KARMEL

V den, kdy pochopíme, že nezbytný odstup mezi druhými lidmi a námi je prostorem, který nás – prostřednictvím všech lásek, vlivů a zkušeností – činí tím, čím opravdu jsme; ve chvíli, kdy pochopíme, že toto je místo, kde k nám Bůh mluví a volá nás jménem, jsme provedli velký návrat ze zlé samoty do samoty dobré.

(Madeleine Delbrêl /1904–1964/, Le silence de la ville)

Teologie může reflektovat dva aspekty křehkosti lidství. Zaprvé nám taková reflexe připomíná, že máme pouze omezenou míru kontroly nad vlastním rozvojem. A tím nás zadruhé vrací k důvěře v příslib Boží pomoci, abychom vytrvali a pokračovali v dobrém, a také v úsilí o změnu společenských struktur, které křehkost světa prohlubují (…). Tento druhý aspekt nacházíme například u francouzského jezuity Etienna Grieua.
Grieu zjišťuje překvapivou důležitost zdánlivě okrajových postav: malomocných, kteří volají na Ježíše, nemocných přinášených k Ježíšovi, když prochází vesnicí, žebráků, rodičů prosících za své děti v nebezpečí, ženy, která se tiše dotkne Ježíšova oděvu v naději na uzdravení. Tyto obvykle bezejmenné postavy ve skutečnosti hrají v evangelijních příbězích klíčovou roli zvěstovatelů víry. Grieu si všímá jejich neobvyklých činů: „padl/a mu k nohám“, „vyskočil“… Usuzuje, že „tyto pohyby pokaždé zahrnují celou osobu, jako by chtěly naznačit, že prosící jsou při oslovování Ježíše zcela přítomni: celá jejich bytost je zaměřena k němu, jsou koncentrováni, jako by do jeho rukou svěřovali svůj osud. Snad proto Ježíš chválí jejich víru.“ Nikoli učedníky, lidi malé víry, ale tyto nepatrné, ovšem zcela přítomné, Ježíš oceňuje.

(Petr Jandejsek /*1975/, Zranitelnost v teologicko-antropologické perspektivě; vnitřní citace Etienne Grieu SJ /*1962/, Those Familiar with Suffering Have a Spiritual Experience to Share)

Jen pro dnešek se vynasnažím prožít den, aniž budu chtít vyřešit problém celého svého života jedním rázem.

Jen pro dnešek budu věnovat nejvyšší péči svému chování. Nebudu nikoho kritizovat. Nebudu dokonce ani tíhnout k tomu, korigovat nebo polepšovat druhé ... jen sám sebe.

Jen pro dnešek budu šťasten v jistotě, že jsem stvořen pro štěstí ... nejen v onom druhém světě, ale i v tomto.

Jen pro dnešek se přizpůsobím okolnostem, aniž si budu přát, aby se okolnosti přizpůsobily mým představám.

Jen pro dnešek budu věnovat deset minut svého času dobré četbě. Tak, jako je potrava nutná pro život těla, tak je dobrá četba nutná pro život duše.

Jen pro dnešek vykonám dobrý skutek a nikomu o tom neřeknu.

Jen pro dnešek udělám něco, k čemu nemám chuť. Kdybych se ve svých myšlenkách cítil uražen, postarám se, aby to nikdo nezpozoroval.

Jen pro dnešek si určím pevný program. Možná, že jej přesně nedodržím, ale určím si jej a budu se chránit dvojího zla: štvaní a nerozhodnosti.

Jen pro dnešek budu pevně věřit – i kdyby okolnosti svědčily o opaku – že se dobrotivá Boží prozřetelnost o mne stará tak, jako kdyby nikoho jiného na světě nebylo.

Jen pro dnešek nebudu mít strach. Hlavně se nebudu bát mít radost ze všeho, co je krásné, a věřit dobrotě.

Je mně dáno činit dobro po dobu dvanácti hodin; pomyšlení, že je musím prosazovat po celý život, by mi mohlo vzít odvahu.

