KARMEL

(karmelitán • blahoslavený • nezávazná památka 5. prosince)

Texty propria

Bartoloměj se narodil v první polovině 15. století v Mantově v Itálii. V témže městě vstoupil do karmelitánského řádu. Přesná data nejsou známa, ale v roce 1452 již působil jako kněz a později se o něm píše jako o vyhledávaném zpovědníkovi. Konvent, ve kterém žil, patřil k čerstvě schválené, přísnější větvi Karmelu, tzv. mantovské kongregaci (1).

Neuctívám hmotu, uctívám toho, kdo hmotu stvořil, kdo se stal hmotou kvůli mně a svolil přebývat ve hmotě a skrze hmotu pracoval na mém spasení. Neustanu ctít onu hmotu, skrze niž přichází má spása.

(Jan Damašský /657–753/)

Už nikdy se nechci
posmívat žádné lidské tváři,
už vícekrát nechci
žádnou lidskou bytost soudit.
Jsou možná kanibalská čela,
jsou možná kuplířské oči,
jsou možná žroutská ústa!
Ale náhle
z přidušené řeči
povrchně souzeného,
z bezmocného cukání ramen
zavála něžná vůně lip
naší vzdálené blažené vlasti
a želel jsem svého soudu.
I v sebekalnější tváři
čeká Boží světlo, aby vyšlehlo.
Lačnící srdce si naberou kal –
a přece v každém
zrozeném člověku
máme slib, že se nám Spasitel vrátí.

(Franz Werfel /1890–1945/, báseň Co každý má ihned opakovat, překlad Anděla Janoušková)

Ta část nás, která cítí největší bolest, která je nejvíce ohrožena chaosem, která nejméně reprezentuje vlastnosti svobodného subjektu, je tou, která nejhlasitěji volá po příchodu Boha. Mohli bychom také říci: to, co se v nás zdá nejméně hodné Boha, je to, co nejhlasitěji volá k Bohu.

(Etienne Grieu SJ /*1962/, Those Familiar with Suffering Have a Spiritual Experience to Share)

Stalo se. Oheň opět pronikl Zemi. (…) Bez otřesů a hřmění vše ozářil plamen zevnitř. Od jádra toho nejmenšího atomu až po sílu těch nejobecnějších zákonů prostoupil tak přirozeně, jednotlivě i jako celek, každý prvek, každý zdroj, každý článek našeho Kosmu, že by se mohlo zdát, jako by se vznítil samovolně. (…)
Zdánlivě nic se nepohnulo pod tou nevýslovnou proměnou. A přece se vesmír při styku s podstatným Slovem tajemně a skutečně stal Tělem jako nesmírná Hostie. Skrze tvé Vtělení, můj Bože, je nyní vtělena Veškerá hmota. (…)
Dej, Pane, aby tvé sestoupení pod univerzálními způsoby nebylo ode mě jen hýčkáno a opatrováno jako plod filozofických spekulací, ale aby se stalo skutečnou Přítomností.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)

Hle, je zase advent církevního roku, můj Bože. Zase se modlíme modlitby touhy a očekávání, písně naděje a zaslíbení. A vždy znovu se soustřeďuje všechna nouze a všechna touha a čekání plné důvěry do slova: Přijď! Jak zvláštní modlení: Tys přece již přišel a rozložil jsi svůj stan mezi námi, sdílel jsi náš život s jeho malými radostmi, s jeho dlouhým všedním dnem a jeho trpkým koncem. Mohli jsme Tě svým „přijď“ pozvat k něčemu víc než k tomu? Mohl jsi svým příchodem k nám přijít blíže než tím, že jsi tak velice vešel do našich obyčejných každodenností, že Tě skoro už nemůžeme odlišit od jiných lidí, Bože, který jsi se nazval Synem člověka? A přece se modlíme: Přijď. A přece nám toto slovo vychází tak ze srdce, jako kdysi patriarchům, králům a prorokům, kteří Tvůj den zahlédli jen z dálky a jemu žehnali. Slavíme pouze advent nebo je ještě stále advent? Přišel jsi již skutečně? Ty sám tak, jak si Tě představujeme, když Tě svou touhou přivoláváme, toho, který má přijít, silného Boha, Otce budoucího věku, Knížete pokoje, Světlo a Pravdu a Věčné Štěstí? Na prvých stránkách Písma svatého je Tvůj příchod již přislíben, a přece je na jeho posledním listu, k němuž nemůže být už nic přidáno, modlitba: Přijď, Pane Ježíši!

(Karl Rahner SJ /1904–1984/, úryvek z textu Bůh, který má přijít)

Janova Apokalypsa končí obrazem svatby. Lidstvo se před očima čtenáře promění v nevěstu. Nevěsta vystupuje z času, opouští historii a kráčí ke svatebnímu stolu. Ženichem na té svatbě je Beránek – vtělený Bůh. Janovo podobenství o smyslu dějin tedy končí svatbou. Po svatebním hodování přichází svatební noc – nahota a intimita, konečné, úplné spojení milující s milovaným. Je smyslem celé existence právě toto zrání k svatební noci lásky, k té nikdy nekončící extázi, ve které se má uskutečnit neuskutečnitelné? Stvořené se spojí s nestvořeným do svobodné jednoty v mystériu lásky? V onen den poznáte, říká Ježíš učedníkům při poslední večeři, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.

(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)

(OCD • blahoslavení • nezávazná památka 29. listopadu)

Texty propria

Pierre Berthelot se narodil 12. prosince 1600 v Honfleur, v jednom z nejvýznamnějších francouzských přístavů, který sloužil jako námořní základna pro francouzské koloniální aktivity v Severní Americe a Karibiku. Jako mladík doprovázel svého otce, lodního lékaře, na cestě do Kanady. Ve svých devatenácti letech se účastnil vojenské výpravy proti Holanďanům (1) do východní Indie, vyvázl pouze s holým životem.

Rozhodni se, že už nebudeš řešit otázky typu „a co když…“. Tento způsob dívání se dopředu odporuje selskému rozumu i víře. Tvé nekonečné bloudění v kruhu („Co když“, „Bude to tak či onak?“ atd.) je jen snaha vyhnout se bolesti. A jak nás učí Kristův kříž, není to ten nejlepší způsob, jak nakládat s bolestí. Utrpení je třeba přijmout, překročit, využít k dobrému.
Přijde mi, že když propadneme přílišnému hledění do budoucnosti a pak propadáme sklíčenosti, bývá to známkou toho, že se příliš soustředíme na sebe. Pravá milost spočívá v tom, že zapomeneme na sebe. A k tomu nám pomáhá žití v přítomném okamžiku, jež nám dodává sílu a odvahu dobře reagovat.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)