KARMEL

Na čerstvě ořezanou vinnou révu, zakořeněnou v sypkém vápenci, nebyl hezký pohled. Byla celá pokroucená, osekaná, téměř odumřelá, bez známek života a někdejší krásy. Dřívější bujný růst byl ten tam, neměla z čeho žít, sotva se držela na holé skále. A přesto v těch osekaných pahýlech dřímala duše vinné révy; jakmile zapršelo, probudila se k životu. A dokonce se na ní objevily hrozny! Vinná réva řekla: „Odevzdej se životu a důvěřuj.“

(Janet Stuart, RSCJ /1857-1914/, Life and letters)

Je možné nezakoušet z Boha nic, a přesto ho šířit ostatním, aniž si to uvědomujeme. Bůh tak jedná: kolikrát jsem to už viděl! Může se stát, že člověk tápe ve tmě a v noci a že je přitom pro někoho světlem díky nějakému slovu nebo gestu, o kterém nevíme, odkud přichází. Tak jedná Bůh.

(Ermes Ronchi /*1947/, Klíčové otázky evangelia, meditace pronesené při duchovních cvičeních pro papeže Františka a římskou kurii, 2016)

Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. Tato a několik dalších pasáží v Novém zákoně učí skandální doktrínu: že Bůh se víc stará o sobecké, nepoctivé, lakomé, kruté a zkažené lidi a zločince než o lidi, kteří se snaží žít slušně, mají soucit s potřebnými, jsou věrní manželskému slibu, spravedliví ve svém jednání a tak dále. Zdá se, že Bůh se víc zajímá o hříšníky. Pokud je mi známo, toto pohoršlivé učení se nachází pouze v křesťanském evangeliu. V evangeliu nejde o to, že člověk má být dobrý, ale že má být zachráněn. Nejde o to, že má být v bezpečí, ale že má být spasen.

(Herbert McCabe OP /1926–2001/, Felix culpa)

P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.

Teologové říkají, že křest Pána Ježíše v Jordánu je jedna z nejdůležitějších událostí jeho života. Proto o ní mluví všechna čtyři evangelia¹ a představují ji jako počátek jeho veřejného působení.

Pouze Matoušovo evangelium tlumočí Otcův hlas z nebe tak, že Otec promlouvá k lidem, kteří stojí okolo, tedy i k nám (Mt 3,17). Podle podání Markova (Mk 1,11) a Lukášova Otcův hlas mluví k Ježíši: „Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení“ (Lk 3,22). Nám, čtenářům a posluchačům evangelia, je dopřáno být duchovně svědky této události, naslouchat a snažit se jí porozumět.

Otec tu ujišťuje Syna o jeho identitě a o své lásce k němu. Tím ho upevňuje v odhodlání vykonat to, co si Otec přeje, vyplnit Otcovu vůli.

Je zajímavé první veřejné gesto, které Ježíš učinil po letech skrytého života v Nazaretě. Ježíš nepředvádí velké divy, nevydává senzační poselství, ale mísí se s lidmi, kteří se nechávají křtít od Jana. Tak nám nabízí klíč ke svému působení ve světě: vydat sebe sama za hříšníky, být s námi solidární bez odstupu, v úplném sdílení života.

(papež František, úryvky z 2. katecheze o evangelizaci, 18. ledna 2023)

Kristovo dílo bylo aktem vysvobození, uvedení do svobody, a to ve dvou směrech: osvobození od a osvobození pro. Skrze jeho kříž došlo k osvobození od všeho v nás i mimo nás, co potřebuje vykoupení: od moci hříchu, světa, od zlých sklonů, ode všech sil protivících se Bohu. Uzdravení a exorcismy Kristova veřejného působení předjímají jeho vítězství nad oním Silákem z evangelií, který drží v zajetí lidská těla i duše.
Pozitivnější je však to, že Kristus nás také osvobodil pro něco: pro život v milosti, pro synovství, znovuzrození, a co je nejúžasnější, pro účast na Božím trojičním životě.
To zahrnuje dar, svobodu a převzetí zodpovědnosti za sebe sama, ale i povinnost dávat prostor druhým, kteří jsou stejně svobodní.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Jestliže je Bůh dobrý a jestliže moje inteligence je jeho dar, pak musím svou důvěru v jeho dobrotu projevit tak, že svou inteligenci využívám. Jestliže je Bůh milosrdný a jestliže moje svoboda je darem jeho milosrdenství, pak musím svou důvěru v jeho milosrdenství projevit tak, že svou svobodnou vůli využívám. Někteří lidé, kteří si myslí, že v Boha důvěřují, vlastně hřeší proti naději, protože nepoužívají vůli a schopnost úsudku, které jim Bůh dal. K čemu je mi doufat v milost, když se neodvažuji provést úkon vůle, který je s milostí ve shodě? Jaký prospěch mám z toho, že se pasivně vydám Boží vůli, pokud mi chybí síla vůle poslouchat jeho příkazy? Proto jestliže důvěřuji v Boží milost, musím také projevovat svou důvěru v přirozené síly, které mi Bůh dal; ne proto, že jsou to moje síly, ale proto, že jsou darem od něho. Jestliže věřím v Boží milost, musím také počítat se svou vlastní svobodnou vůlí, bez níž by byla jeho milost do mé duše vylévána nadarmo. Jestliže věřím, že on mě může milovat, musím věřit, že já mohu milovat jeho.

(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 2.2)

(karmelitán • svatý • svátek 9. ledna)

Texty propria

Ondřej Corsini se narodil na počátku 14. století (snad roku 1301) v aristokratické rodině ve Florencii jako jedno z dvanácti dětí Mikuláše Corsiniho a Gemmy degli Stracciabende. První zmínku o něm nalezneme v dokumentu z 3. srpna 1338, v němž je jeho jméno zaznamenáno mezi řeholníky konventu karmelitánů ve Florencii. V druhé polovině dubna roku 1343 se s ním setkáváme v Pise, jeho jméno figuruje na smlouvě mezi tamějšími karmelitány a firmou z Battuti (na dokumentu je podle zdejšího datování uveden rok 1344) (1).

Na začátku nového roku si připomínáme svatého Petra Tomáše, karmelského světce ze 14. století, jehož životní příběh se může stát velkým povzbuzením pro dnešní dobu. Z jeho životopisu proto nabízíme pár impulsů.

Petr (1305–1366) rozhodně nežil ve „zlatém věku“, v idylicky přehledné křesťanské Evropě. Žil v čase velkých a pro mnohé nepříjemných proměn ve společnosti, církvi i Řádu. V době, kdy doručení zprávy z jednoho konce Evropy na druhý zabralo přinejmenším týdny a její ověření bylo často zhola nemožné, Petr intenzivně a poctivě sledoval světové dění, snažil se mu porozumět a aktivně do něj vstupoval.

Z doby Petrova života připomeňme:

(karmelitán • svatý • svátek 8. ledna)

Texty propria

Petr Tomáš se narodil v roce 1305 ve Francii, patrně ve vesnici Lebreil v jižním Périgordu. Aby ulehčil rodině, žijící na pokraji existenciální bídy, odešel již jako chlapec z domova. Pobýval převážně v městečku Montpazier, žil z almužen a přivydělával si doučováním mladších žáků, což mu umožnilo navštěvovat místní školu. Když mu bylo asi dvacet let, povšiml si ho převor karmelitánského konventu v Lectoure a rok ho vyučoval v konventní škole. Petr následně vstoupil na Karmel v Bergeracu. Po vysvěcení na kněze pokračoval v dalším studiu, které završil v Paříži titulem magistra teologie.