Bude ofenziva? Vrátíme se k poklidnému životu v zákopech s režimem dovolených? – To není možné zjistit. Nepřetržitě tu kolují ty nejrozpornější řeči a nejhanebnější báchorky. Tři dny jsem nemohl sloužit mši a ještě nevím, kdy ji budu moci začít znovu slavit. Snažím se to vyrovnat tím, že v duchu (bohužel velmi zřídka a nedbale) konám ony dva základní náboženské úkony obětování a sjednocení, jejichž vůbec nejniternější realizací je mše. (…)

Náš Pán není náročný, ba naopak je velmi velkodušný a snadno odpouští každý dluh, byť by byl sebevětší. Proto je tak obdivuhodný při odplatě, že nenechá bez odměny ani prosté pozvednutí očí, vykonané s myšlenkou na Něho.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXIII,3)