KARMEL

Radujme se! Nesmíme nechávat místo smutku. Když nás tento život zbavil strachu ze smrtelnosti, přináší nám radost ze slíbené věčnosti.

(papež Lev /cca 400-461/)

Náš Vykupitel chce, aby ses stala stavitelkou. A jak Bůh připomněl Davidovi, on sám je Stavitel a jeho milost je mocnější než všechny hříchy Davidova domu. Ovšem tento dům nestaví David, ale sám Hospodin – „Hospodin ti oznamuje, že On vybuduje dům tobě.“ Přes všechny naše hříchy a slabosti Pán buduje království, nad nímž bude sám kralovat, kde chce přebývat uprostřed nás.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Největší ze všech smrtí, Pane,
je ta, o které víme,
je ta, kterou už známe;
nejčistší ze všech smrtí, Pane,
je ta, kterou Ti zasvětíme
a která je obětí Tobě.

(OCD • svatá • nezávazná památka 8. listopadu)

Texty propria

Alžběta Catezová se narodila 18. července 1880 ve vojenském táboře d’Avor (1), blízko Bourges, v srdci Francie. Kostelík, ve kterém byla pokřtěna o čtyři dny později na svátek sv. Marie Magdalény, dosud stojí. Opakovaně si bude připomínat svůj křest, kdy se stala „adoptivní dcerou a byla označena pečetí svaté Trojice“. V dopise jistému knězi píše: „Zítra... je výročí mého křtu, a protože Vy jste služebníkem Lásky, prosím Vás, abyste mě opravdu zasvětil Ježíšovi zítra při mši svaté. Pokřtěte mě v Beránkově krvi, abych – panenská vzhledem ke všemu, co není On – žila jen pro Něj tím, že budu milovat se stále rostoucím zapálením, až k dosažení té šťastné jednoty, ke které nás ve své věčné a nezměnitelné vůli předurčil Bůh.“

Svěřím se ti s tím, na co jsem přišla: když jsem Pánu Bohu neustále opakovala, že mé vyhnanství je tak dlouhé, bylo to ode mě neomalené. Je to, jako bych mu říkala: rychle mě odsud vezmi, protože jsem unavená a trpět pro tebe mě už nebaví. S tím je teď jednou provždy konec!

(Leonie Martinová /1863–1941/, dopis sestře Pavlíně, říjen 1932)

(zakladatelka Institutu Naší Paní z Karmelu /OCD/ • blahoslavená • nezávazná památka 7. listopadu)

Texty propria

Marie Scrilli se narodila dne 15. 5. 1825 v Montevarchi v Itálii v katolické měšťanské rodině. Její zbožnost od dětství postupně sílila a vyústila v rozhodnutí vstoupit do kláštera sv. Marie Magdaleny de’ Pazzi ve Florencii. Když si to u svých rodičů prosadila a ve svých jednadvaceti letech do kláštera odešla, záhy poznala, že to není její místo. Nechtěla se vzdát myšlenky na řeholní život, ale cítila se volána k apoštolátu formou práce s dětmi a mládeží. Vrátila se domů k rodičům a složila slib ve třetím řádu bosého Karmelu.

Velmi mnoho našich karmelských svatých a blahoslavených má osobní, bezprostřední zkušenost s válkou. Nejde přitom jenom o karmelitány 20. století, jako svatý Titus a blahoslavený Hilarius, kteří zahynuli v Dachau, nebo svatá Terezie Benedikta (Edith Stein), která byla zavražděna v Osvětimi. Nejde jenom o ty, kdo obětavě pomáhali raněným, jako svatá Jáchyma za karlistických válek ve Španělsku nebo blahoslavená Kandelárie během kruté vojenské diktatury ve Venezuele. Několik našich světců prožilo válku ve zbrani. Někteří se na agresi sami podíleli, jako ctihodný Vavřinec od Vzkříšení, který se účastnil třicetileté války a pak se léta trápil vracejícími se vzpomínkami, nebo jako blahoslavení Dionýsius a Redemptus, kteří se jako mladí kluci nechali naverbovat do „speciální vojenské operace“ daleko od domova. Jiní se aktivně agresorovi postavili, jako blahoslavený Rafael během protiruského povstání roku 1863, nebo dnešní světec, svatý Nonius.

(karmelitán • svatý • památka 6. listopadu)

Texty propria

Nonius Álvares Pereira se narodil 24. června 1360 v Portugalsku, pravděpodobně v Cernache do Bonjardim, jako nemanželský syn bratra Álvara Gonçalves Pereiry, člena rytířského řádu Špitálníků sv. Jana v Jeruzalémě (Maltézští rytíři) a převora v Crato, a doni Irie Gonçalves z Carvalhalu. Asi rok po narození bylo dítě královským dekretem prohlášeno za legitimní, a mohlo se mu tak dostat rytířské výchovy a vzdělání, jak bylo obvyklé pro potomka šlechtického rodu. Ve třinácti letech se Nonius stal pážetem královny Leonory, byl přijat ke dvoru a pasován na rytíře. V šestnácti letech se na přání svého otce oženil s bohatou mladou vdovou doňou Leonorou de Alvim, v tomto svazku se jim narodily tři děti.

Při vzkříšení těla budou postižení zhojena, ale „stopy postižení“ zůstanou jako znamení cti, jak to podle Akvinského v návaznosti na Augustina platí pro rány mučedníků. Naděje na vzkříšení se nestává nadějí na vymazání životních zkušeností, včetně našich postižení, ale nadějí, že Bůh vzkřísí a promění naše konkrétní životy s jejich konkrétními slabostmi a zraněními.

(Kate Ward, Virtue and Human Fragility, Theological studies 81; 2020)

(karmelitka • blahoslavená • nezávazná památka 5. listopadu)

Texty propria

Františka se narodila pravděpodobně v Thouars, 28. září 1427; jejími rodiči byli Ludvík, vikomt z Thouars, a Marie z Rieux z baronské rodiny z Encenis. Už ve čtyřech letech ji zasnoubili Petrovi, mladšímu synu vévody bretaňského, a svěřili do výchovy její budoucí tchyni Janě, sestře francouzského krále Karla VII. Byla to právě Jana, která na ni zapůsobila hlubokým křesťanským životem a spiritualitou, čerpanou z učení svatého Vincence Ferrerského, kterého osobně poznala. Petr se po smrti svého otce a staršího bratra stal vévodou bretaňským a spolu s Františkou byli v roce 1450 korunováni v katedrále v Rennes. Františka měla velmi dobrý vliv na manžela, vévodu, na politiku dvora a na státní záležitosti, a to do té míry, že lidé vzpomínali na sedm let jejich vlády jako na »časy požehnané vévodkyně«.