Jsem nemocná a chudokrevná a více méně upoutaná na lůžko, jak se říká, a přesto je každá minuta naplněná a plodná – jaké to teprve bude, až budu zase zdravá? Musím tě za to znovu a znovu chválit, můj Bože: jsem ti tolik vděčná, že jsi mi daroval takový život.
(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis z internačního tábora Westerbork, 12. října 1942)
Je třeba jasně říci: jsou lidé, kteří systematicky a všemi prostředky pracují na vyhánění migrantů. A to je, pokud se tak děje vědomě a záměrně, těžký hřích. (…)
Existuje žalm, který na adresu Hospodina říká: „Na moři tvá cesta, tvé stezky na velkých vodách“ (77,20). A v jiném se zpívá takto: „Vedl svůj lid pouští, neboť jeho láska je věčná“ (136,16). Tato svatá slova nám říkají, že Bůh, aby doprovázel lid na cestě ke svobodě, sám překračuje moře a poušť; Bůh nezůstává stranou, ne, sdílí drama migrantů, Bůh je s nimi, s migranty, trpí s nimi, s migranty, pláče a doufá s nimi, s migranty. Dnes bude dobré, když se zamyslíme nad tím, že Hospodin je s našimi migranty v mare nostrum, že Bůh je s nimi, ne s těmi, kdo je odmítají. (…)
A já se vás ptám: modlíte se za migranty, za ty, kteří přicházejí do našich zemí, aby si zachránili život? A vy je chcete vyhnat.
(papež František, promluva při generální audienci 28. srpna 2024)
Dle mého mínění není Boží vůlí, abych v současnosti vstoupila do církve. Nemohu jinak než se nadále ptát, zda v nynější době, kdy je tak ohromný díl lidstva utopen v materialismu, Bůh nechce, aby existovali muži a ženy, kteří se odevzdají jemu a Kristu, a přesto zůstanou mimo církev. Když si představím akt svého vstupu do církve, není pro mne bolestnější myšlenky než té, že se oddělím od ohromné a nešťastné masy nevěřících. Mám bytostnou potřebu – a mohu myslím říct: jsem povolána – procházet mezi lidmi a skrz různá lidská prostředí a splývat s nimi, brát na sebe shodné zbarvení, přinejmenším v celé míře, v níž tomu nebrání svědomí, ztratit se mezi nimi za účelem toho, aby se ukázali takoví, jací jsou, a nemaskovali se přede mnou. Toužím je poznat, abych je milovala takové, jací jsou. Pokud je totiž nemiluji takové, jací jsou, pak nemiluji je a má láska není pravá.
(Simone Weilová /1909–1943/, dopis J. M. Perrinovi OP, 19. ledna 1942)
Jestliže se uzavřu do svého já, třebaže ozdobený všemi ctnostmi, a neúčastním se existence druhých, jestliže nejsem citlivý a neotevírám se druhým, mohu být bez hříchů, a přesto žiji ve stavu hříchu.
(Giovanni Vannucci /1913–1984/)
Vyhlížet Krista ve světě znamená, že duch v nás rozeznává Ducha mezi námi, takže duch rozmlouvá s Duchem, srdce rozmlouvá se Srdcem, láska rozmlouvá s Láskou. Vyhlížet Krista znamená být pozorný, všímavý k přítomnosti Krista ve světě a ve svém srdci. Nejde o žádnou formu emocionálního či intelektuálního cvičení. Pokud nosíme Boha v srdci, vidíme Boha ve světě.
(Henri Nouwen /1932–1996/, Bůh čeká na naši odpověď)
Chci, aby ses zamyslela nad tímto tvrzením: „Jsme zodpovědní za to, jak na nás působí druzí lidé.“ Ten druhý není zodpovědný za to, jak na mě působí (může být zodpovědný za spoustu jiných věcí, ale ne za to, jak působí zrovna na mě). Je to tvoje volba, když dovolíš druhým, aby tě ovlivňovali jenom tím, že jsou kvůli něčemu naštvaní (zvlášť když to s tebou nemá nic společného). Máš na výběr. Můžeš se rozhodnout, že se jimi nenecháš ovlivňovat. V jistém smyslu, jsi-li skleslá kvůli něčí špatné náladě nebo kvůli čemukoli jinému, „dovolila jsi mu“, aby tě takto ovlivnil. Není to otázka temperamentu, nýbrž tvé svobodné volby.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Ať je příkaz jeho lásky pociťován u kořenů mé existence. A pak ať pochopím, že nedávám souhlas k tomu, abych existoval, ale že existuji, abych dával souhlas. (…)
Plná plodnost duchovního života totiž začíná ve vděčnosti za život, v souhlasu s tím, že žijeme.
(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 14.7)
(karmelitka • blahoslavená • nezávazná památka 29. ledna)
Texty propria
Eleonora Girlani se narodila roku 1460 ve šlechtické rodině v severoitalském městě Trino, v provincii Vercelli. Jako dívka navštěvovala školu benediktinek a sama se chtěla stát benediktinskou mniškou. Když se však již vypravila na cestu do konventu, její kůň se vzepřel a neodvezl ji tam. Tuto událost interpretovala jako znamení a spolu s dvěma svými sestrami, Marií a Františkou (Scholastikou), v roce 1477 jako sedmnáctiletá vstoupila do karmelitánského kláštera v Parmě (1). Zde přijala řeholní jméno Archanděla. Brzy po profesi (1478) ji komunita zvolila převorkou (2). Po založení kláštera v Mantově v roce 1492 se stala převorkou tam a tento úřad zastávala až do své smrti (3).
Dnes slaví své 420. narozeniny ctihodná matka Marie Elekta od Ježíše, zakladatelka pražského Karmelu sv. Josefa. Popřát jí můžete zde:
Svatý Tomáš Akvinský zdůrazňoval, že předpisů, které dal Kristus a apoštolové Božímu lidu, „je velmi málo“. Citací svatého Augustina poznamenal, že na předpisech, které církev přidala později, je třeba trvat s umírněností, „aby život věřících nebyl obtížen“ a naše náboženství se nestalo otroctvím, neboť „Boží milosrdenství chce, aby bylo svobodné“. Toto upozornění vyslovené před několika stoletími je velmi aktuální. Mělo by být jedním z kritérií, které je třeba zohledňovat při přemýšlení o reformě církve a jejího hlásání, jež umožní oslovit opravdu všechny.
(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium, odst. 43; 2013)