KARMEL

Stalo se. Oheň opět pronikl Zemi. (…) Bez otřesů a hřmění vše ozářil plamen zevnitř. Od jádra toho nejmenšího atomu až po sílu těch nejobecnějších zákonů prostoupil tak přirozeně, jednotlivě i jako celek, každý prvek, každý zdroj, každý článek našeho Kosmu, že by se mohlo zdát, jako by se vznítil samovolně. (…)
Zdánlivě nic se nepohnulo pod tou nevýslovnou proměnou. A přece se vesmír při styku s podstatným Slovem tajemně a skutečně stal Tělem jako nesmírná Hostie. Skrze tvé Vtělení, můj Bože, je nyní vtělena Veškerá hmota. (…)
Dej, Pane, aby tvé sestoupení pod univerzálními způsoby nebylo ode mě jen hýčkáno a opatrováno jako plod filozofických spekulací, ale aby se stalo skutečnou Přítomností.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)

Hle, je zase advent církevního roku, můj Bože. Zase se modlíme modlitby touhy a očekávání, písně naděje a zaslíbení. A vždy znovu se soustřeďuje všechna nouze a všechna touha a čekání plné důvěry do slova: Přijď! Jak zvláštní modlení: Tys přece již přišel a rozložil jsi svůj stan mezi námi, sdílel jsi náš život s jeho malými radostmi, s jeho dlouhým všedním dnem a jeho trpkým koncem. Mohli jsme Tě svým „přijď“ pozvat k něčemu víc než k tomu? Mohl jsi svým příchodem k nám přijít blíže než tím, že jsi tak velice vešel do našich obyčejných každodenností, že Tě skoro už nemůžeme odlišit od jiných lidí, Bože, který jsi se nazval Synem člověka? A přece se modlíme: Přijď. A přece nám toto slovo vychází tak ze srdce, jako kdysi patriarchům, králům a prorokům, kteří Tvůj den zahlédli jen z dálky a jemu žehnali. Slavíme pouze advent nebo je ještě stále advent? Přišel jsi již skutečně? Ty sám tak, jak si Tě představujeme, když Tě svou touhou přivoláváme, toho, který má přijít, silného Boha, Otce budoucího věku, Knížete pokoje, Světlo a Pravdu a Věčné Štěstí? Na prvých stránkách Písma svatého je Tvůj příchod již přislíben, a přece je na jeho posledním listu, k němuž nemůže být už nic přidáno, modlitba: Přijď, Pane Ježíši!

(Karl Rahner SJ /1904–1984/, úryvek z textu Bůh, který má přijít)

Janova Apokalypsa končí obrazem svatby. Lidstvo se před očima čtenáře promění v nevěstu. Nevěsta vystupuje z času, opouští historii a kráčí ke svatebnímu stolu. Ženichem na té svatbě je Beránek – vtělený Bůh. Janovo podobenství o smyslu dějin tedy končí svatbou. Po svatebním hodování přichází svatební noc – nahota a intimita, konečné, úplné spojení milující s milovaným. Je smyslem celé existence právě toto zrání k svatební noci lásky, k té nikdy nekončící extázi, ve které se má uskutečnit neuskutečnitelné? Stvořené se spojí s nestvořeným do svobodné jednoty v mystériu lásky? V onen den poznáte, říká Ježíš učedníkům při poslední večeři, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.

(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)

(OCD • blahoslavení • nezávazná památka 29. listopadu)

Texty propria

Pierre Berthelot se narodil 12. prosince 1600 v Honfleur, v jednom z nejvýznamnějších francouzských přístavů, který sloužil jako námořní základna pro francouzské koloniální aktivity v Severní Americe a Karibiku. Jako mladík doprovázel svého otce, lodního lékaře, na cestě do Kanady. Ve svých devatenácti letech se účastnil vojenské výpravy proti Holanďanům (1) do východní Indie, vyvázl pouze s holým životem.

