„Dobrý boj jsem bojoval,“ říká Pavel svému nejmilejšímu žáku Timotejovi tváří v tvář smrti, když se retrospektivně dívá na stezku svého života. Z takových slov vyplývá, že se Pavel rád nechal označovat za bojovníka, člověka činu, ano, za bojovnou povahu. … (Boj svatého Pavla nebyl bojem nějakého kariéristy, mocnáře, a už vůbec ne nějakého vládce či dobyvatele. Byl to boj, jak jej líčí Terezie z Avily: svá slova „Bůh chce a miluje srdnaté duše“ vysvětluje následující větou: „To první, co Pán působí na svých přátelích, když zeslábnou, je to, že jim dodává odvahu a odnímá strach z utrpení“.)
Právě to, že se Pavel vydával všanc, nešetřil se, vystavoval se ranám a nechal se stravovat pro evangelium, jej činilo věrohodným. Z jeho listů víme, že byl všechno jiné, jen ne velký řečník. „Když je tady, je to ubožák a jeho řeč nestojí za nic“ (2 Kor 10,10), říkali o něm jeho odpůrci. Pavel nepůsobil skrze brilantní rétoriku a rafinované strategie, ale tím, že pro své poselství nasazoval a vydával sebe sama. Rovněž v dnešní době může církev přesvědčit lidi potud, pokud jsou zvěstovatelé ochotní nechat se zranit. Kde schází ochota k utrpení, tam schází rozhodující zkouška pravdy, na niž je církev odkázána. Její boj může být vždy jen bojem těch, kteří jsou ochotni se vydávat – je to boj mučedníků.
(kard. Joseph Ratzinger, meditace o svátku Obrácení svatého apoštola Pavla)
Tážete se mě, předrahé dcery, zda může s velikou důvěrou přicházet k Bohu duše, která si uvědomuje svou vlastní ubohost. Nuže, odpovídám, že duše, která poznává svou bídu, nejen že může mít velikou důvěru v Boha, nýbrž že skutečná důvěra bez poznání bídy není ani možná, neboť právě toto poznání a vyznání naší bídy nás přivádí k Bohu. (…) A i když nepociťujete takovou důvěru, přece ji nepřestávejte projevovat a říkat našemu Pánu: „I když, Pane, nepociťuji žádnou důvěru v tebe, přece vím, že jsi můj Bůh, že jsem celá tvá a mám naději jen ve tvou dobrotu; proto se zcela odevzdávám do tvých rukou.“ Takový úkon je vždycky v naší moci. A i když nám slova nepřecházejí přes rty snadno, přece právě tehdy, v nesnázích, je možné a vhodné osvědčovat věrnost. Jestliže konáme tyto úkony bez chuti a bez jakéhokoli uspokojení, netrapme se tím, vždyť Pán i takové přijímá rád. A nemyslete, že tu mluví jen ústa a nikoliv srdce, neboť kdyby to srdce nechtělo, ústa by o tom neřekla ani slovo. Když projevíte důvěru, zůstaňte v klidu a nevšímejte si svých obtíží, ale mluvte k našemu Pánu o něčem jiném.
(sv. František Saleský /1567–1622/, Duchovní rozpravy)
Měsíc po smrti naší svaté Matky vypukla v komunitě chřipková epidemie. Byla jsem na nohou sama se dvěma dalšími sestrami, nikdy nebudu s to říct všechno, co jsem viděla, jaký se mi zdál život a všechno, co pomíjí. Den mých devatenáctých narozenin byl oslaven jedním úmrtím, brzy po něm následovala dvě další. V té době jsem se sama starala o sakristii, má vedoucí v této práci byla velmi vážně nemocná a já jsem musela připravovat pohřby, otevírat mříže chóru ke mši sv. atd.
Pán Bůh mi dal v té době mnoho milostí a síly, dnes se ptám, jak jsem mohla beze strachu dělat všechno, co jsem dělala. Smrt vládla všude, nejvíc nemocné sestry byly ošetřovány těmi, které se samy sotva vlekly, když nějaká sestra vydechla naposled, musely jsme ji nechat o samotě… Ale uprostřed této opuštěnosti jsem cítila, že Pán Bůh nad námi bdí.
(sv. Terezie od Dítěte Ježíše, rukopis A; Terezie zmiňuje návrat epidemie na přelomu roku 1891 a 1892 – zmíněná Matka Jenovéfa zemřela 5. prosince, další tři sestry počátkem ledna; hlavní vlna 1889/90 měla jen ve Francii 70 000 obětí; pro srovnání: dnes Francouzi evidují něco přes 70 000 obětí covidu.)
