Ó Emanueli, náš Králi a Zákonodárce, Spasiteli, jehož očekávají národy: přijď a zachraň nás, Pane, náš Bože.
O Emmanuel, Rex et legifer noster, exspectatio gentium, et Salvator earum: veni ad salvandum nos, Domine, Deus noster.
(Antifona ke kantiku Panny Marie – 23. prosince)
Ó Králi a touho národů, úhelný kameni, jenž rozdělené spojuješ vjedno: přijď a spas člověka, kterého jsi uhnětl z hlíny.
O Rex gentium, et desideratus earum, lapisque angularis, qui facis utraque unum: veni, et salva hominem, quem de limo formasti.
(Zpěv před evangeliem; antifona ke kantiku Panny Marie – 22. prosince)
Ó Vycházející z výsosti, jase věčného světla a slunce spravedlnosti: přijď a osvěť ty, kdo sedí v temnotách a stínu smrti.
O Oriens, splendor lucis aeternae, et sol justitiae: veni, et illumina sedentes in tenebris, et umbra mortis.
(Antifona ke kantiku Panny Marie – 21. prosince)
Ó Klíči Davidův a žezlo Izraelova domu, ty otvíráš a nikdo nezavře, zavíráš a nikdo neotevře: přijď a vyveď z vězení ty, kdo sedí spoutáni v temnotách a v stínu smrti.
O Clavis David, et sceptrum domus Israel; qui aperis, et nemo claudit, claudis, et nemo aperit: veni, et educ vinctum de domo carceris, sedentem in tenebris, et umbra mortis.
(Zpěv před evangeliem; antifona ke kantiku Panny Marie – 20. prosince)
Ó Kořeni Jesse, ty stojíš na znamení národům, před tebou králové v úžasu zmlknou, tebe budou národy vzývat: přijď a vysvoboď nás, už neprodlévej.
O Radix Jesse, qui stas in signum populorum, super quem continebunt reges os suum, quem gentes deprecabuntur: veni ad liberandum nos, jam noli tardare.
(Zpěv před evangeliem; antifona ke kantiku Panny Marie – 19. prosince)
Ó Adonai, Vladaři Izraelova domu, ty ses ukázal Mojžíšovi v plameni hořícího keře a dals mu na Sinaji zákon: přijď a zachraň nás svou mocnou pravicí.
O Adonai, et Dux domus Israel, qui Moysi in igne flammae rubi apparuisti, et ei in Sina legem dedisti: veni ad redimendum nos in brachio extento.
(Zpěv před evangeliem; antifona ke kantiku Panny Marie – 18. prosince)
Osm dní před slavností Narození Páně se v liturgii setkáváme s texty, které církev zpívá již od poloviny prvního tisíciletí. Při nešporách jako antifony k Magnificat a nově také při mši svaté jako verš před evangeliem zaznívají slova plná očekávání Spasitele. V latině začínají zvoláním „Ó“ – podle toho se nazývají „Ó antifony“.
Ó Moudrosti, tys vyšla z úst Nejvyššího, od jednoho konce k druhému se rozprostíráš, všechno mocně a líbezně spravuješ: přijď a nauč nás cestě rozumnosti.
O Sapientia, quae ex ore Altissimi prodiisti, attingens a fine usque ad finem, fortiter suaviterque disponens omnia: veni ad docendum nos viam prudentiae.
(Zpěv před evangeliem; antifona ke kantiku Panny Marie – 17. prosince)
„Vacio, hambriento, solo, llagado y doliente de amor, suspenso en el aire!“
(„Prázdný, vyhladovělý, sám, zraněný a trpící láskou, zavěšený ve vzduchu!“)
Jít zpátky z chlévů v horkém slunci po blátivé cestě mezi sadem a zeleninovou zahradou s Duchovní písní pod paží a říkat tahle nádherná slova! Našel jsem pěkné místo, kde můžu číst a modlit se, v horním patře toho chléva, kde bývali králíci. Nahoře pod střechou je místo dosažitelné pomocí různých žebříků. Jsou tam nějaké roury od kamen a stará vědra a spousta krabiček, do nichž novicové sbírají na začátku léta jahody. Je tu židle a je tu nádherné malé pravoúhlé okno, které hledí přes údolí dolů k jihu – vnější sad, pole svatého Josefa, vzdálená linie kopců. Je to nejklidnější a nejskrytější a nejizolovanější místo, jaké jsem v celém ohrazení objevil – ale není zrovna nejteplejší. Nicméně včera, když slunce svítilo do okna, to bylo dobré: „Vacio, hambriento, solo, llagado y doliente de amor, suspenso en el aire!“
(Thomas Merton, deníkový zápis z 17. 12. 1949)
Bratříčku, zmocní-li se Vás pochybnost, zda Vám i v budoucnu Bůh uchová milost svého důvěrného přátelství, sevřete rukáv svého hábitu nebo lem škapulíře – něco hmatatelného! – a řekněte sám sobě: „Mám na sobě mnišský hábit, to znamená, že Bůh ze mne chce učinit kontemplativního mnicha, svého přítele, muže modlitby. Plán, který se mnou má, a který už začal uskutečňovat, dotáhne až do konce. Stačí, když neuteču.“
(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, korespondence)
Pro naději pevné víry,
která s nebe sestoupí,
i únava z těžkých zkoušek
zdá se náhle lehčí být.
Přesto neustálá touha
co nejvíc se přiblížit
ženichovi, v němž je radost,
žalem provází ten cit.
Bratříčku, zamyslete se nad poezií, velkou profánní poezií. Kde je pramen její inspirace, v čem tkví její podstata? V tom, že umělec evokuje krásné věci, které se staly a jejichž krásu odnesl čas. V takové poezii zaznívá vždy určitá lítost. A právě ta ji činí patetickou. My, kteří se snažíme být lidmi věřícími a muži modlitby, vnímáme jinou poezii a měli bychom ji vyjádřit. Vidíme krásné věci, jejichž krása nepomine a jichž se nám dostane v čím dál větší míře. Takovou poezii nečiní patetickou lítost, ale naděje nebo vděčnost.
(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, korespondence)