(Jan XXIII. /1881–1963/, Desatero pokoje)

Aby člověk dokázal milovat jiné, musí nejprve milovat sebe sama. Milovat sebe znamená mimo jiné i mít ze sebe radost. Těšit se z toho, že jsem, i z toho, jaký jsem. Věřím-li Boha, který mi nevěří, nebudu si věřit ani já. Věřím-li v Boha, který se ze mě neraduje, nebudu se radovat ani já. Věřím-li v Boha, který mnou opovrhuje, budu sebou opovrhovat i já. Jenže ten, kdo opovrhuje sám sebou, bude opovrhovat i ostatními lidmi.

(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)

Pomyslete na to, co všechno se pojí s chlebem: nadvláda, vysávání a poskvrňování člověka i přírody, hořkost soupeření a třídního boje, organizované sobectví tarifů a cenových okruhů, celý ten podivný zlý svět distribuce, který přiděluje jedněm nadbytek a druhým podvýživu, takže je přivádí k onomu symbolu chudoby, kterému se říká linie chleba. A víno jakbysmet – plod révy a plod práce lidských rukou, víno svátků a svateb… Tohle víno je ale taky lahev, příčina jedné z nejtragičtějších forem lidské degradace – opilství, rozbitých domovů, smyslnosti, dluhů. To, do čeho se Kristus vtěluje, je právě takový chléb a takové víno, a on z něho dokáže vyvodit smysl, zlidštit ho. Nic lidského mu není cizí. Když přinášíme chléb a víno ke stolu Páně, sami se k němu připojujeme tím, že jsme připraveni nabídnout Bohu vše, co chléb a víno znamenají. Zapojujeme se tím, že přinášíme Bohu všechno, co je zničené a ošklivé, aby v tom nalezl smysl. Zapojujeme se do smutku i do radosti světa.

(Geoffrey Preston OP /1936–1977/, God´s Way to be a Man, Londýn 1997)

Pokud náš křesťanský život obecně není s to proniknout do světa a přemoci nepřátelské síly, pak proto, že to není bezezbytku a výlučně život křesťanský; pokud se náš křesťanský život při svém působení ve světě rozpadá, dostává z rovnováhy, ztrácí svou podobu nebo se nad poměry vyčerpává, pak proto, že není bezezbytku a výlučně křesťanský.

(Madeleine Delbrêl /1904–1964/, Gebet in einem weltlichen Leben)

Budu vás prosit asi o dvacet obyčejných dřevěných růženců, dost dlouhých, aby se daly navléci na krk přes vysoký účes žen, na konci s medailkou, ne s křížem. Je to pro muslimy, které učím modlit se slovy: „Můj Bože, miluji Tě“ na malých kuličkách, a slovy: „Můj Bože, miluji Tě z celého svého srdce“ na těch velkých.

(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis sestřenici do Evropy, 11. května 1908)

Smyslem naděje je neohlížet se zpět. Boží království není v minulosti, v minulosti katolické Francie všech dob, v minulosti apoštolských dob, v době koncilu, kdy vanul Duch svatý. Má přijít v dnešní Francii, která nás možná znepokojuje, ve Francii s teroristickým násilím, s velkou a viditelnou přítomností islámu, bez betlémů na radnicích, s civilním manželstvím, které se stále méně podobá církevnímu… Právě do tohoto znepokojivého světa válek, hlubokých kulturních proměn a masové migrace Bůh přinese slíbenou radost a nechá vyrůst spásu, ze které již nyní v naději žijeme.

(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)

Víra, říká Bůh, ta mě neudivuje,
láska, říká Bůh, ta pro mě není překvapující,
ale naděje, ta udivuje i mne,
neboť je udivující,
když tyto děti vidí, co všechno se děje
a ony věří, že zítra bude lépe…
tím jsem ohromen i já…

(Charles Péguy /1873–1914/)

Příklad svatého Františka ukazuje, jaké místo může krása světa zaujímat v křesťanském myšlení. Nejen že je dokonalou poezií jeho báseň – celý jeho život byl dokonalou poezií činu. Například volba míst pro ústup do osamění nebo pro založení klášterů byla sama o sobě nejkrásnější poezií činu. Tuláctví, chudoba u něj byly poezií; svlékl se, aby byl v bezprostředním styku s krásou světa.

(Simone Weilová /1909–1943/, úryvek z eseje Formy implicitní lásky k Bohu)