Doporučujeme
Patriarcha Bartoloměj navrhl přejít od konzumu k oběti, od chtivosti ke štědrosti, od plýtvání ke sdílení v určité askezi, která „se učí dávat, a nikoli si jen odříkat. Je to způsob, jak mít rád a jak postupně přecházet od toho, co chci já, k tomu, co potřebuje Boží svět. Je to osvobození od strachu, chtivosti a závislosti.“ My křesťané jsme navíc povoláni „přijímat svět jako svátost společenství, jako způsob sdílení s Bohem a s bližním v globálním měřítku. Božské a lidské se setkává v tom nejmenším detailu nesešívané suknice Božího stvoření, ba v tom posledním zrnku prachu naší planety.“
(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 9; 2015; papež zde cituje konstantinopolského patriarchu Bartoloměje /*1940/)
(OCD • svatá • nezávazná památka 1. září)
Texty propria
Narodila se 15. července 1747 v šlechtické rodině Redi v Arezzo v Itálii. Křestním jménem Anna Marie již od dětství tíhla k modlitbě a usebranosti. V šesti letech opakovaně prosila své rodiče: „Řekněte mi, kdo je to Bůh!“ Na výchovu byla svěřena sestrám benediktinkám u sv. Apolonie ve Florencii. Zde se jí dostalo základního liturgického vzdělání a prohloubila se její eucharistická a mariánská zbožnost, ačkoli v klášteře částečně vládl jansenistický duch.
O štěstí se píše na každé stránce evangelia. Pokud v nás zmínka o něm vyvolává nostalgii, bude pro nás bolestné neustále narážet na zaslíbení, která se tam hojně objevují. „To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila.“ A co teprve slavný úryvek z Blahoslavenství, kde Ježíš hlásá jedno štěstí za druhým! (…) Je skutečně proč plakat, když tyto přísliby už neprobouzejí naši touhu, ale jen lítost nad dávnými iluzemi.
Evangelium dává tomuto štěstí mnoho jmen: věčný život, Boží království, radost, společenství s Bohem. A na rozdíl od častého přesvědčení ho neslibuje na onom světě, po skončení pozemského života poznamenaného utrpením. Ježíš neslibuje, on dává; neohlašuje zítřek, ale mluví o dnešku. (…)
Křesťanský život spočívá v odvaze nevzdávat se radosti, v odvaze hledat štěstí. Protože štěstí je to, co pro nás chce Bůh; protože štěstí je naše povolání.
(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)
Bůh je vždycky novost. Neustále naléhá, abychom se znovu vydali na cestu a dostali se až za to, co už známe, na periferie a ještě dál. Přivádí nás tam, kde je lidství nejvíce zraněné, kde lidské bytosti navzdory zdánlivé povrchnosti a konformismu nepřestávají pátrat po smyslu života. Bůh nemá strach! Nemá strach! Vždy překračuje naše schémata a plány, nebojí se periferií. On sám se stal periferií. Když si troufneme jít na periferie, najdeme ho tam. On už tam bude, předchází nás tam – do srdce tohoto bratra, do jeho zraněného těla, do jeho ztrápeného života, do jeho zastřené duše. On už je tam.
(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 135; 2018)
Někdy je snazší odpustit slabosti druhým než přijmout odpuštění za své vlastní provinění – a tak odpustit sobě. V obou případech však před námi leží stejná výzva: nedopustit, aby zjevné limity naší přirozenosti zastínily moc a potenciál Boží milosti. Máme důvěřovat, že Bůh povolává všechny své děti ke svatosti, k ničemu menšímu! A pokud se k němu obracíme s důvěrou, žádná naše slabost nemůže zabránit tomu, aby v nás působil. Proto se nikdy nezastavujme u obyčejnosti té „nádoby hliněné“, ale pohledem víry pronikejme k pokladu, který se skrývá uvnitř.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Máme-li být proměněni během života, potřebujeme, aby v nás působily nejen síly života, ale i síly smrti. Člověk stejně bytostně jako dar života potřebuje i dar smrti. Dar života – aby se v nás probudily umrtvené zárodky dobra. Dar smrti – aby v nás odumíraly výhonky zla, které nezastavitelně bují. Naše egocentrické „já“ potřebuje najít v Kristu sílu smrti, aby odumřelo své iluzi. Potřebuje v něm najít sílu vzkříšení, aby ze smrti iluze našlo cestu samo k sobě, k novému „já“ zrozenému z Boha. (…)
Žít v Kristu znamená vkládat se denně do dvou základních Božích sil: do síly umírání a síly vzkříšení. Cestou Kristovy smrti vystupuji ze sebe, opouštím iluzivní obrazy, které jsem si o sobě vytvořil, i ty, které si o mně vytvořili jiní. Cestou Kristova vzkříšení se sám k sobě vracím a nacházím v něm ten pravý obraz, který si o mně utváří Bůh.
