KARMEL

(Filothea)

(karmelitán • svatý • svátek 9. ledna)

Texty propria

Ondřej Corsini se narodil na počátku 14. století (snad roku 1301) v aristokratické rodině ve Florencii jako jedno z dvanácti dětí Mikuláše Corsiniho a Gemmy degli Stracciabende. První zmínku o něm nalezneme v dokumentu z 3. srpna 1338, v němž je jeho jméno zaznamenáno mezi řeholníky konventu karmelitánů ve Florencii. V druhé polovině dubna roku 1343 se s ním setkáváme v Pise, jeho jméno figuruje na smlouvě mezi tamějšími karmelitány a firmou z Battuti (na dokumentu je podle zdejšího datování uveden rok 1344) (1).

Jsme tvé otevřené otázky Bože
položil jsi je jednou a navždy
bytím které jsi nám daroval
pomoz nám naslouchat v tichu
nebloudit v lese odpovědí
v poušti klamných konceptů
uč nás vykročit ze sebe
sveď nás krásou k lásce
abychom v tom milování
našli smysl všeho
i tam kde se neodvratně
scvrkáváme v nic

(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)

Evangelium je knihou o životě našeho Pána a má se stát knihou našeho života. Slova evangelia činí divy. Jestliže nás neproměňují, tedy pouze proto, že od nich tuto proměnu nevyžadujeme. Když naše evangelium slyšíme nebo držíme v rukou, měli bychom myslet na to, že je v něm obsaženo slovo, které se v nás chce stát tělem, které by se nás ráda zmocnilo, abychom my – na jiném místě než tehdy – v naší době, v našem společenském prostředí začali svůj život znovu.

(Madeleine Delbrêl /1904–1964/, Gebet in einem weltlichen Leben)

(karmelitán • svatý • svátek 8. ledna)

Texty propria

Petr Tomáš se narodil v roce 1305 ve Francii, patrně ve vesnici Lebreil v jižním Périgordu. Aby ulehčil rodině, žijící na pokraji existenciální bídy, odešel již jako chlapec z domova. Pobýval převážně v městečku Montpazier, žil z almužen a přivydělával si doučováním mladších žáků, což mu umožnilo navštěvovat místní školu. Když mu bylo asi dvacet let, povšiml si ho převor karmelitánského konventu v Lectoure a rok ho vyučoval v konventní škole. Petr následně vstoupil na Karmel v Bergeracu. Po vysvěcení na kněze pokračoval v dalším studiu, které završil v Paříži titulem magistra teologie.

Otázky „kdo jsem já?“ a „kdo je Bůh?“ si nekonkurují, ani se radikálně neliší. Nežádá se po nás, abychom si vybrali, protože nemůžeme odpovědět na jednu bez druhé. Právě setkání s Bohem mi říká, kdo jsem, odhaluje mi ono slavné „jméno, které nezná nikdo“, o němž mluví Zjevení; zároveň však platí, že pokud se neznám, pokud sám sebe přehlížím, pokud se zanedbávám, kde se pak budu moci setkat s Bohem? S Bohem se můžeme setkat pouze sami v sobě: bezpochyby ve svém nitru, ale především ve svém životě, v objevování tohoto života, který není životem někoho jiného. Náš život, tedy naše tělo a naše osobnost s našimi touhami i odporem, s našimi talenty i slabostmi je tedy skutečnou zaslíbenou zemí, kterou jsme pozváni obývat.

(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)

Že jsem nebyl tehdy smědé pachole,
byl bych s vámi prchal přes hory a přes pole,

pět by nás bývalo bylo: Ježíš, Maria,
Josef, osel šedivý a já.

Byl bych s vámi běžel bos a vesel,
každý potok byl bych prvý přešel,

rybky stříbrné vám chytal, do ok zajíce,
hrozen krásný, modrý uzmul z každé vinice,

květin od struh nosil, lezl pro datle na palmy,
a zato všech vás tichý pohled byl by žehnal mi;

a byli bychom putovali: Ježíš, Maria,
Josef, osel šedivý a já,

a jako vonný plod byl by mi uzrál každý den,
sládl do věčnosti, v dobrotu vaši pohřížen.

