KARMEL

Jak podivné jsou pochody tvého Ducha, můj Bože! Když se před dvěma stoletími začalo v tvé Církvi projevovat zřetelné tíhnutí k tvému Srdci, mohlo se zdát, že to, co vábí duše, je nalezení prvku, který je v Tobě ještě určitější a vymezenější než samo Tvé lidství. Nyní se však naopak jasně ukazuje, že „zjevením“ svého srdce jsi chtěl, Ježíši, především poskytnout naší lásce prostředek, jak se vymanit z toho, co bylo v našem obrazu o Tobě příliš úzké, příliš upjaté, příliš omezené. Uprostřed tvé hrudi nevidím nic než výheň, a čím víc hledím na tento planoucí oheň, tím víc se mi zdá, že všude kolem se obrysy tvého Těla rozplývají, že se nezadržitelně rozšiřují, takže už v Tobě nedokážu rozeznat jiné rysy než podobu zapáleného světa.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)

Svoboda
- stálý výboj.
Nemůže být jen vlastněním!
Přichází jako dar,
uchovává se však bojem.
Svoboda,
platíš ji celou svou osobností,
proto nazývej svobodou jen to,
co ti umožňuje mít se v moci
stále znovu,
zatímco ji platíš.
Za tuto cenu vstupujeme do dějin,
dotýkáme se jejich epoch.
Kde je rozvodí mezi generacemi,
které dost nezaplatily,
a generacemi,
jež zaplatily příliš?
Na které straně
jsme
my
?

(Jan Pavel II., úryvek z básně „V myšlenkách na vlast“ v překladu Josefa Koláčka)

Jde spíš o to, abychom své nedokonalosti použili tvůrčím způsobem, abychom jim nedovolili připravit nás o odvahu; spíš abychom viděli, jak v nich a skrze ně působí Bůh.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Náš život je ta nejcennější kniha, která nám byla dána. Je to kniha, kterou bohužel mnozí nečtou, nebo tak činí příliš pozdě, až před smrtí. A přitom právě v té knize je to, co marně hledáme jinde.

(papež František, citováno podle jeho autobiografie Život. Moje cesta dějinami, 2025)

Ježíš je volným pádem do propasti, která nemá dno. Je květem, vykvetlým z bolestí světa tam, kde člověk kromě smrti a zániku už nic nečeká. (…) Je smyslem, ve kterém se všichni potkávají a jsou si rovni, broučci, psi, medvědi, velryby i lidé, vždyť v něm a pro něho všechno bylo stvořeno. Je tím, který staví věci na hlavu a vzhůru nohama a tam, kde by člověk nejraději zabil, on žádá odpuštění. Je radostí, ve kterou už nikdo nevěří, že je vůbec možná.

(Ladislav Heryán /*1960/, zápisník, citováno podle knihy U Božího mlýna, Vyšehrad 2018)

Jak sladkou radost působí pomyšlení, že Pán Bůh je spravedlivý, to znamená, že bere v úvahu naše slabosti, že dokonale zná křehkost naší přirozenosti! Čeho bych se tedy měla bát?

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. A 83v)

Ježíš po mně chce, abych ho přijímal i s jeho touhou zachránit svět: s jeho ohnivou touhou – to je jako jíst oheň! To znamená být sám stravován! Ale právě to ode mě žádá, totéž, co žádal už od apoštolů. – „Ale Pane! To není možné, tady je nějaké nedorozumění! Víš dobře, kým jsem, a chceš po mně, abych tě jedl v aktu vykoupení světa!“ (…) A On mne tiskne ještě pevněji k sobě. Tomu říkám „šok“ z tělesné přítomnosti Slova.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Meditace o Eucharistii)

Pánovy ruce jsou spokojené, když žehnají a rozdělují chléb. Troufl bych si říci, že Pán se vydává pouze v činech, které může vykonat svýma rukama: když žehná, uzdravuje, utěšuje, rozděluje, podává pomocnou ruku a pozvedá, myje nohy, ukazuje rány, nechává se zraňovat… Pán neoplývá přebytkem slov ani nekoná strojená gesta. Ježíš chce být všemocný, když svýma rukama láme chléb.
Slavnost Těla a Krve Páně je slavností rukou: Pánových a našich. „Svatých a ctihodných,“ zraněných Ježíšových rukou, které dále žehnají a rozdělují chléb Eucharistie. Našich rukou, nuzných a hříšných, které se pokorně napřahují, aby s vírou přijaly Kristovo tělo.

(Jorge Mario Bergoglio /1936–2025/, promluva o slavnosti Těla a Krve Páně 2001)

Pane Ježíši, souhlasím s tím, aby ses mě zmocnil a vedl mě nevýslovnou mocí svého Těla, k němuž budu připoután, k samotám, kam bych se sám nikdy neodvážil vystoupat. Instinktivně, tak jako každý člověk, bych si tu na vybraném vrcholu rád vztyčil stan. Stejně jako všichni moji bratři, i já se bojím příliš tajemné a příliš nové budoucnosti, k níž mě žene čas. A pak se spolu s nimi v obavách ptám, kam směřuje život… Kéž mě toto společenství chleba s Kristem oděným silami, které rozšiřují svět, osvobodí od mé bázlivosti a netečnosti! Vrhám se, můj Bože, do víru Tvého slova, do víru zápasů a sil, v nichž se bude rozvíjet má schopnost uchopit a zakusit Tvou svatou Přítomnost. Kdo vášnivě miluje Ježíše skrytého v silách, které dávají Zemi růst, toho Země mateřsky pozvedne do své obrovské náruče a nechá ho pohlížet na Boží tvář.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem. Přijímání; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)

Veškeré naše potíže, ať už jsou jakékoli, lze použít k dobrému: jsou spásonosné. Mnozí světci zakoušeli různé stupně duševního trápení, včetně úzkostí. Jejich bolestná zkušenost přinášela hluboké duchovní účinky nejen pro ně samotné, ale i pro druhé. Tvoje úzkost je pravdivá na rovině pociťované zkušenosti, ale hlouběji, na rovině ducha a víry, se může dít něco docela jiného. I uprostřed úzkostí lze zakoušet Boží lásku a zachovat si víru.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)