Rozhodni se, že už nebudeš řešit otázky typu „a co když…“. Tento způsob dívání se dopředu odporuje selskému rozumu i víře. Tvé nekonečné bloudění v kruhu („Co když“, „Bude to tak či onak?“ atd.) je jen snaha vyhnout se bolesti. A jak nás učí Kristův kříž, není to ten nejlepší způsob, jak nakládat s bolestí. Utrpení je třeba přijmout, překročit, využít k dobrému.
Přijde mi, že když propadneme přílišnému hledění do budoucnosti a pak propadáme sklíčenosti, bývá to známkou toho, že se příliš soustředíme na sebe. Pravá milost spočívá v tom, že zapomeneme na sebe. A k tomu nám pomáhá žití v přítomném okamžiku, jež nám dodává sílu a odvahu dobře reagovat.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

I v naší době trvají zaslíbení. Naše nahota je dnes zjevnější, než tomu bylo v pokojnějších dobách. Uvnitř této prázdnoty však můžeme objevit Boží přítomnost a rovněž utrpení může být vnímáno jako dar. Pak se obzor rozjasní, jelikož se obnoví důvěra, znovu budeme vědět, že jsme milováni. Nepohlížejme na tuto dobu jen negativně. Přijměme ji od Boha jako místo, kde máme osvědčit svou věrnost.

(Dom Samuel Lauras OCSO /*1954/, předmluva ke knize Mary David, Radost z Boha)

Na to, abych byla zavržena, jsem moc malá; malé děti zavrhnout nelze. Spoléhám na to, že padnu do náruče Ježíši, který je láska a milosrdenství; nemám z něj strach.

(Leonie Martinová /1863–1941/, korespondence)

Pokud jde o trest za hřích, je to zcela praktická otázka a zde na ni máte odpověď: Dbejte jen o to, abyste Pána Boha miloval. Pak zkoušky, které budete snášet v lásce, utrpení, práce a úkony dobré vůle celého našeho života vyváží, aniž byste na to vůbec myslel, vše, co bylo neuspořádaného v našich radostech či zármutcích, ba dokonce i provinění druhých lidí.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

O štěstí se píše na každé stránce evangelia. Pokud v nás zmínka o něm vyvolává nostalgii, bude pro nás bolestné neustále narážet na zaslíbení, která se tam hojně objevují. „To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila.“ A co teprve slavný úryvek z Blahoslavenství, kde Ježíš hlásá jedno štěstí za druhým! (…) Je skutečně proč plakat, když tyto přísliby už neprobouzejí naši touhu, ale jen lítost nad dávnými iluzemi.
Evangelium dává tomuto štěstí mnoho jmen: věčný život, Boží království, radost, společenství s Bohem. A na rozdíl od častého přesvědčení ho neslibuje na onom světě, po skončení pozemského života poznamenaného utrpením. Ježíš neslibuje, on dává; neohlašuje zítřek, ale mluví o dnešku. (…)
Křesťanský život spočívá v odvaze nevzdávat se radosti, v odvaze hledat štěstí. Protože štěstí je to, co pro nás chce Bůh; protože štěstí je naše povolání.

(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)

Prostoduchá teologie, která Boha usazuje na trůn vesmíru jako soudce a nechává ho udělovat jednou požehnání a jindy kletby, dělá i z nás suverénní, nemilosrdné lidi, kteří soudí a proklínají jiné. To, v jakého Boha věříme, určí, jakými lidmi se staneme. Pokud je náš Bůh Bohem soudu a proklínání, staneme se lidmi, kteří budou každého soudit – oceňovat, anebo proklínat. Pokud je naším Bohem Bůh nepodmíněné lásky, Bůh milování nepřátel, bude nás naše víra měnit v lidi, kteří se učí do své lásky zahrnovat i „ne přátele“.
Závěr evangelia nám předkládá obraz Ježíše na kříži – Svatého, který soudí svět: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí co činí.“ Dříve než naposledy vydechne, dobrořečí těm, kteří ho proklínají. Komu odpustil? Za koho se modlí, komu dobrořečí? Velekněžím, kteří ho falešně obvinili, Jidášovi, který ho zradil, Petrovi, který ho zapřel, Pilátovi, který si zbaběle umyl ruce, neboť „nevěděl, co je pravda“. To je svatost – to je její soud nad světem. Nikoli prokletí, ale milost odpuštění.

(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)