Večer, k oslu uléhaje, byl bych býval plakal.
Pod hvězdami mrazivými poslouchal, jak vyje šakal, –

ale mně by nebývalo bylo příliš zima
na oslově břiše a pod nohama oslovýma.

Díval byl bych se, jak kvete měsíc medový,
slova sladká, po šíji ho hladě, říkal oslovi –

věrou pna se po Bohu jak úponky keř vinný,
naděje pln, šířící se za hory a za skaliny,

srdce láskou nalito jak mlékem prsy Mariiny.

(Bohuslav Reynek /1892–1971/, báseň Útěk do Egypta ze sbírky Smutek země)

Nikoli mír na způsob příměří,
ani představa vlka a beránka,
ale spíše jako v srdci, když vzrušení pomine
a lze mluvit jen o velké únavě.
[…]
Ať přijde
jako divoké květiny,
nečekaně, protože pole
to tak potřebuje: divoký mír.

(Jehuda Amichai /1924–2000/, báseň Divoký mír citovaná papežem Lvem v poselství Urbi et orbi, 25. prosince 2025)

Prolog čtvrtého evangelia je hymnem, jehož protagonistou je Boží Slovo. „Logos“ je slovem, které jedná. […] Liturgie Vánoc však před nás staví překvapivou situaci: Boží Slovo se zjevuje a neumí mluvit, přichází k nám jako nemluvně, které jenom pláče a povzlykává. „Stalo se tělem“, a třebaže bude růst a jednoho dne se naučí jazyk svého lidu, v této chvíli promlouvá jenom jeho prostá, křehká přítomnost. „Tělo“ je radikální obnažeností, která v Betlémě a na Kalvárii postrádá dokonce i slova; stejně jako nemá slovo mnoho bratří a sester, kteří byli zbaveni své důstojnosti a přinuceni k mlčení. Lidské tělo vyžaduje péči, volá po přijetí a uznání, hledá ruce schopné něhy a pozornou mysl, touží po dobrých slovech. […]
Když křehkost druhých pronikne k srdci, když bolest druhých rozbije na kusy naše pevné jistoty, tehdy se rozhostí pokoj. Boží pokoj se rodí z přijatého vzlykání, z vyslyšeného pláče: rodí se uprostřed trosek, které volají po nové solidaritě, rodí se ze snů a vizí, které jako proroctví mění běh dějin.

(papež Lev XIV., homilie na Hod Boží vánoční, 25. prosince 2025)

Křehkost je ve skutečnosti naším opravdovým bohatstvím: všichni jsme bohatí na křehkost, je to skutečné bohatství, které se musíme učit přijímat, vítat a vážit si ho, protože když je nabídnuto Bohu, uschopňuje nás k něze, milosrdenství a lásce.
Běda lidem, kteří se křehkými necítí: jsou tvrdí a diktátorští. Naopak ti, kdo pokorně uznávají své vlastní trhliny, mají více pochopení pro druhé.
Troufám si říci, že právě křehkost nás činí lidskými. Ne náhodou se nás první ze tří pokušení, kterým byl vystaven Ježíš na poušti – to spojené s hladem – snaží okrást o naši lidskou křehkost a vykresluje ji jako zlo, kterého se musíme zbavit, které nám brání být jako Bůh.
A přece je to náš nejcennější poklad: vždyť Bůh, aby nás připodobnil sobě, si přál sdílet naši křehkost až do krajnosti. Pohleďte na kříž: Bůh, který sestoupil do křehkosti. Podívejte se na scénu Narození, kde Pán přichází v nesmírné lidské křehkosti. On sdílí naši křehkost.

(papež František, Katecheze o rozlišování č. 14, 4. ledna 2023)