KARMEL

(karmelitán • svatý • svátek 8. ledna)

Texty propria

Petr Tomáš se narodil v roce 1305 ve Francii, patrně ve vesnici Lebreil v jižním Périgordu. Aby ulehčil rodině, žijící na pokraji existenciální bídy, odešel již jako chlapec z domova. Pobýval převážně v městečku Montpazier, žil z almužen a přivydělával si doučováním mladších žáků, což mu umožnilo navštěvovat místní školu. Když mu bylo asi dvacet let, povšiml si ho převor karmelitánského konventu v Lectoure a rok ho vyučoval v konventní škole. Petr následně vstoupil na Karmel v Bergeracu. Po vysvěcení na kněze pokračoval v dalším studiu, které završil v Paříži titulem magistra teologie.

Otázky „kdo jsem já?“ a „kdo je Bůh?“ si nekonkurují, ani se radikálně neliší. Nežádá se po nás, abychom si vybrali, protože nemůžeme odpovědět na jednu bez druhé. Právě setkání s Bohem mi říká, kdo jsem, odhaluje mi ono slavné „jméno, které nezná nikdo“, o němž mluví Zjevení; zároveň však platí, že pokud se neznám, pokud sám sebe přehlížím, pokud se zanedbávám, kde se pak budu moci setkat s Bohem? S Bohem se můžeme setkat pouze sami v sobě: bezpochyby ve svém nitru, ale především ve svém životě, v objevování tohoto života, který není životem někoho jiného. Náš život, tedy naše tělo a naše osobnost s našimi touhami i odporem, s našimi talenty i slabostmi je tedy skutečnou zaslíbenou zemí, kterou jsme pozváni obývat.

(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)

Že jsem nebyl tehdy smědé pachole,
byl bych s vámi prchal přes hory a přes pole,

pět by nás bývalo bylo: Ježíš, Maria,
Josef, osel šedivý a já.

Byl bych s vámi běžel bos a vesel,
každý potok byl bych prvý přešel,

rybky stříbrné vám chytal, do ok zajíce,
hrozen krásný, modrý uzmul z každé vinice,

květin od struh nosil, lezl pro datle na palmy,
a zato všech vás tichý pohled byl by žehnal mi;

a byli bychom putovali: Ježíš, Maria,
Josef, osel šedivý a já,

a jako vonný plod byl by mi uzrál každý den,
sládl do věčnosti, v dobrotu vaši pohřížen.

Večer, k oslu uléhaje, byl bych býval plakal.
Pod hvězdami mrazivými poslouchal, jak vyje šakal, –

ale mně by nebývalo bylo příliš zima
na oslově břiše a pod nohama oslovýma.

Díval byl bych se, jak kvete měsíc medový,
slova sladká, po šíji ho hladě, říkal oslovi –

věrou pna se po Bohu jak úponky keř vinný,
naděje pln, šířící se za hory a za skaliny,

srdce láskou nalito jak mlékem prsy Mariiny.

(Bohuslav Reynek /1892–1971/, báseň Útěk do Egypta ze sbírky Smutek země)

Nikoli mír na způsob příměří,
ani představa vlka a beránka,
ale spíše jako v srdci, když vzrušení pomine
a lze mluvit jen o velké únavě.
[…]
Ať přijde
jako divoké květiny,
nečekaně, protože pole
to tak potřebuje: divoký mír.

(Jehuda Amichai /1924–2000/, báseň Divoký mír citovaná papežem Lvem v poselství Urbi et orbi, 25. prosince 2025)

Prolog čtvrtého evangelia je hymnem, jehož protagonistou je Boží Slovo. „Logos“ je slovem, které jedná. […] Liturgie Vánoc však před nás staví překvapivou situaci: Boží Slovo se zjevuje a neumí mluvit, přichází k nám jako nemluvně, které jenom pláče a povzlykává. „Stalo se tělem“, a třebaže bude růst a jednoho dne se naučí jazyk svého lidu, v této chvíli promlouvá jenom jeho prostá, křehká přítomnost. „Tělo“ je radikální obnažeností, která v Betlémě a na Kalvárii postrádá dokonce i slova; stejně jako nemá slovo mnoho bratří a sester, kteří byli zbaveni své důstojnosti a přinuceni k mlčení. Lidské tělo vyžaduje péči, volá po přijetí a uznání, hledá ruce schopné něhy a pozornou mysl, touží po dobrých slovech. […]
Když křehkost druhých pronikne k srdci, když bolest druhých rozbije na kusy naše pevné jistoty, tehdy se rozhostí pokoj. Boží pokoj se rodí z přijatého vzlykání, z vyslyšeného pláče: rodí se uprostřed trosek, které volají po nové solidaritě, rodí se ze snů a vizí, které jako proroctví mění běh dějin.

