KARMEL

Kde jinde byste uctívali Hospodina „v duchu a v pravdě“ než tam, kde žijete? V přítomném čase, na přítomném místě a nikde jinde. Náš Bůh je Bohem přítomnosti a je také Bohem odtud. Naše pomyslné poutě jsou vždy útěkem od živého Boha – oč světější bych byl jinde! (…)
Pro křesťanský život je zásadní, aby byla prolomena hranice mezi posvátnými a světskými místy, která nám tak vyhovuje. Toto rozdělení není v duchu evangelia a já mám za to, že Ježíš trávil svůj čas naopak tím, že strhával všechny opony v chrámu oddělující běžný život od Boží přítomnosti. Boží přítomnost musí přesahovat hranice kostela. A vy si u sebe doma můžete zvyknout na to, že jdete na pouť do koupelny nebo v průvodu do ložnice. (…) Bůh přebývá v naší ložnici, a my jsme o tom nevěděli. Bůh bydlí u nás doma, a my jsme to nevěděli.

(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)

Kristova láska může dát srdce této zemi a znovu oživit lásku tam, kde si myslíme, že naše schopnost milovat je definitivně mrtvá. Také církev potřebuje lásku, aby nenahrazovala Kristovu lásku chatrnými strukturami, posedlostí minulými časy, zbožňováním vlastní mentality, fanatismy nejrůznějšího druhu, jež vposledku zabírají místo nezištné Boží lásce, která osvobozuje, oživuje, naplňuje srdce radostí a živí společenství. (...)
Prosím Pána Ježíše, aby nám všem z jeho Svatého Srdce prýštily proudy živé vody a uzdravovaly rány, které si zasazujeme, aby posilovaly naši schopnost milovat a sloužit a podněcovaly nás k tomu, abychom se naučili kráčet společně vstříc spravedlivému, solidárnímu a bratrskému světu.

(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 218–220; 2024)

Duchovnost znamená ctít lidskou cestu, milovat a ji a prožívat ji se vší její zázračností a tragičností. „Bůh k tobě přichází převlečen za tvůj život,“ moc dobře říká moje přítelkyně Paula D’Arcy. Kdo by si to pomyslel? Mně pořád říkali, že hlavní je, aby člověk chodil do kostela.
Autentické křesťanství není ani tak systém víry, jako systém života a smrti, který nám ukazuje, jak darovat svůj život, jak darovat svou lásku a jak nakonec darovat svou smrt. V podstatě tedy, jak „darovat“ – a tím se spojit se světem, se vším dalším stvořením a s Bohem.

(Richard Rohr /*1943/, Univerzální Kristus)

Chci Ti předložit svůj všední den, Pane. Dlouhé hodiny a dny, jež jsou vyplněny vším možným, jen ne Tebou. Pohlédni na tento všední den, můj mírný Bože, jenž jsi milosrdný k člověku, který neznamená téměř nic než všední den; pohleď na mou duši, která není téměř nic než cesta, na níž se nekonečně posunuje veteš světa, jeho nespočetné maličkosti, prázdné řeči a marný spěch, zvědavost a předstíraná důležitost. (…) Moje ubohá duše se stala jakoby obrovskou zásobárnou, do níž se dováží den co den „všechno“ a ze všech stran, až je naplněna až po střechu jen všedním dnem. (…)
A pohleď, můj Bože, kdybych chtěl prchnout před svým všedním dnem, kdybych se chtěl stát kartuziánem, abych už nic nemusel konat nežli v mlčenlivém klanění dlít před Tvou svatou tváří, byl bych pak vskutku povznesen nad všední den? Když myslím na ty hodiny, kdy stojím u Tvého oltáře nebo recituji modlitbu Tvé církve, pak vím, že ne vždy jsou světské záležitosti tím, co činí mé modlitby všedními, ale že já sám jsem ten, kdo může proměnit i nejsvětější dění v hodiny šedých všedních dnů. Proto vím, že existuje-li pro mne vůbec nějaká cesta k Tobě, že jde skrze všední den. (…)
Co Ti tedy mám říci v této hodině, když se jako všední, každodenní stavím před Tvou tvář? Jen jednu prosbu zajíkavě přednáším, prosbu o Tvůj nejobvyklejší dar a nejvyšší, o Tvou lásku. Dotkni se mého srdce svou milostí. Dej mi, když se chápu věcí světa s radostí či s bolestí, chápat a milovat v nich Tebe.

