KARMEL

Na to, abych byla zavržena, jsem moc malá; malé děti zavrhnout nelze. Spoléhám na to, že padnu do náruče Ježíši, který je láska a milosrdenství; nemám z něj strach.

(Leonie Martinová /1863–1941/, korespondence)

Pokud jde o trest za hřích, je to zcela praktická otázka a zde na ni máte odpověď: Dbejte jen o to, abyste Pána Boha miloval. Pak zkoušky, které budete snášet v lásce, utrpení, práce a úkony dobré vůle celého našeho života vyváží, aniž byste na to vůbec myslel, vše, co bylo neuspořádaného v našich radostech či zármutcích, ba dokonce i provinění druhých lidí.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

O štěstí se píše na každé stránce evangelia. Pokud v nás zmínka o něm vyvolává nostalgii, bude pro nás bolestné neustále narážet na zaslíbení, která se tam hojně objevují. „To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila.“ A co teprve slavný úryvek z Blahoslavenství, kde Ježíš hlásá jedno štěstí za druhým! (…) Je skutečně proč plakat, když tyto přísliby už neprobouzejí naši touhu, ale jen lítost nad dávnými iluzemi.
Evangelium dává tomuto štěstí mnoho jmen: věčný život, Boží království, radost, společenství s Bohem. A na rozdíl od častého přesvědčení ho neslibuje na onom světě, po skončení pozemského života poznamenaného utrpením. Ježíš neslibuje, on dává; neohlašuje zítřek, ale mluví o dnešku. (…)
Křesťanský život spočívá v odvaze nevzdávat se radosti, v odvaze hledat štěstí. Protože štěstí je to, co pro nás chce Bůh; protože štěstí je naše povolání.

(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)

Prostoduchá teologie, která Boha usazuje na trůn vesmíru jako soudce a nechává ho udělovat jednou požehnání a jindy kletby, dělá i z nás suverénní, nemilosrdné lidi, kteří soudí a proklínají jiné. To, v jakého Boha věříme, určí, jakými lidmi se staneme. Pokud je náš Bůh Bohem soudu a proklínání, staneme se lidmi, kteří budou každého soudit – oceňovat, anebo proklínat. Pokud je naším Bohem Bůh nepodmíněné lásky, Bůh milování nepřátel, bude nás naše víra měnit v lidi, kteří se učí do své lásky zahrnovat i „ne přátele“.
Závěr evangelia nám předkládá obraz Ježíše na kříži – Svatého, který soudí svět: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí co činí.“ Dříve než naposledy vydechne, dobrořečí těm, kteří ho proklínají. Komu odpustil? Za koho se modlí, komu dobrořečí? Velekněžím, kteří ho falešně obvinili, Jidášovi, který ho zradil, Petrovi, který ho zapřel, Pilátovi, který si zbaběle umyl ruce, neboť „nevěděl, co je pravda“. To je svatost – to je její soud nad světem. Nikoli prokletí, ale milost odpuštění.

(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)

Kde vládne triumfalismus, tam není Ježíš. Jediný triumf, jehož se Ježíš účastní, je ten, který předchází Velkému pátku. Jediný pravý a přijatelný vítězný průvod je ten o Květné neděli. Zde je Pán přítomen. Tento triumf Ti říká: „Připrav se na to, co přijde…“ Neexistují zázračná řešení. Z mého pohledu triumfalismus nikdy nepochází od Ježíše. Ježíšův triumf, ten opravdový, je vždy na kříži.