Chtěla bych, abyste se moc netrápili a abyste se odevzdali do vůle Boží; kdyby mě měl za užitečnou na této zemi, jistě by nedopustil, abych dostala tuto nemoc, protože jsem ho tolik prosila, aby mě z tohoto světa neodvolával, dokud mě budou děti potřebovat. Zkrátka, nevidím věci černě, je to veliká milost, kterou mně Pán Bůh dává. Ať je tomu jakkoliv, využijme příhodného času, jenž nám zbývá, a netrapme se; ostatně, vždycky se stane jenom to, co bude chtít Pán Bůh.
(sv. Zélie Martinová, korespondence)
Největší milostí, kterou by mi Bůh mohl prokázat, by bylo, abych mohl obětovat svůj život pro milosrdnou lásku, když už jsem jej nemohl obětovat pro víru, jak jsem po tom dlouhý čas toužil.
(bl. Angelo Paoli, výroky)
Zlý způsobuje, že svoji křehkost posuzujeme negativně, zatímco Duch ji slitovně vynáší na denní světlo. Toho, co je v nás křehké, je nejlépe se dotýkat něžně. Ukazování prstem a soud, který vynášíme nad druhými, jsou velmi často znamením naší neschopnosti akceptovat vlastní slabost a křehkost. Pouze něha nás ochrání před vlivem žalobníka. Proto je důležité setkání s Božím milosrdenstvím, zejména ve svátosti smíření, zkušeností pravdy a laskavosti. Paradoxně nám může povědět pravdu i Zlý, ale činí tak, aby nás zavrhnul. Víme však, že Pravda, která je od Boha, nás nezavrhuje, nýbrž akceptuje, objímá, podpírá a odpouští nám. Pravda se nám vždycky ukazuje jako milosrdný Otec z podobenství: vychází nám vstříc, vrací důstojnost, staví znovu na nohy a strojí nám hostinu s odůvodněním: »tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen.«
(papež František, Patris corde, Apoštolský list u příležitosti 150. výročí vyhlášení svatého Josefa za Ochránce všeobecné církve)
Ó Panno, vzpomeň si, že tvůj Syn na kříži řekl, s myšlenkou na mě, který bych se na tomto světě nikdy neopovážil zkřížit svůj zrak s Tvým: To je tvůj syn.
Ó můj bratře, ať už jsi kdokoli, ať už ve svém srdci skrýváš jakoukoli nečistotu, nezapomeň nikdy na poslední slovo, které ti věnoval Spasitel. Když na tebe hleděl z kříže, řekl ti: To je tvá matka.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)
Dokonce i ten nejubožejší člověk a ten, kdo je zatěžkán břemenem hříchů, si může stoupnout před Pána a modlit se za někoho jiného. Hlavně proto, že Pán není pouze spravedlivý, ale především milosrdný.
(sv. Terezie Benedikta od Kříže)
Důležitá a velmi povzbuzující poznámka: námaha, kterou podstupujeme, když usilujeme o důvěrné společenství s Bohem, je znamením, že nám Bůh chce své přátelství skutečně dát. Buďte si tím jist, vždyť i toto usilování je darem Božím. Každý učiněný krok je důkazem, že Bůh už předem připravil naši cestu. Každý úkon vůle, jímž se rozhodujeme pro spojení s Bohem, je znamením, že se nám od Boha dostalo této výsady.
(otec Jeroným /1907-1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, korespondence)
Co dělat v době krize? Především ji přijmout jako čas milosti, který je nám dán, abychom pochopili Boží vůli vzhledem ke každému z nás a vůči celé církvi. Musíme vstoupit do zdánlivě protichůdné logiky, v níž »když jsem slabý, právě tehdy jsem silný«. Je třeba pamatovat na ujištění, které dal svatý Pavel Korinťanům: »Bůh je věrný! On nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také prostředky, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet«. Zásadní je nepřerušovat náš dialog s Bohem, i kdyby byl namáhavý. Modlit se není snadné. Musíme se modlit bez přestání. Neznáme žádné jiné řešení zakoušených problémů, než jedině více se modlit a zároveň dělat vše, co je v naší moci, s větší nadějí. Modlitba nám umožní »doufat proti všemu očekávání«.
(promluva papeže Františka k římské kurii, 21. 12. 2020, bod 9)
Největší neopatrností v duchovním životě je lidská opatrnost. Ta totiž z našeho života pozvolna vyloučí působení Boží všemohoucnosti a náš život víry tak zeslábne, že v něm nezůstane téměř nic nadpřirozeného.
(Benedikt Holota OFM /* 1922/, deník, 5. 3. 1972)