KARMEL

Nanebevstoupení je odstup, který nemá být překlenut. Třeba pouhou kontemplací. Učedníky, hledící k nebi, andělé odkazují zpátky: „Mužové galilejští, co tu stojíte a hledíte do nebe?“ Způsob, jak být blízko vyvýšenému Pánu, je jiný: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás“: jako Kristus, když odcházel od Otce na zem, činil vůli Otce a tím byl u něho, tak budou učedníci Kristem poslaní plnit jeho úkol, a tím budou s ním spojeni. A uprostřed plnění tohoto úkolu je skrytá eucharistická přítomnost Pána: „Jsem s vámi až do konce světa.“

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, Trojitý věnec)

Jedinými skutečně absolutními mystérii v křesťanství jsou sebeponoření Boha do hlubin existence, jemuž říkáme milosrdenství Boží, a sebevložení Boha do dějin, jemuž říkáme Kristus.

(Karel Rahner SJ /1904–1984/)

Všechny touhy,
které mne rozptylují ve dne i v noci,
jsou v jádru falešné a prázdné.
Jako noc drží ve tmě skrytý strach ze světla,
tak v hloubce mého srdce,
aniž bych si toho všiml,
zaznívá výkřik:
Chci tebe, pouze tebe!
Jako bouře hledá klid,
zatímco ještě bojuje proti klidu všemi svými silami,
tak i já se bouřím a bojuji
proti tvé lásce,
ale také volám,
že chci tebe, pouze tebe!

(Rabíndranáth Thákur /1861–1941/, Gítaňdžali, 1910)

Dnešního světce si spojujeme především s radostně žitým křesťanstvím uprostřed světa. Filip Neri byl svatořečen 12. března 1622 spolu s Ignácem z Loyoly, Františkem Xaverským, Terezií z Avily a Izidorem z Madridu. Obyvatelé Říma prý tuto kanonizaci komentovali slovy: „Dnes byli svatořečeni čtyři Španělé a jeden světec.“

Radujte se ze společného života, vyhýbejte se všem mimořádnostem, usilujte o čistotu srdce, protože Duch svatý přebývá v nevinných a prostých duších, on je učitelem modlitby a udržuje nás v ustavičném pokoji a v radosti, které jsou předchutí ráje.

(Filip Neri /1515–1595/)

     Pátek, 6. července roku 1584. Hned jak jsem přistoupila ke svatému přijímání, uviděla jsem Ježíše. Překypoval láskou a vypadal, že má chuť mě škádlit. Zapředl se mnou zamilovaný rozhovor a promluvil ke mně zprvu mírně: „Volal jsem tě – a neodpovědělas mi“.
     Bránila jsem se: „Hledala jsem tě a nenalezla.“
     Znovu mi řekl: „Volal jsem tě, moje holubičko, a ty jsi mi neodpověděla.“
     A já odvětila: „Hledala jsem tě, můj Nejmilejší. Toužila jsem po tobě, můj Nejmilejší. Milovala jsem tě, má Lásko. Hledala jsem tě, opravdu hledala, můj Nejmilejší, ale nenalezla.“
     Ale Ježíš, Láska, Ten, kterého vždycky nazývám Láskou, s důrazem opakoval: „Kdepak, má nevěsto, to já tě tak usilovně volal a ty jsi mi neodpověděla!“
     Já se však nedala: „To já tě tak usilovně hledala a ty ses mi vůbec nedal nalézt, můj milý!“
     Ježíš, Láska, prohlásil: „A víš ty, proč jsi mne nenalezla? Protože jsi nehledala dost vytrvale.“
     Namítla jsem: „A víš, Lásko, proč jsem ti neodpověděla? Protože jsi nevolal dost nahlas, abych tě zaslechla.“
     Ježíš, Láska, naléhal: „Hledej mě bez ustání, nevěsto moje, a najdeš mě.“
     Já na to: „Křič pořádně a uslyším tě.“
     Tu zvolal Ježíš, Láska: „Je řada na tobě, na tobě, abys mě hledala!“
     A já, už netrpělivá láskou, jsem vyhrkla: „Počkej, Lásko, víš přece, že jsi řekl, že kdo má víc, má víc dávat. A protože máš víc než já, musíš dávat ty. Dobře víš, že jsi mocnější, bohatší a silnější než já, a víš taky, že miluješ víc než já. Říkáš o sobě, že jsi Pravda; jenže jestli jsi takto mluvil, Lásko, říkal jsi pravdu, a jestli je to opravdu tak, je řada na tobě, na tobě, Lásko, protože jsi mocnější a silnější než já. Volej mě tak hlasitě, abych slyšela tvůj hlas!“
     A on hned začal říkat: „Pojď, pojď, moje holubičko, má nádherná, pojď“. A celou mne sjednotil se sebou a takto vzájemně spojeni jsme si spolu sladce povídali – jako důvěrní přátelé –, ale nedovedla bych z toho sdělit ani to nejmenší. A když jsem spočívala ve spojení s ním, šťastně jsem vydechla: Teď jsem tě našla, má Lásko, teď jsem tak spokojená, že jsem sjednocena s tebou, Lásko!