(Karl Rahner SJ /1904–1984/, úryvek z textu Bůh mého všedního dne)

Řekl bych, že dříve bylo mnohem snazší žít řeholní zasvěcení, protože v předkoncilním období existovala velmi jasná a přesně definovaná koncepce církve. Pro tehdejší dobu byla možná dobrá. I já jsem k ní byl koneckonců veden, s touto vizí jsem vyrůstal odmala. Vše bylo jasně dané a zcela podléhalo disciplíně. (…) Dnes se musíš nasadit osobně, ty sám musíš hledat Boží vůli, ať už v komunitě, se svými představenými nebo třeba sám, ale musíš se vydat hledat Boží vůli.
David se s důvěrou v Boha nabídl, že bude bojovat s obrem. Dali mu tedy Saulovo odění, přilbu a zbraně. Naložili na něj veškerou výzbroj, ale on v ní nebyl schopen chodit. Z vnuknutí Ducha Svatého se tedy rozhodl zátěž odložit: „Ne, takto bojovat nemůžu, jinak prohraju. Všechno, co mám na sobě, musím odložit a bojovat jen s tím, co je moje.“ Totéž by měl vyslovit každý zasvěcený člověk: „Zápolím se životem i se vším okolo pouze s tím, co je moje.“ Ale co je vlastně moje? To, kým jsem: člověk, pokřtěný, mám jméno a příjmení, jsem členem určitého institutu, konkrétní rodiny… To je moje. A je na mně, abych vedl dialog a vydával se do boje právě s tím, co je moje, a nikoli se vzorci, které jsou mi vnucovány, s rozmary či s vypěstovanými nezdravými návyky nebo se spoustou jiných věcí, jež nemají s charismatem nic společného.
Mnohokrát se nám díla stala léčkou. Přisuzuje-li se jim příliš velký význam, pak se zastiňuje síla charismatu. To vše úzce souvisí s procesem dialogu se světem. Díla mají být důsledkem tohoto dialogu. Je nutné položit si jednoznačné otázky a pravdivě na ně odpovídat. Jsem-li ale nucen usilovat o přežití látáním děr ve struktuře, která byla užitečná před padesáti lety, ale teď už zjevně není k ničemu, pak mařím a podrývám podstatu díla a mrhám svým zasvěceným životem.

(papež František, rozhovor s Fernandem Pradem, citováno podle knihy Síla povolání, zasvěcený život dnes, Paulínky 2019)

Texty propria

Albert se narodil v polovině 12. století v Castrum Gualterii (dnes tomuto místu mohou odpovídat dvě italské lokality: Gualtieri v diecézi Guastalla, nebo Gualtirolo v diecézi Reggio Emilia). Některé prameny říkají, že pocházel z rodiny Avogadro, jiné, což je pravděpodobnější, z hrabat ze Sabbioneta. Prvním ověřeným datem v jeho životě je rok 1180, v němž byl zvolen převorem řeholních kanovníků v Mortaře (nedaleko Pavie), jejichž členem se stal o několik let dříve. Roku 1184 byl jmenován biskupem v Bobbiu a v následujícím roce mu byla svěřena diecéze Vercelli, kde svou biskupskou službu konal 20 let.

Abba Sisoes se zeptal jednoho bratra: „Jak se máš?“
Druhý mu odpověděl: „Marním své dny, otče.“
A starší odpověděl: „Já, i když promarním den, vzdávám díky.“

(apofthegma připisované egyptským otcům)

Maria uschopňuje lidské srdce k přijetí reality, se vší její bolestí – není ochranou před bolestí, ale skrze své otevření, radikálně zajištěné její bezhříšností, je na zlo citlivější, protože nemá hrubou kůži zlozvyku a otupění. Je citlivým pozadím, které přijímá svět, je jím i tvarováno, dává se mu k dispozici. Maria není pokorná jen před Bohem, ale i před stvořením, slouží mu, opatruje. Slouží mu i svým pokojným odchodem, nezanechává hrob, smutek, dluhy, nezavazuje nás k strnulé pietě, ale odkazuje nám i svým odchodem důvěru v Boha, nezaměřuje nás na sebe, ale stává se cestou, směrovkou, průvodkyní.

(Petr Beneš CSsR /*1965/, Vzhůru srdce; citováno podle stejnojmenné knihy meditací nad Písmem, Portál 2023)

Do nebe se můžeme dostat jedině tak, že umíráme na kříži za druhé lidi. A na kříži člověk neumírá jen vlastními silami, bez pomoci. Potřebuje katovu pomoc. Musíme zemřít, jako zemřel Kristus, za ty, jejichž hříchy jsou nám hořčejší než smrt – velmi hořké, protože jsou právě jako ty naše. Musíme zemřít za ty, jejichž hříchy nás zabíjejí a které přes naše dobré úmysly zabíjí množství našich vlastních hříchů.

(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 11.9)

Chceš uctít Kristovo tělo? Nedovol, aby se jím pohrdalo v jeho údech, totiž v chudácích, kteří se nemají do čeho obléci! Ani to nedělej tak, že bys ho uctíval zde v kostele slavnostními rouchy, ale venku nedbal, že je zkřehlé zimou a má chatrné šaty. Jaký z toho má Kristus užitek, jestliže je obětní stůl obtěžkán zlatými nádobami, ale on sám v osobě chuďasa hyne hladem? Nejdříve nasyť lačného, a potom z přebytku vyzdob oltář. A k čemu je zapotřebí krášlit oltář pokrývkami protkanými zlatem, když jemu neposkytneme ani nutné svršky? Proto když zdobíš bohoslužebné místo, nezavírej srdce před trpícím bratrem, neboť tento živý chrám je drahocennější než onen.

(Jan Zlatoústý /349–407/, Homilie na Matouše, 50, 3–4)