(papež Lev XIV., homilie na Hod Boží vánoční, 25. prosince 2025)

Křehkost je ve skutečnosti naším opravdovým bohatstvím: všichni jsme bohatí na křehkost, je to skutečné bohatství, které se musíme učit přijímat, vítat a vážit si ho, protože když je nabídnuto Bohu, uschopňuje nás k něze, milosrdenství a lásce.
Běda lidem, kteří se křehkými necítí: jsou tvrdí a diktátorští. Naopak ti, kdo pokorně uznávají své vlastní trhliny, mají více pochopení pro druhé.
Troufám si říci, že právě křehkost nás činí lidskými. Ne náhodou se nás první ze tří pokušení, kterým byl vystaven Ježíš na poušti – to spojené s hladem – snaží okrást o naši lidskou křehkost a vykresluje ji jako zlo, kterého se musíme zbavit, které nám brání být jako Bůh.
A přece je to náš nejcennější poklad: vždyť Bůh, aby nás připodobnil sobě, si přál sdílet naši křehkost až do krajnosti. Pohleďte na kříž: Bůh, který sestoupil do křehkosti. Podívejte se na scénu Narození, kde Pán přichází v nesmírné lidské křehkosti. On sdílí naši křehkost.

(papež František, Katecheze o rozlišování č. 14, 4. ledna 2023)

(spoluzakladatel Kongregace karmelitánů Neposkvrněné Panny Marie (CMI) a Kongregace sester Panny Marie, Matky Karmelu (CMC) • svatý • nezávazná památka 3. ledna)

Texty propria

Svatý Cyriak Eliáš Chavara se narodil 10. února 1805 v Kainakary, blízko Alappuzha, v indickém státě Kerala. Otec se jmenoval Iko (Kuriakose) Chavara a matka Miriam Thoppil. Oba rodiče byli velmi zbožní a patřili k církvi syromalabarského ritu (1). Podle místního zvyku byl chlapec pokřtěn osmého dne po narození ve farním kostele v Chennankari.

Být obrazem Božím znamená být Mu podobní tím, že jsme toužící a zranitelní. To také naopak znamená, že Bůh samotný může být popsán podobným způsobem – což je pochopitelně možné doložit pouze z christologické pozice. Kristus, který je pravým obrazem Božím, je také tím, kdo žije život plný touhy a zranitelnosti, a to způsobem, jenž ukazuje, jak vypadá pravý lidský život a jaká je povaha Boží lásky. Tímto se otevírá cesta k novému pojetí Boha, jež není primárně založeno na představě někoho mocného či neměnného.

(Jan-Olav Henriksen /*1961/, Vtělený, vztahový, toužící, zranitelný. Nový pohled na imago Dei)

Ó, můj Bože, jsem silně přesvědčen o tom, že bdíš nad těmi, kdo v tebe doufají, a že jim nemůže nic chybět, očekávají-li všechno od tebe. Jsem proto rozhodnutý žít v budoucnu bez jakékoli starosti a tobě odevzdávat všechny své nepokoje. (…) Jedni chtějí získat své štěstí z bohatství nebo díky svým vlohám, druzí čistotou svého života nebo tvrdostí svého pokání, hojností svých almužen nebo vroucností svých modliteb. Já, Pane, vkládám všechnu svou důvěru jen v tebe.

(Claudius de la Colombière SJ /1641–1682/, Discorso sulla confidenza in Dio)

Lehkovážnost, s níž ve vztahu ke konkrétnímu životu říkáme: „tolik a tolik dnů, týdnů, let,“ je klam, který se pokouší rozmělnit vážnost jedinečnosti. Tímto tvrzením přisuzujeme času mechanickou uniformitu abstraktních hodin nebo dnů. Ve skutečnosti každá hodina, každý den a každý rok představuje živoucí úsek naší konkrétní jedinečné existence, který přichází pouze jednou a zaujímá v jejím celku nezaměnitelné místo. Každý okamžik života je nový, ještě zde nebyl, je jedinečný a navždy pomíjí. To je příčinou napětí našeho bytí, onou nejvnitřnější pobídkou k životu.

(Romano Guardini /1885–1968/, Životní období)