KARMEL

Jak vidíme na Ježíšově agónii v Getsemanech, naše přirozenost s sebou nese schopnost trpět anticipovanou bolestí – tou, kterou předvídáme v budoucnosti. (…) Když se však zabýváme svou minulostí nebo budoucností příliš, je to, jako bychom dnes chtěli trpět bolestí zubů z minulého týdne nebo z příštího měsíce. Chceme tím na sebe brát tíživé jho vlastní výroby, nikoli sladké jho Pánovo, které je vždycky snesitelné, protože nám ho dává on.
V této své bolesti zůstávej poblíž Ježíše v Getsemanech: i on padl na tvář, když zjistil, že je to na něj příliš, i on zápasil o odevzdanost. Kristus nacházel útěchu v modlitbě, ve volání k Otci: kéž najdeš jeho odvahu, kéž i tebe utěší Boží anděl.

(Mary David Totah, OSB /1957-2017/, Radost z Boha)

„Beránku Boží, který snímáš hříchy světa…“ Hřích světa – to není nějaké fiktivní zlo, to je oceán krve, rouhání, nečistoty, vzpoury, pýchy… Hřích je zde a on ho může sejmout. (…) Kněz před ním v tuto chvíli shromažďuje tajemství tragédie světa… a pak ta Beránkova něha… „Daruj nám pokoj.“ Jaký pokoj? Pokoj Ježíše na kříži, když říká „Dokonáno jest,“ (…) pokoj, který obklopuje celou tragédii, kterou překonal…

(kard. Charles Journet /1891-1975/, Meditace o Eucharistii)

Pokud mi nemůže být dáno zasloužit si jednoho dne podíl na kříži Kristově, tedy alespoň kříž dobrého zloděje. Ze všech bytostí mimo Krista, o nichž je v evangeliích řeč, závidím dobrému zloději zdaleka nejvíc. Být Kristu během ukřižování po boku a ve shodném stavu s ním se mi jeví jako mnohem záviděníhodnější privilegium než stát mu po pravici v jeho slávě.

(Simone Weilová /1909-1943/, dopis J. M. Perrinovi OP, 16. dubna 1942)

Pouze víra a důvěra (což jsou vlastně jen jiné názvy pro lásku) nás spojují s Bohem. Pomyslete na Krista na kříži, naprosto bezmocného a nahého, jehož záměry se zdály být v troskách. Přežívá jen jeho víra a naprostá důvěra v Otce. Ježíšova víra nespočívá v důvěryplném pocitu, ale v naprosté oddanosti Bohu, jehož zná jako svého Otce, a to bez ohledu na to, jak skrytý a nevyzpytatelný se momentálně zdá být. Všechno přijímá, přičemž má svou duši cele ve svých rukou – důvěra na něj nespadne odněkud shůry, nezachvátí ho sama od sebe. Přestože se Ježíš při vykoupení světa netěší žádným citelným důkazům Boží lásky, zůstává zcela sjednocený s Otcem, s jeho vůlí: všechno odevzdává do jeho rukou. Zde se projevuje ta důvěra namáhaná až do krajnosti, důvěra, v níž se sjednocujeme s Bohem.

(Mary David Totah, OSB /1957-2017/, Radost z Boha)

Velikonoce jsou pro kněze po všech stránkách svátky podivuhodné: sotva začne Svatý týden, postihne tě zničehonic onemocnění tak nepříjemné jako nečekané. V úterý ti tvé jednání rozhořčeně vyčte člověk, o kterém sis myslel, že je jeden z mála, kdo tě v tvé kněžské práci chápe. Na Zelený čtvrtek dostaneš dopis od anonyma. Nemilosrdně ti v něm vyčítá nelásku. To už je čas jít do kostela a slavit ustanovení Eucharistie! Než týden uplyne, onemocnění zmizí, ani nevíš jak. Člověk, který tě káral za tvou kněžskou práci, se přijde omluvit. Shodou okolností poznáš i anonyma, ačkoli ti to popře, a jedná s tebou medosladce. Velikonoce jsou opravdu prazvláštní svátky.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, Zápisky (ne)zkušeného faráře)

Kristus vstane v nepomíjejícím Vzkříšení, avšak předtím je třeba jej doprovázet v této postní době, ve Svatém týdnu, kterým je kříž, utrpení a mučednictví. Ježíš sám řekl: Blahoslavený, komu nejsem kamenem úrazu. Postní doba pro nás tudíž má být výzvou, abychom slavili své vykoupení v tomto nelehkém mísení kříže a vítězství.

(Óscar Romero /1917–1980/, promluva z 23. března 1980)

Často bychom rádi měli jen dobré sklony, ale to není nutné, vlastně ani možné. Mnohdy se budeme cítit zlí a nerozumní. To jsou však jen projevy naší porušené přirozenosti, nikoliv našeho pravého charakteru či osobnosti; není to naše pravé, vědomé a dobrovolné přání, natož cíl našeho úsilí. Stejný rozpor znal i svatý Pavel – „jak ubohý jsem to člověk“, „vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci“. To, co vychází z impulsů tvé přirozenosti, nepatří k tvému skutečnému já, které vidí Bůh. Zkus se správně rozhodovat a jednat navzdory těmto pocitům a všechno bude v pořádku.

(Mary David Totah, OSB /1957-2017/, Radost z Boha)

Nepohrdám hlubokými myšlenkami, které živí duši a spojují ji s Bohem, už dávno jsem však pochopila, že se o ně nesmíme opírat a myslet, že dokonalost spočívá v tom, že člověk dostává mnoho osvícení. Nejkrásnější myšlenky nejsou ničím bez skutků.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. C 19v)

Nenech se zastavit svými hříchy. Pamatuj si, že mnoho hříšníků „zaujalo místo u stolu s ním“ a on nepohrdal žádným z nich. Náboženská elita si stěžovala a považovala ho za „žrouta a pijana, přítele celníků a hříšníků“. Když farizeové kritizovali tuto Ježíšovu blízkost lidem, které pokládali za osoby s nízkým postavením nebo hříšníky, říkal jim: „Milosrdenství chci, a ne oběť“.

(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 37; 2024)

Temnotu a suchopár smí duše považovat za šťastné znamení: za znamení, že Bůh se ji teď chystá osvobodit od ní samé: oni jí vezme její sílu. Prostřednictvím síly by toho asi mohla dosáhnout hodně, ale nikdy tak úplně, dokonale a jistě jako nyní, kdy ji Bůh bere za ruku. Vede ji jako slepce po temných cestách aniž by věděla, kam jde – a přece po cestách, jež by sama při tom nejšťastnějším putování, používajíc vlastní oči a nohy, nikdy nenalezla. Dělá přitom velké pokroky, aniž to sama tuší, ba dokonce se domnívá, že je ztracena.

(Edith Stein /1891–1942/, Kreuzeswissenschaft; 122)