Co mě přitahuje k nebeské Vlasti, je volání Pána, je to naděje, že ho budu konečně milovat tak, jak jsem po tom toužila, a myšlenka, že budu moci vzbuzovat lásku k němu v mnoha duších, které ho budou navěky velebit.
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 254, otci Roullandovi, 13. července 1897)
Pomyslete na to, že zkoušky, které Vás potkávají, ponížení, která musíte podstupovat, zvenčí přicházející utrpení, že to vše je dopouštěno nejen proto, aby to ve Vás zničilo, co má být zničeno, ale též proto, že se tím už podílíte s Ježíšem na vykoupení světa, že to má význam pro celou jeho církev, že se to snáší nazpět na svět jako požehnání. Kdybychom na tohle nemysleli, zadusili bychom se. Ale z tohoto pomyšlení povstává jakási radost, že se můžeme spojit s Ježíšem, že můžeme být vřazeni do velké modlitby jeho snoubenky, jíž je církev.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Pane mé duše, jak mám velebit přízeň, kterou jsi mi v těchto letech projevoval? Čím více jsem tě urážela, tím více jsi mě palčivou zkroušeností připravoval na přijetí dalších milostí a přízně. A to byl nejvybranější a také nejtěžší trest, jaký jsi mohl na mne seslat, neboť jsi věděl, můj Králi, že právě to mě nejvíce trýznilo. Ano, trestals mé hříchy přemírou svých darů!
(Terezie od Ježíše, Kniha života VII,19)
Pomyslete na to, že zkoušky, které Vás potkávají, ponížení, která musíte podstupovat, zvenčí přicházející utrpení, že to vše je dopouštěno nejen proto, aby to ve Vás zničilo, co má být zničeno, ale též proto, že se tím už podílíte s Ježíšem na vykoupení světa, že to má význam pro celou jeho církev, že se to snáší nazpět na svět jako požehnání. Kdybychom na tohle nemysleli, zadusili bychom se. Ale z tohoto pomyšlení povstává jakási radost, že se můžeme spojit s Ježíšem, že můžeme být vřazeni do velké modlitby jeho snoubenky, jíž je církev.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Dva týdny nato, co jsem podepsal onen lživý spis, a přiznal se tak k věcem, které jsem nikdy nespáchal, dozvěděl jsem se trest za své „zločiny“ – patnáct let nucených prací. Alespoň, pomyslel jsem si, skončila muka výslechů. Dokonce jsem se těšil na Sibiř a na těžkou práci. Tělesné strádání se prostě jen muselo vydržet. Toužil jsem po dni, kdy opustím vězení a převezou mě do pracovního tábora. Ale nemělo tomu tak být. Byly mi souzeny další čtyři roky výslechů a zkoušek v Lubjance, než Bůh skončil dolaďování a očišťování mé duše. (…)
Pane, jenom říkám, že ti důvěřuji. Mé skutky ale dokazují, že jediný, komu důvěřuji, jsem já sám – a že se tě pořád bojím. Vezmi můj život konečně do svých rukou a dělej si s ním, co chceš. Dávám se tvé lásce a míním v tom pokračovat – neodmítat ani těžké ani příjemné věci, které jsi pro mě připravil. Pro mě je dostatečná tvoje sláva. Všechno, co jsi naplánoval, je dobré a plné lásky.
(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 16. listopadu 1947)
Řekli mi, že budu mít strach před smrtí. Je to docela možné. Nikdo nevěří svým citům méně než já. Nikdy se nespoléhám na své vlastní myšlenky; vím, jak jsem slabá; ale chci se radovat z pocitu, který mi Bůh dává právě teď. Trpět opakem, na to je vždycky čas.
(Terezie od Dítěte Ježíše, poslední rozhovory, 20. května 1897)
Matka je tu proto, aby vám pomáhala, dělala vám průvodce, vedla vás k Ježíši. Blíží se čas, kdy také matka bude muset jít k Bohu. Pak bude matka moci každé z vás pomáhat víc, víc vás vést a získat pro vás víc milostí.
(Matka Tereza, instrukce Misionářkám lásky, 1. října 1977)
Nezdá se vám, že pro duše vůbec neexistuje vzdálenost, neexistuje oddělení? To je uskutečnění Kristovy modlitby: „Otče, ať se stanou jedno.“ Zdá se mi, že duše na zemi a duše oslavené ve světle patření jsou si navzájem tak blízko, neboť všechny požívají stejného Boha, stejného Otce, který se dává jedněm ve víře a v tajemství a druhé sytí ve svém božském jasu… Ale jde o Téhož a my Ho nosíme v sobě. Dnem i nocí se nad námi sklání s celou svou láskou a chce nám sdílet, vlévat svůj božský život…
(Alžběta od Trojice, dopis 124)
Cítím stále tutéž odvážnou důvěru, že se stanu velkou Světicí, protože nespoléhám na své zásluhy – vždyť žádné nemám. Ale doufám v Toho, který je Ctnost, Svatost sama. Jen On, který se spokojuje s mými chabými snahami, mě pozvedne k sobě, přikryje mě svými nekonečnými zásluhami a udělá mě svatou.
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. A 32 r)
„Osvoboď se od zlozvyku mít malé touhy. Vstup na cestu žáru lásky – to přísluší nevěstě. Neboj se vroucnosti, pros o ni. … Sama nemůžeš nic – pros mě. … A všechno, co ti dám, rozdávej druhým.“
(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis z 22. července 1944)