KARMEL

Tolik evangelních úryvků nám ukazuje Ježíše, jak veškerou svou pozornost věnuje lidem, jejich starostem, jejich utrpení. (…) Jako člověk se tohle naučil od své matky Marie. Ona, která o všem pečlivě rozjímala a vše „uchovávala ve svém srdci“, ho spolu se svatým Josefem odmalička vedla k tomu, aby byl pozorný.

(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 40.42; 2024)

Je naším posláním pojmenovat Boha, který nás hledá ve tmách. A také s úctou opatrovat jména a tváře druhých.Tyranské režimy se snaží vymazat jména a tváře. V Osvětimi se svatý Maximilián Kolbe stal vězněm číslo 16 670. A ruský prezident vždy odmítal vyslovit jméno muže, který se mu statečně postavil, Alexeje Navalného. Byl to jen „nějaký člověk“...

(Timothy Radcliffe OP /*1945/, úryvek ze synodní meditace „Resurrection: Searching in the Dark“, 30. 9. 2024)

V jistém smyslu je Kristus v Církvi jako slunce, které máme před očima. Vidíme stejné slunce jako naši otcové, a přece ho chápeme mnohem velkolepějším způsobem. Věřím, že Církev je stále ještě dítě. Kristus, z něhož žije, je nesrovnatelně větší, než si představuje…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu O mém postoji k oficiální církvi; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)

Když opravdoví přátelé Boha, jakým byl dle mého mínění Mistr Eckhart, opakují slova, která vyslechli potajmu, v tichu, při milostném splynutí a která se neshodují s učením církve, je to prostě tím, že jazyk náměstí není jazykem snubní komůrky.
Všichni vědí, že skutečně důvěrný rozhovor je možný jen ve dvou či ve třech. Už když je pět šest lidí pohromadě, začíná převládat jazyk kolektivu. Proto je naprostý nesmysl, pokud je výrok „Kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, budu uprostřed nich“ vztahován k církvi. Kristus neřekl dvě stě nebo padesát nebo deset. Řekl dva nebo tři. Řekl, že je vždy třetím v důvěrnosti křesťanského přátelství, v důvěrnosti rozhovoru mezi čtyřma očima.

(Simone Weilová /1909–1943/, dopis J. M. Perrinovi OP, „vlastní duchovní životopis“, duben 1942)

Uprostřed naší bytosti je bod prázdnoty, nedotčený hříchem a klamem, bod čisté pravdy, bod či jiskra, jež patří jen Bohu, se kterým nikdy nemůžeme nijak nakládat, z něhož Bůh nakládá s našimi životy, který je nepřístupný fantaziím naší mysli a brutalitě naší vůle. Tento malý bod prázdnoty a absolutní chudoby je ryzí sláva Boží vepsaná do nás jako naše chudoba, jako naše nouze, jako naše synovství. Je jako čistý démant planoucí neviditelným nebeským světlem. Je v každém člověku, a kdybychom jej byli schopni uvidět, spatřili bychom miliardy světelných bodů tvořících dohromady tvář a zář slunce, v níž zcela zmizí všechny temnoty a krutost života.

(Thomas Merton /1915–1968/, Conjectures of a Guilty Bystander, 1966)

(člen škapulířového bratrstva • blahoslavený • nezávazná památka 12. srpna)

Texty propria

Blahoslavený Izidor Bakanja se narodil v Bokendela v Kongu kolem roku 1887. Izidor, člen domorodého kmene Boangi, se od chlapeckých let živil jako námezdní dělník prací pro belgické kolonialisty (1). Ke křesťanství se obrátil díky trapistickým misionářům; pokřtěn byl ve svých osmnácti letech 6. května roku 1906. Ve své rodné vesnici však byl jediným křesťanem, proto ji opustil a uchytil se jako posluhovač na belgické kaučukové plantáži. Mezi svými druhy v práci se snažil šířit křesťanství; ačkoliv neměl žádné vzdělání, považovali jej za katechistu (2).

Bůh chtěl určitým způsobem omezit sám sebe, když stvořil svět, který potřebuje vývoj a kde jsou mnohé věci, které my považujeme za zlo, hrozby či zdroje utrpení ve skutečnosti součástí porodních bolestí, jež nás podněcují ke spolupráci se Stvořitelem. On je přítomen uvnitř každé věci, aniž by ovlivňoval samostatnost svého stvoření, což také dává základ legitimní autonomii pozemských skutečností. Tato božská přítomnost, která zajišťuje trvání a rozvoj každého bytí, je pokračováním stvořitelské činnosti. Boží Duch naplnil svět potencialitami, které umožňují, aby se ze samotného lůna věcí vždy mohlo rodit něco nového.

(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 80; 2015)

K jádru prvotního hříchu patří i to, že člověk nepřijal Bohem daný životní rytmus. Jsme totiž stvořeni k Božímu obrazu a podobě; s tím souvisí i naše schopnost se zastavit. Ano, Boha napodobujeme i tím, že se ve svém konání zastavujeme a odpočíváme. (…) Ovšem toto zastavení nemá být jen další povinností v našem už tak nabitém programu. Jde o zbrusu nový způsob bytí ve světě, jehož cílem je, aby se všechny ostatní hodiny i dny přenastavily nově – směrem k Bohu.

(Peter Scazzero /*1956/, Emočně zdravá spiritualita)

Můj Bože, dej mi, prosím, vše,
co mne k Tobě přivede.
Bože můj, vezmi mi vše,
co mne od Tebe vzdaluje.
Bože můj, vezmi mi i mne samu
a odevzdej mne jen Tobě, a to beze zbytku.

(Edith Stein /1891–1942/, dopis K. Kopfové, 12. října 1927)

(OCD • svatá • patronka Evropy • svátek 9. srpna)

Texty propria

Edith se narodila roku 1891 ve Vratislavi (Wrocław) jako nejmladší z jedenácti sourozenců. Její rodina patřila k liberálním židovským kruhům, které se hlásily ke svému německému původu. Již v patnácti letech se odcizila židovské víře. Tehdy na deset měsíců přerušila školní docházku a pomáhala v domácnosti jedné ze svých sester, která žila v Hamburku. „Náboženství se v tomto domě vůbec nepraktikovalo. Zde jsem se také zcela vědomě a z vlastního rozhodnutí odnaučila modlit,“ píše ve své autobiografii (1).