Jsou to chvíle holé víry, kdy vše je bez chuti a kdy je i modlitba stejně obtížná jako život. Neříkáme však ne všemu tomu, čemu jsme už řekli ano! A jestliže se On chce na nějakou dobu skrýt, proč bychom mu na to říkali ne?
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Dělej dokonale každodenní práce, i ty nejvšednější. Je to velmi jednoduché. Následuj našeho Pána jako dítě. Já za ním poskakuji, jak nejlépe mohu. V něho jsem vložil svou důvěru a každou starost nechávám stranou.
(Titus Brandsma /1881–1942/, zápisky z noviciátu, 1898–89)
Současná situace Vás nikterak nezprošťuje povinnosti zachovávat svatou Řeholi. Zaměstnanec, který začal v podniku pracovat během ztrátového roku, musí pracovním nárokům dostát stejně jako ten, kdo byl přijat v letech prosperity. První na sebe vzal stejně velký závazek jako druhý. Deficit podniku neopravňuje zaměstnance k nedbalosti. Tak je to i s řeholním podnikem, když v něm dnes – a možná periodicky – dochází k deficitu duchovních hodnot. (…)
Držte se svaté Řehole, chápané v jejím jasném a přímém smyslu. Bude-li třeba, vraťte se k ní. Bude-li třeba, obnovte ji! Obnovte ji v původní kvalitě.
(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, dopis spolubratru k věčným slibům, duben 1972)
Znepokojuješ se při pohledu na ctnosti, které vedle Tebe rostou, zatímco Ty se nehýbeš z místa. Pokoř se, modli se, pros… Ale netrap se! Podstatné není, aby právě moje duše byla ta nejvíc svatá, nejmilovanější, nejprivilegovanější. Tím lépe, je-li náš Pán okolo mě mnoho milován (a Ty ke své útěše můžeš dodat, že jsou tyto duše takové trochu i kvůli Tobě…). Můj jediný ideál je být služebníkem, služebnicí, jimž Pán dává ve svém srdci místo, jaké On sám chce, a kteří si přejí jen jedno: být věrný. – V hloubi své duše stav nade všechno Boží pokoj, jako nepohnutelný základ veškeré Tvé činnosti, jako kritérium ceny a pravdivosti myšlenek, které Tě zaplavují. Všechno, co Tě sužuje a znepokojuje, je falešné…
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 7. listopadu 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)
Milý bratře!
Po třech týdnech vám všem opět posílám srdečný bratrský pozdrav. … Dopis bratra Augustina mi udělal velikou radost, zejména jasnou atmosférou víry, která z něj dýchá. Příležitostně mu vyřiď moje srdečné poděkování a zároveň prosbu, aby tam u Matky Boží svatohostýnské na mě nezapomínal. Tam je to takový pevný bod světa, kterým nic neotřese, i když se chvěje všecko kolem. …
Čím je vnější jednota roztříštěnější, tím víc se musí dopisy a modlitbami vytvářet a udržovat jednota vnitřní.
(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/, dopisy spolubratru; Dachau, léto 1944)
Dokonce ani zítra, na Nanebevzetí, se nebude konat mše. Pokusím se to vynahradit delším rozjímáním. Jak se říká v evangeliu k tomuto svátku, pokusme se jeden i druhý stále pevněji vlastnit a takříkajíc obývat „unum necessarium“, to jediné, co je třeba.
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 14. srpna 1918; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)
Tvůj obličej je moje jmění,
o jiné nechci, Pane, dbát.
Ukrývám se v něm bez umdlení
a toužím se mu podobat!
Vtiskni svou podobu mé tváři,
kéž každý rys tvůj v tváři mám,
tím brzy získám svatou záři
a lidská srdce, jež ti dám.
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, úryvek z Chvalozpěvu na Boží Tvář, 12. srpna 1895, překlad Anděla Janoušková)
Uvedla jste mě do značných rozpaků, když se mne ptáte na mou modlitbu. Běda! Obvykle je plná nepozornosti a trápení. Neboť co jiného zmůže ubohý neduživý duch zaměstnaný tisícem různých věcí? A říkám vám důvěrně a bez příkras, že asi před dvaceti lety mne Bůh zbavil vší schopnosti čehokoli dosáhnout v osobní modlitbě přemýšlením a uvažováním či rozjímáním. Vše, co mohu dělat, je trpět a zcela prostě prodlévat svým duchem v Bohu a skrze své naprosté odevzdání přilnout k jeho konání, aniž bych se na něm nějak podílela, tedy kromě rozrušení, jež ve mně vzbuzuje Boží působení, když čekám, jak se jeho dobrotě zlíbí mě obdarovat.
(Jana Františka de Chantal /1572–1641/, korespondence)
Snažně vás prosím, zůstaňte chudé, buďte stále chudší i po deseti, dvaceti, po stu letech. Abyste na to nezapomněly, dívejte se na nazaretskou dílnu, kde Pán z potřeby větší lásky na třicet let „zapomněl“ na božskou slávu, vzal na sebe lidský úděl a stal se skromným dělníkem…
(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence I/490)
Všechna hnutí pýchy, která v sobě cítíš, se stávají chybou jen tehdy, když s tím vůle souhlasí! Můžeš pak sice velmi trpět, ale neurážíš dobrého Boha. Chyby, do kterých upadáš, aniž by sis je uvědomila, jak říkáš, prozrazují bezpochyby pozadí sebelásky, ale toto je do jisté míry naším údělem… Co od tebe žádá dobrý Bůh, je, aby ses nikdy dobrovolně nezastavovala u jakékoli pyšné myšlenky a abys nikdy nekonala skutky pod jejím vlivem, neboť to není dobré. A ještě, i kdybys něco takového zjistila, není třeba ztrácet odvahu, neboť je to opět podrážděná pýcha. Jako Magdaléna musíš „předestřít svou ubohost“ u nohou Mistra a poprosit Ho, aby tě vysvobodil. On velmi rád vidí duši, která uznává svou bezmocnost. Tehdy, jak řekla jedna velká světice, „propast Boží nesmírnosti stojí tváří v tvář propasti nicoty“ tvora a Bůh objímá tuto nicotu.
(Alžběta od Trojice, Velikost našeho povolání 5)
V červenci roku 1942 začali nacisté v Holandsku plošně transportovat Židy do vyhlazovacích táborů. Holandští biskupové obratem napsali pastýřský list. O přípravě listu se však dozvěděla okupační správa a nabídla biskupům, že z transportů budou vyňati všichni pokřtění Židé, ovšem pod podmínkou, že biskupové vyjádří ochotu pozměnit pastýřský list podle přání říšského ministra vnitra.