(papež František, rozhovor s Fernandem Pradem, citováno podle knihy Síla povolání, zasvěcený život dnes, Paulínky 2019)

Když se „dobrý“ lotr obrátil k Ježíši s prosbou o spásu, viděl to, co neviděl nikdo, co si učitelé Zákona nedokázali představit, na co prchající učedníci nemohli zdálky dohlédnout, co oči svatých žen pro množství slz nemohly rozpoznat: Boží království působilo, zjevovalo se a dávalo se jako nikdy předtím. Jediný, kdo spatřil Boží tvář ve tváři ukřižovaného člověka, a to uprostřed vlastní opuštěnosti, je ten, který je často představován jako naděje průměrných…
Dobrý lotr žádá o spásu, ten „zlý“ v podstatě říká totéž: „Copak nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Jsem si dobře vědom toho, že ironie a hořkost toto vyznání víry překrucují a kazí, proto však není méně prorocké: ano, přesně to se Ježíš chystá udělat, a to zcela nepředstavitelným způsobem; chystá se zachránit sebe i nás; ano, je Mesiáš. (…)
K myšlence, že tito dva lotři tvoří dvojici, mě přivedla věta z Claudela, která se jinak týká něčeho zcela jiného: „Světec se modlí svou nadějí a hříšník svým hříchem…“ Je-li Kristus králem vesmíru, není jen králem svatých: v Božím království, stejně jako na Golgotě, jsou svatí a hříšníci. Existuje čistá a vznešená víra a existuje víra zahalená a ubohá. Nejsou však dvě království.

(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)

Nespasí nás dokonalost, ale vědomí vlastní nedokonalosti, zranitelnosti, ale především Boží milost. Duchovní ani církev by neměli přejímat odpovědnost za spásu druhého. Církev a její služebníci mají doprovázet člověka na jeho cestě hledání Boha a proměňování se v Krista, v toho, v něhož jsme se oblékli při křtu. Toho, který jediný je Spasitel. To ale předpokládá velký respekt ke svobodě člověka a ochotu nechat ho i bloudit. Protože nutit někoho k dobru není Boží cesta.

(Marek Drábek OPraem /*1977/, Nevezmeš Boží moc nadarmo)

Většinu zajímala otázka: Přežijeme lágr? Neboť nepřežijeme-li ho, pak nemá toto utrpení žádný smysl. Naproti tomu mne trápila jiná otázka: Má celé toto utrpení, to umírání kolem nás, nějaký smysl? Neboť nemá-li jej, pak by nakonec nemělo smysl ani přežití lágru. Neboť život, jehož smysl stojí a padá s tím, zda si jej uchovám, nebo ne, tedy život, jehož smysl závisí na milosti takové náhody, takový život by vlastně nemělo vůbec cenu žít.

(Viktor Frankl /1905–1997/, A přesto říci životu ano)

(OCD • svatý • nezávazná památka 19. listopadu)

Texty propria

Josef Kalinowski se narodil v polské šlechtické rodině ve Vilniusu na Litvě dne 1. září 1835. Tou dobou (od konce 18. století až do roku 1918) trpěli Litevci i Poláci pod ruskou nadvládou, oba národy byly systematicky decimovány a porušťovány (1). Nejprve navštěvoval Josef Ústav pro šlechtice, kde vyučoval jeho otec (maminku ztratil záhy po narození). Absolvoval jej s vynikajícími výsledky, poté krátce studoval agronomii v Hory-Horkach.

Pomysleme kupříkladu na to, co Ježíš učinil se Zacheem. Všichni v něm viděli zlo. Ježíš v něm však objevuje záblesk dobra, a odtud, z jeho zvědavé touhy uvidět Ježíše dává průchod milosrdenství, které zachraňuje. Tak proměnil nejprve Zacheovo srdce a potom jeho život. Ježíš viděl ve vyvrhelech a zavržených nesmazatelné Otcovo požehnání. Ačkoli to byli veřejní hříšníci anebo se dopustili řady špatností, spatřoval v nich Ježíš ono nesmazatelné znamení Otcova požehnání, které podněcovalo jeho soucit. Tato věta se v evangeliu častokrát opakuje: „měl s ním soucit, bylo mu jich líto“. Onen soucit jej přivádí k tomu, že člověku pomáhá a mění mu srdce. Ba co víc, dokonce se sám ztotožňuje s každým, kdo je v bídě, jak stojí v evangeliu o protokolu, podle něhož nakonec budeme souzeni. Ježíš zde říká: „Byl jsem tam, hladový, nahý, nemocen a ve vězení, byl jsem tam“.

(papež František, Katecheze o modlitbě – požehnání; 2. prosince 2020)