KARMEL

Nemůžeme pouze chválit Boha, který nám žehná. Musíme žehnat všemu, co je v Něm, všem lidem, žehnat Bohu a žehnat bratrům, žehnat světu – v tom spočívá křesťanská mírnost, tedy ve schopnosti vnímat požehnání a žehnat. Tento svět potřebuje požehnání, které můžeme dávat a dostávat. Otec nás má rád. A nám zbývá pouze radost z toho, že Mu můžeme dobrořečit a vzdávat díky, naučit se od Něho nezlořečit, nýbrž žehnat.

(papež František, katecheze o modlitbě: požehnání; 2. prosince 2020)

Když mě nějaká vnější práce odvádí od myšlenek na Boha, upomíná mě Bůh na sebe v nejhlubším nitru mé duše, tichounce, a přece velmi silně. Niterně mě to tak rozohní a uchvátí, že je těžké to navenek skrýt.
Při své každodenní práci jsem s Bohem spojen víc, než když se uchýlím k hodinám vyhrazeným pro modlitbu. Zpravidla se od nich vracím s větší vyprahlostí ducha.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 3. rozhovor, 22. listopadu 1666)

Je hlubokou duchovní zkušeností kontemplovat každou drahou osobu Božíma očima a poznávat v ní Krista. Vyžaduje to ode všeho oproštěnou otevřenost, která umožňuje oceňovat její důstojnost. Pro druhého můžeme být plně přítomni jen tehdy, dáme-li se mu prostě „jen tak“ a na všechno kolem zapomeneme. Milovaná osoba si zasluhuje plnou pozornost. Vzorem toho byl Ježíš, protože když k němu někdo přistoupil, aby s ním promluvil, on se na něj zahleděl, díval se s láskou…

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 323; 2016)

Letos mě zaujalo tohle: jestliže se Slovo stalo malým dítětem, je to proto, abychom si je mohli přitisknout k srdci a dovolit, aby do nás vstoupila jeho čistota a jeho jas namísto onoho zoufalství, které číhá na každou duši, když se na chvilku odvrátí od svého Boha.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Na Lásku, na mou Lásku!
Pojďte, králové země,
pojďte, klaňme se mu.

Zpívám o velikosti,
o moci našeho Stvořitele:
pojďte, klaňme se mu.

Celá země, zvířata
v hluboké úctě se radují:
Pojďte, klaňme se mu.

Padněme mu k nohám,
darujme mu svá srdce:
pojďte, klaňme se mu.

(Marie od Ukřižovaného Ježíše, úryvek z Písně na Lásku)

Ve středu o vigilii Zjevení Páně jsme jeli do Louisville. V zimě vypadá pruhovaná krajina okresu Nelson strašně chudě a uboze. Jsme to my, kdo mají být chudí: myslím teď na lidi v chatrči u Brandeisovy továrny v Brook Street v Louisville. Museli jsme tam čekat, až ctihodný otec koupí nějaké náhradní díly k traktorům. Žena, která na tom místě bydlela, stála venku před chatrčí a třásla se v nějakých hadrech, zatímco podezřele vyhlížející anonymní náklaďák skládal jakési pašované uhlí na její dvorek. Pochyboval jsem, že už se letos v zimě zahřála. A myslel jsem na náš klášter v Gethsemani, kde jsme všichni vyhřátí a dostáváme své jídlo, takové jaké je, když přijde čas jíst, a kde žiji zavřený v té místnosti s rukopisy a starými tisky, které byste nenašli v domě milionáře! Cožpak nikdy nepřestanu být takhle pohodlný, prosperující a uhlazený? Svět je příšerný, lidé hladovějí k smrti a mrznou … a já tu sedím se stříbrnou lžící v puse a píšu knihy a kdekdo mi posílá fanouškovské dopisy a říká mi, jak jsem obdivuhodný proto, že se vzdávám tak „mnohého“. Rád bych se jich zeptal, čeho jsem se vlastně vzdal, kromě bolení hlavy a zodpovědnosti?

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 8. ledna 1949)

Tím, co světu chybí, je právě maličký Ježíš z Betléma. Když ho najdeme, našly jsme mírnost, malost a lásku… Při pohledu na jesličky se pýcha zlomí daleko více než před obrazem nazaretské dílny nebo před Kalvárií. Člověk se musí tolik sklonit, aby chápal a zamiloval si malé dítě…

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence II/67)

Církev je postavena na Ježíšově Jménu… Ó, nádherné Jméno! Jméno plné líbeznosti, hodné vší lásky a plné síly! Tebou je odpouštěna vina a přemáhán nepřítel… V tobě se chlubí všichni, které jsi oslavil. Ježíši plný lásky, dej i nám s nimi vládnout skrze své nejsvětější Jméno!

(Bernardin Sienský /1380–1444/, úryvek z kázání ke cti Jména Ježíš)

Vím také, že život, který je veden ve společnosti, je k mnohému užitečný. (…) Avšak k čemu je žít v samotě a odděleně ode všech ostatních? V čem ukazuje svou pokoru ten, kdo nemá nikoho, před nímž by se považoval za nižšího? Kde je slitování, když je oddělen od společenství více lidí? Jak se bude cvičit v trpělivosti, když nikdo neodporuje jeho vůli? Kdyby někdo tvrdil, že k napravování mravů mu postačí nauka svatých Písem, jedná jako ten, kdo se učí sice stavět, ale nikdy nestaví. Hle, Pán se nespokojil pouze s naukou, která je obsažena ve slovech, ale zjevně a výrazně nám dal příklad pokory v dokonalé lásce, sám se opásal a umyl nohy učedníkům. Komu je chceš umývat ty? Komu ty chceš prokazovat služby? Jak chceš být poslední, když žiješ jen sám se sebou?

(Basil Veliký /330–377/, úryvek ze spisu Asketika)

„Slovo na tento rok: Čistě a prostě. Spokoj se s tím, že mi vždy nabídneš přítomný okamžik. Tak bude celý rok můj.“

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis, 1. ledna 1937)