Doporučujeme
Před pár dny jsme zveřejnili modlitbu za generální shromáždění třetího řádu ve Fatimě. Zde jsou účastníci této akce, od které se očekávají mnohé přínosy: ujasnění terciářské řehole, formační programy pro terciáře, nové cesty zapojení laických karmelitánů v působení Řádu ve společnosti ... Modleme se za ně. Naše bratry a sestry terciáře zastupují Jana Marková a Pavol Kunzo. Kdo je znáte, najděte si je ... 😇
Racionalisté (včetně těch křesťanských) hledají vysvětlení; idealisté (včetně těch křesťanských) hledají úlevu. Možná ale potřebujeme spíše obnovení biblické tradice nářku. Čas pro nářek nastává, když se lidé ptají proč? a nedostávají odpověď. K nářku dospějeme, když se přestaneme sebestředně zabývat svými osobními hříchy a selháními, rozhlédneme se kolem a začneme si všímat utrpení tohoto světa. Čelit pandemii v New Yorku nebo Londýně je náročné. Jaké to teprve musí být v přelidněném uprchlickém táboře na některém z řeckých ostrovů? A co v pásmu Gazy? Nebo v Jižním Súdánu?
Pisatel svrchu uvedených řádek se domnívá, že málo energicky vyzýváme k modlitbě za mír. Snad je to pravda. Znamená to, že necítíme hrůzy války, že nechápeme, že válka patří mezi zla největší? Byli bychom špatní katolíci, špatně bychom cítili se svou Církví! S ní se každého dne při mši svaté modlíme: Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, uděl nám pokoje! (…)
Ale při vší horoucí touze po míru, za nějž se modlíme a budeme se modliti stále, nemůžeme zapomenout, že politický mír není nejvyšší hodnotou. Nejvyšší hodnotou je právo a spravedlnost v lásce a důstojné, odpovědné křesťanské svobodě. (…) Mám za to, že takto chápaná svoboda jest nutná k opravdovému křesťanskému životu, za ni se třeba především modliti, ji třeba především hájit. Hájit ji přesným plněním svých povinností, křesťanskou rozvahou a velkomyslností, ale, není-li to jinak možné, i mečem.
(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; reakce na dopis čtenáře, Posel Božského Srdce Páně, 1938; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)
Mír nesmí být založen ani na otázce válečných dluhů, ani vymáhaných náhrad; musí dovolovat návrat všech silou získaných a obsazených území; konečně, nesmí nutit žádný národ k tomu, aby se zříkal životních a právních potřeb, což by každý považoval za nepřípustné, pokud by šlo o jeho zemi.
(Pius XII., dopis kardinálu Faulhaberovi, 22. února 1942)
V křesťanské tradici má božství univerzální vlastnosti: Bůh je pravda, Bůh je absolutní dobro, Bůh je spravedlnost, Bůh je také krása. Pro nás, lidi procházející temnotou války, je nejdůležitější nezapomínat, že v rámci toho všeho musíme kontemplovat krásu. A té je zde dostatek: krása lidského srdce připraveného sloužit, připraveného se dělit. Vidíme to, když sloužíme jak ukrajinské armádě, tak civilistům: v lidském srdci je tolik, tolik krásy a ta je zdrojem vítězství, protože jen láska je schopna vítězství. Být člověkem je dar a vyžaduje od nás snahu co nejvíce se podobat tomu božskému, co je přítomno v lidském srdci, v lidském duchu. A vlastnosti, které nám ukazují cestu, jsou pro mě čtyři: hledání pravdy, volba dobra, obrana spravedlnosti a kontemplace krásy, a to i v temnotě války.
Existuje utrpení tak velké, že vás nechá beze slov. Cítíme před ním jistý druh hanby, že my sami jsme v bezpečí. Chtěli bychom zapomenout na vše, co není v souladu s nouzí, jíž jsme svědky, chtěli bychom se skrýt ve stínu tiché modlitby, abychom bytosti, které trpí, obklopili tou jedinou Přítomností, která není nikdy vzdálená.
(Maurice Zundel (1897–1975), L’évangelie intérieur, 1942)
V předvečer třetího výročí brutální ruské invaze na Ukrajinu nabízíme výňatek z rozhovoru s ukrajinským spisovatelem, historikem a teologem Igorem Kozlovským /1954–2023/, který byl v roce 2016 v Doněcku zajat, vyslýchán a mučen a propuštěn až po rovných sedmi stech dnech v rámci výměny zajatců. Jeho vzpomínky se tedy týkají období dávno před invazí v únoru 2022. Svědčí o bezpráví, které se již dlouhá léta děje obyvatelům příhraničních oblastí. Dávají tušit, co by následovalo, pokud by území připadlo agresorovi…
Dnes si připomínáme 70. výročí úmrtí francouzského básníka, dramatika a diplomata Paula Claudela /6. srpna 1868 – 23. února 1955/…
Když přijde večer, bez knihy nebo růžence, zůstávám. Všechno jsi Ty. Ale Duch, který pojme všechno, nespokojí se ve mně. Duch, který pojme všechno, má také hlas a jeho neutišitelné volání ve mně je jako voda, vzdouvající se a tryskající. V jeho řeči není slova ani zvuku. Nic než volání: volání radosti, radost sama, která se vznáší a klesá.
(Paul Claudel /1868–1955/, Corona benignitatis anni Dei; 1915)
Největší vůdci Božího lidu byli ti, kdo nechali prostor pochybnostem… Kdo chce být vůdcem Božího lidu, musí nechat prostor Bohu. Musí se menšit, ztrácet se v pochybnostech, zakoušet v sobě temnotu, nevědět kudy kam; nakonec je to velmi očistné. Špatný lídr je sebejistý a neústupný. Jednou ze známek špatného lídra je přemrštěná normativnost, založená na jeho sebejistotě.
(papež František, rozhovor s argentinským rabínem Abrahamem Skorkou, On Heaven and Earth)
I kdyby pro nás nebylo nic víc než život zde na zemi, i kdyby nám okamžik smrti nepřinesl nic nového, nekonečná hojnost Božího milosrdenství je již tajně přítomna zde na zemi celá.
(Simone Weilová /1909–1943/, dopis J. M. Perrinovi OP, 26. května 1942)