KARMEL

Když zdůrazňujeme, že člověk je obrazem Božím, neměli bychom zapomínat, že každý tvor má svůj úkol a že žádný tvor není zbytečný. Veškerý hmotný svět je jazykem Boží lásky, jeho bezmezné náklonnosti vůči nám. Půda, voda, hory – všechno je Božím pohlazením. Dějiny našeho přátelství s Bohem se vždy odehrávají v určitém geografickém prostoru, který se stává velice osobním znamením, a každý z nás chová v paměti místa, jejichž připomínka nás oblažuje. Kdo vyrostl mezi horami anebo kdo jako dítě sedával u potoka, z něhož pil, anebo kdo si hrával na náměstí ve své čtvrti, se při návratu do oněch míst cítí povolán znovu obohatit svou vlastní identitu. (…)
Kontemplace stvoření nám umožňuje skrze všechny věci objevovat nějaké poučení, které nám chce Bůh sdělit, protože „kontemplovat stvoření znamená pro věřícího naslouchat poselství, slyšet paradoxní a tichý hlas“. Můžeme říci, že vedle zjevení ve vlastním smyslu slova, obsaženého ve Svatých písmech, existují Boží projevy také v záři slunce i v okamžiku, kdy nastává noc. Věnuje-li lidská bytost pozornost tomuto projevu, naučí se poznávat samu sebe ve vztahu k ostatním tvorům: „Vyjadřuji se tím, že vyjadřuji svět, prozkoumávám svoji posvátnost tím, že odhaluji posvátnost světa.“

(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 84.85; 2015; první citace je z textu Jana Pavla II., druhá z textu Paula Ricoeura)

Když skončí doba vyhrazená pro modlitbu, ani to nepostřehnu, protože jsem neustále u Boha. Velebím a chválím Ho pro Jeho velikost a moc. S Ním chci stále jít a hovořit. Můj život je neustálá radost. Bůh mi jistě pošle i utrpení, ale teprve pak, až budu dost silný je snášet.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 4. rozhovor, 25. listopadu 1667)

Možnost, že umřu, je pro mě absolutně přítomná; můj život udělal zásadní zkušenost, co to znamená hledět do očí smrti, záhubě – přijímám ji jako součást života. Nelze předčasně obětovat část svého života smrti tím, že se jí člověk bojí a brání se jí, odpor a strach nám ponechávají pouze žalostně scvrklý zbytek života, skoro se to životem ani nedá nazvat. Zní to téměř paradoxně: snaží-li se člověk vytěsnit smrt, ze svého života, nikdy nežije plnohodnotně, ale podaří-li se mu ji do svého života přijmout, rozšíří a obohatí jej.

(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis z internačního tábora Westerbork, 3. července 1942)

Patriarcha Bartoloměj navrhl přejít od konzumu k oběti, od chtivosti ke štědrosti, od plýtvání ke sdílení v určité askezi, která „se učí dávat, a nikoli si jen odříkat. Je to způsob, jak mít rád a jak postupně přecházet od toho, co chci já, k tomu, co potřebuje Boží svět. Je to osvobození od strachu, chtivosti a závislosti.“ My křesťané jsme navíc povoláni „přijímat svět jako svátost společenství, jako způsob sdílení s Bohem a s bližním v globálním měřítku. Božské a lidské se setkává v tom nejmenším detailu nesešívané suknice Božího stvoření, ba v tom posledním zrnku prachu naší planety.“

(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 9; 2015; papež zde cituje konstantinopolského patriarchu Bartoloměje /*1940/)

(OCD • svatá • nezávazná památka 1. září)

Texty propria

Narodila se 15. července 1747 v šlechtické rodině Redi v Arezzo v Itálii. Křestním jménem Anna Marie již od dětství tíhla k modlitbě a usebranosti. V šesti letech opakovaně prosila své rodiče: „Řekněte mi, kdo je to Bůh!“ Na výchovu byla svěřena sestrám benediktinkám u sv. Apolonie ve Florencii. Zde se jí dostalo základního liturgického vzdělání a prohloubila se její eucharistická a mariánská zbožnost, ačkoli v klášteře částečně vládl jansenistický duch.

