Kněz je vždycky „podezřelý“:
Každý si dělá nárok, aby ho nalezl na úrovni a zeptal se ho, zda je tím, čím má být, a zda věří v to, co říká;
každý chce, aby důsledně odpovídal představě, jaká se o něm vytvořila, a aby byl ustavičně v kontaktu s absolutnem a se vznešenými věcmi;
každý se diví jeho odvážné volbě, která se svou nezvratností změnila v osud.
Ale on je prostě osoba, která souhlasí, že se smísí s komunitou a obětuje se za ni.
(Mario Pomilio /1921-1990/, Páté evangelium)
Bůh, který jediný je nejvýš svatý, je k nám nejenom milosrdný, ale dal své milosrdenství do rukou potencionálních hříšníků, aby si mohli vybírat mezi dobrem a zlem, aby mohli dobrem zlo překonávat a aby mohli získávat milosrdenství pro své duše tím, že jsou milosrdní vůči druhým.
Bůh ponechal hřích ve světě, aby v něm mohlo být odpuštění: ne pouze ono skryté odpuštění, kterým on sám očišťuje naše duše, ale také zjevné odpuštění, díky kterému jsme milosrdní jeden k druhému…
(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 11.2)
První slovo, které Bůh v rozhovoru s člověkem v Bibli používá, je „můžeš“: „Můžeš jíst ze všech stromů v zahradě.“ Bible tak ukazuje, že smyslem života je potencionalita, rozvoj, růst. „Můžeš“: to je v podstatě dekret o svobodě.
Had naopak používá jako první jiné sloveso: „Je pravda, že nesmíte?“ Představuje vztah k Bohu a k životu jako léčku zákazů. Můžeš, nebo musíš? Dvě alternativní vize víry.
„Můžete“, říká Bůh. My nepatříme nějakému zavřenému systému, kde je téměř všecko povinné a zbytek je zakázán! Jsme objevitelé cest ke spravedlnosti a kráse žití pro všechny, a ne interpreti zákazů.
„Můžeš“, říká Bůh každému.
(Ermes Ronchi /*1947/, Klíčové otázky evangelia, meditace pronesené při duchovních cvičeních pro papeže Františka a římskou kurii, 2016)
Lidi nelze milovat příliš, avšak Boha lze milovat příliš málo. On musí být na prvním místě, ne až na druhém; postavíme-li totiž na jeho místo někoho jiného, nebude to fungovat. Když si z někoho uděláme boha, když na člověka naložíme „břemena božská“, zlomí se pod nimi a my se dočkáme jen zklamání.
Mít Boha na prvním místě neznamená, že naši milovaní ztrácejí na své hodnotě; naopak nás to osvobozuje k tomu, abychom je mohli milovat více. Jakmile totiž bližní přestane být naším bohem, stane se skutečně naším bližním.
(Mary David Totah, OSB /1957-2017/, Radost z Boha)
Pozorně sleduji obrovskou krizi, v níž se ocitly Spojené státy v souvislosti se zahájením [Trumpova] programu masových deportací. Správně formované svědomí nesmí rezignovat na kritický úsudek a mlčet k opatřením, která skrytě nebo výslovně ztotožňují nelegální status některých migrantů s kriminalitou. (…) Deportace lidí, kteří v mnoha případech opustili svou vlast kvůli extrémní chudobě, nejistotě, vykořisťování, pronásledování nebo vážnému zhoršení životního prostředí, znevažují důstojnost mužů, žen i celých rodin a přivádí je do stavu mimořádné zranitelnosti a bezbrannosti. (…)
Vyzývám všechny věřící katolické církve a všechny muže a ženy dobré vůle, aby nepodléhali narativům, které diskriminují migranty a uprchlíky, naše bratry a sestry, a působí jim zbytečné utrpení. Jsme všichni povoláni, abychom laskavě a jasně upřednostňovali solidaritu a bratrství, budovali mosty sblížení, odmítali potupné zdi a učili se dávat své životy tak, jako Ježíš Kristus dal svůj život za spásu všech.
(dopis papeže Františka biskupům USA, odst. 4 a 9; 11. února 2025)
Plné znění dopisu naleznete ZDE>>>
Bože je teprv poledne
nebo pad na svět soumrak už?
Je bomba jenom velký nůž?
Poslední listí vítr rve
na dvoře z hlohů nebo se
zazelenají poznovu? řekni mi
Je kolem nebes taky kůra
jako na stromech na zemi?
Nebo jen kůry andělské
obklopují Tě v slávě Tvé?
Je oheň v srdci prázdnoty?
Jsi v prázdnotě to Bože Ty?
…
(Ivan Martin Jirous /1944–2011/, Magorovy labutí písně; verše z valdického vězení)
Jsem nemocná a chudokrevná a více méně upoutaná na lůžko, jak se říká, a přesto je každá minuta naplněná a plodná – jaké to teprve bude, až budu zase zdravá? Musím tě za to znovu a znovu chválit, můj Bože: jsem ti tolik vděčná, že jsi mi daroval takový život.
(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis z internačního tábora Westerbork, 12. října 1942)
Je třeba jasně říci: jsou lidé, kteří systematicky a všemi prostředky pracují na vyhánění migrantů. A to je, pokud se tak děje vědomě a záměrně, těžký hřích. (…)
Existuje žalm, který na adresu Hospodina říká: „Na moři tvá cesta, tvé stezky na velkých vodách“ (77,20). A v jiném se zpívá takto: „Vedl svůj lid pouští, neboť jeho láska je věčná“ (136,16). Tato svatá slova nám říkají, že Bůh, aby doprovázel lid na cestě ke svobodě, sám překračuje moře a poušť; Bůh nezůstává stranou, ne, sdílí drama migrantů, Bůh je s nimi, s migranty, trpí s nimi, s migranty, pláče a doufá s nimi, s migranty. Dnes bude dobré, když se zamyslíme nad tím, že Hospodin je s našimi migranty v mare nostrum, že Bůh je s nimi, ne s těmi, kdo je odmítají. (…)
A já se vás ptám: modlíte se za migranty, za ty, kteří přicházejí do našich zemí, aby si zachránili život? A vy je chcete vyhnat.
(papež František, promluva při generální audienci 28. srpna 2024)
Dle mého mínění není Boží vůlí, abych v současnosti vstoupila do církve. Nemohu jinak než se nadále ptát, zda v nynější době, kdy je tak ohromný díl lidstva utopen v materialismu, Bůh nechce, aby existovali muži a ženy, kteří se odevzdají jemu a Kristu, a přesto zůstanou mimo církev. Když si představím akt svého vstupu do církve, není pro mne bolestnější myšlenky než té, že se oddělím od ohromné a nešťastné masy nevěřících. Mám bytostnou potřebu – a mohu myslím říct: jsem povolána – procházet mezi lidmi a skrz různá lidská prostředí a splývat s nimi, brát na sebe shodné zbarvení, přinejmenším v celé míře, v níž tomu nebrání svědomí, ztratit se mezi nimi za účelem toho, aby se ukázali takoví, jací jsou, a nemaskovali se přede mnou. Toužím je poznat, abych je milovala takové, jací jsou. Pokud je totiž nemiluji takové, jací jsou, pak nemiluji je a má láska není pravá.
(Simone Weilová /1909–1943/, dopis J. M. Perrinovi OP, 19. ledna 1942)
Jestliže se uzavřu do svého já, třebaže ozdobený všemi ctnostmi, a neúčastním se existence druhých, jestliže nejsem citlivý a neotevírám se druhým, mohu být bez hříchů, a přesto žiji ve stavu hříchu.
(Giovanni Vannucci /1913–1984/)