(Marie Magdaléna de’ Pazzi, I quaranta giorni, 41, Tutte le opere, Florencie 1960, s. 235n.)

Setkání pochybujícího Tomáše a Vzkříšeného Ježíše není ve skutečnosti příběhem o víře ve fakt vzkříšení, ale příběhem o víře v to, že někdo může být raněn, a přitom zároveň vzkříšen! Jako Ježíš jsme i my ve skutečnosti raněni a vzkříšeni zároveň, my všichni.

(Richard Rohr /*1943/, Univerzální Kristus)

Nemusíme milovat Boha, protože nás miluje. Ale protože nás Bůh miluje, musíme milovat sebe. (…) Člověk nedokáže milovat sám sebe jinak než touto oklikou.

(Simone Weilová /1909–1943/, Tíže a milost)

(zakladatelka Karmelitek lásky /OCD/ • svatá • nezávazná památka 22. května)

Texty propria

Dříve než Francouzská revoluce rozpoutala zmatky, nepokoje, násilnosti a válečnou vřavu, dosáhl šlechtický rod de Vedruna v severovýchodním Španělsku vrcholu své moci a vážnosti. Byl nejvýš respektován pro svou čestnost a bezúhonnost, jakož i pro své postavení a vliv mezi elitními rodinami v Barceloně a na katalánském venkově. Lorenzo de Vedruna a jeho žena Teresa Vidal vychovali svých osm dětí tak, že z nich byli praví malí šlechticové, a ani ve snu je nenapadlo, že jejich páté dítě, malá Jáchyma, by mohlo být jiné a nějak mimořádné. Avšak bylo.

Záleží jen na tom, abychom co nejvíce milovali Boha. (…) Jistě dojde i na nevěry a neúspěchy, ne vždy se budeme plně držet vytyčeného programu. Někdy se naše konání omezí na vytrvalou snahu, na dobrou vůli, která nás znovu a znovu vrací na správnou cestu. Ovšem i to jsou skutečné nositelky lásky, ačkoli svědčí o naší slabosti a potřebě Božího milosrdenství. Pokud děláme všechno pro to, abychom plnili Boží vůli, nelze hovořit o selhání – jakkoli tohle „všechno“ nesplňuje naše očekávání.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Je na nás mnoho suchého, přerostlého, co odvádí pozornost od soustředění síly na vytvoření květu, spousta šlahounů, marných slov, roztěkaných činů, ale Ježíš touží skrze to vše prorazit a vydat plody: tím květem na nás pak může být třeba jeden pohled z tisíce, který konečně druhého nehltá a neznásilňuje, ale přijímá a těší; jedno slovo z mnoha, které nepoučuje, nemanipuluje, nezabíjí, ale posiluje, dává odvahu, podrží v křehkosti; jeden pravdivý čin mezi mnoha oportunistickými, sebestřednými – to je ovoce Božího života. A jsem přesvědčen, že to bude první, co Bůh bude chtít vidět a co uvidí, až před něj zkroušeni a vědomi si tolika chyb předstoupíme. Uvidí v nás svého Syna, k jehož podobě nás očistil.

(Petr Beneš CSsR /*1965/, Vzhůru srdce; citováno podle stejnojmenné knihy meditací nad Písmem, Portál 2023)