O štěstí se píše na každé stránce evangelia. Pokud v nás zmínka o něm vyvolává nostalgii, bude pro nás bolestné neustále narážet na zaslíbení, která se tam hojně objevují. „To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila.“ A co teprve slavný úryvek z Blahoslavenství, kde Ježíš hlásá jedno štěstí za druhým! (…) Je skutečně proč plakat, když tyto přísliby už neprobouzejí naši touhu, ale jen lítost nad dávnými iluzemi.
Evangelium dává tomuto štěstí mnoho jmen: věčný život, Boží království, radost, společenství s Bohem. A na rozdíl od častého přesvědčení ho neslibuje na onom světě, po skončení pozemského života poznamenaného utrpením. Ježíš neslibuje, on dává; neohlašuje zítřek, ale mluví o dnešku. (…)
Křesťanský život spočívá v odvaze nevzdávat se radosti, v odvaze hledat štěstí. Protože štěstí je to, co pro nás chce Bůh; protože štěstí je naše povolání.

(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)

Bůh je vždycky novost. Neustále naléhá, abychom se znovu vydali na cestu a dostali se až za to, co už známe, na periferie a ještě dál. Přivádí nás tam, kde je lidství nejvíce zraněné, kde lidské bytosti navzdory zdánlivé povrchnosti a konformismu nepřestávají pátrat po smyslu života. Bůh nemá strach! Nemá strach! Vždy překračuje naše schémata a plány, nebojí se periferií. On sám se stal periferií. Když si troufneme jít na periferie, najdeme ho tam. On už tam bude, předchází nás tam – do srdce tohoto bratra, do jeho zraněného těla, do jeho ztrápeného života, do jeho zastřené duše. On už je tam.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 135; 2018)

Někdy je snazší odpustit slabosti druhým než přijmout odpuštění za své vlastní provinění – a tak odpustit sobě. V obou případech však před námi leží stejná výzva: nedopustit, aby zjevné limity naší přirozenosti zastínily moc a potenciál Boží milosti. Máme důvěřovat, že Bůh povolává všechny své děti ke svatosti, k ničemu menšímu! A pokud se k němu obracíme s důvěrou, žádná naše slabost nemůže zabránit tomu, aby v nás působil. Proto se nikdy nezastavujme u obyčejnosti té „nádoby hliněné“, ale pohledem víry pronikejme k pokladu, který se skrývá uvnitř.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Máme-li být proměněni během života, potřebujeme, aby v nás působily nejen síly života, ale i síly smrti. Člověk stejně bytostně jako dar života potřebuje i dar smrti. Dar života – aby se v nás probudily umrtvené zárodky dobra. Dar smrti – aby v nás odumíraly výhonky zla, které nezastavitelně bují. Naše egocentrické „já“ potřebuje najít v Kristu sílu smrti, aby odumřelo své iluzi. Potřebuje v něm najít sílu vzkříšení, aby ze smrti iluze našlo cestu samo k sobě, k novému „já“ zrozenému z Boha. (…)
Žít v Kristu znamená vkládat se denně do dvou základních Božích sil: do síly umírání a síly vzkříšení. Cestou Kristovy smrti vystupuji ze sebe, opouštím iluzivní obrazy, které jsem si o sobě vytvořil, i ty, které si o mně vytvořili jiní. Cestou Kristova vzkříšení se sám k sobě vracím a nacházím v něm ten pravý obraz, který si o mně utváří Bůh.

(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)

Je to zvláštní pohled, pozorujeme-li, jak si Bůh připravuje srdce maminek k záchraně jejich dětí. Nedá se ovšem pochybovat o tom, že je to utrpení požehnané a plodné.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)