(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)
Je to zvláštní pohled, pozorujeme-li, jak si Bůh připravuje srdce maminek k záchraně jejich dětí. Nedá se ovšem pochybovat o tom, že je to utrpení požehnané a plodné.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Z dnešní krize i tentokrát povstane církev zítřka, která ztratí mnohé. Zmenší se a bude muset stále začínat od základu. Nebude moci obývat budovy, vzniklé v době velkého rozmachu. S úbytkem svých příslušníků ztratí i mnohá společenská privilegia. Bude se mnohem silněji než dosud jevit jako dobrovolné společenství, do něhož se vstupuje na základě vlastního odhodlání… Ale po zkouškách těchto krizí bude z produchovnělé a oproštěné církve vyvěrat mohutná síla, neboť lidé budou ve zcela dokonale naplánovaném světě nevýslovně osamoceni, a jakmile úplně ztratí Boha, zjistí, že jsou strašlivě chudí. A tehdy objeví malé společenství věřících jako úplnou novinku. Jako naději, která k nim přichází, jako odpověď, kterou ve skrytu vždycky hledali.
(Joseph Ratzinger /1927–2022/, přednáška pronesená v Hessenském rozhlasu, 25. prosince 1969)
(O.Carm. • blahoslavený • nezávazná památka 26. srpna)
Texty propria
Jakub Retouret se narodil v Limoges ve Francii 15. září 1746, v rodině obchodníka. Seriózní, talentovaný chlapec studoval u jezuitů (1). V patnácti letech vstoupil ke karmelitánům v rodném městě. Po vysvěcení na kněze záhy proslul v širokém okolí, lidé obdivovali jeho horlivost i učení a velké zástupy přicházely, aby slyšely jeho kázání. Bohužel často nebyl schopen dostát všem svěřeným úkolům a závazkům, protože ho po celý život trápilo chatrné zdraví.
Dnes ráno jsem trpěla, poněvadž jsem nevnímala Boha. Zdálo se mi, že mé srdce je jako ze železa. Vzývala jsem však Ducha svatého a říkala jsem: „To ty nám dáváš poznat Krista. Apoštolové s ním pobývali dlouho a nerozuměli mu, ale jediná kapka tebe stačila na to, aby mu porozuměli. Ty učiníš, že i já mu porozumím. Kapka tebe mi stačí, abys mi ukázal Ježíše takového, jaký je.“
(Miriam od Ukřižovaného, myšlenky)
(OCD • svatá • památka 25. srpna)
Texty propria
Miriam se narodila 5. ledna roku 1846 v Abellinu, malé galilejské vesnici na půli cesty mezi Haifou a Nazaretem. Její arabští rodiče, Georges Baouardy a Miriam Schahyn, již před ní měli dvanáct synů, kteří však všichni zemřeli v útlém věku. Podle řecko-melchitského ritu, k němuž rodina patřila, byla holčička po deseti dnech pokřtěna a biřmována ve vesnickém kostele sv. Jiří. O dva roky později se narodil její mladší bratr Pavel. Dětem však záhy zemřel tatínek a o několik dní později i maminka. Miriam se ujal strýc z otcovy strany, Pavlík vyrůstal v rodině tety. Oba sourozenci se již nikdy neviděli.