KARMEL

Jednoznačné svědectví Nového zákona nám nedovoluje vzdát se úsilí o úplnou jednotu, i když se zdá, že není možné ji dosáhnout. U Boha není nic nemožného, říká Gabriel Marii. Jestliže může panna porodit dítě a Ježíš vstát z mrtvých, pak je křesťanská jednota s milostí Boží možná, i když si v tomto čase nedokážeme představit, jak by se jí dalo dosáhnout.

(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Být živí v Bohu)

I když je mysl při modlitbě roztržitá, naše nejhlubší já může být cele zaměřeno na Boha, volí si jedině Boha. Člověk může žít intenzivně v Bohu, aniž by to bylo vidět navenek, aniž by vědomě pociťoval touhu po něm. Podobně prohlašuje svatý Antonín, že nejopravdověji se modlíme, když o tom ani nevíme. Konečně odpovědí je důvěra, důvěra v Boha, který nikdy nezklame.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Jen ten, kdo musel čelit beznaději, je skutečně přesvědčen, že potřebuje milosrdenství. Ti, kdo milosrdenství nechtějí, ho nikdy nehledali. Je lépe najít Boha na prahu beznaděje než riskovat své životy v samolibosti, která nikdy necítila potřebu odpuštění. Život bez problémů může být doslova beznadějnější než život, který se potácí na okraji beznaděje.

(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 2.9)

Na čerstvě ořezanou vinnou révu, zakořeněnou v sypkém vápenci, nebyl hezký pohled. Byla celá pokroucená, osekaná, téměř odumřelá, bez známek života a někdejší krásy. Dřívější bujný růst byl ten tam, neměla z čeho žít, sotva se držela na holé skále. A přesto v těch osekaných pahýlech dřímala duše vinné révy; jakmile zapršelo, probudila se k životu. A dokonce se na ní objevily hrozny! Vinná réva řekla: „Odevzdej se životu a důvěřuj.“

(Janet Stuart, RSCJ /1857–1914/, Life and letters)

Je možné nezakoušet z Boha nic, a přesto ho šířit ostatním, aniž si to uvědomujeme. Bůh tak jedná: kolikrát jsem to už viděl! Může se stát, že člověk tápe ve tmě a v noci a že je přitom pro někoho světlem díky nějakému slovu nebo gestu, o kterém nevíme, odkud přichází. Tak jedná Bůh.

(Ermes Ronchi /*1947/, Klíčové otázky evangelia, meditace pronesené při duchovních cvičeních pro papeže Františka a římskou kurii, 2016)

Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. Tato a několik dalších pasáží v Novém zákoně učí skandální doktrínu: že Bůh se víc stará o sobecké, nepoctivé, lakomé, kruté a zkažené lidi a zločince než o lidi, kteří se snaží žít slušně, mají soucit s potřebnými, jsou věrní manželskému slibu, spravedliví ve svém jednání a tak dále. Zdá se, že Bůh se víc zajímá o hříšníky. Pokud je mi známo, toto pohoršlivé učení se nachází pouze v křesťanském evangeliu. V evangeliu nejde o to, že člověk má být dobrý, ale že má být zachráněn. Nejde o to, že má být v bezpečí, ale že má být spasen.

(Herbert McCabe OP /1926–2001/, Felix culpa)

P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.

Teologové říkají, že křest Pána Ježíše v Jordánu je jedna z nejdůležitějších událostí jeho života. Proto o ní mluví všechna čtyři evangelia¹ a představují ji jako počátek jeho veřejného působení.

Pouze Matoušovo evangelium tlumočí Otcův hlas z nebe tak, že Otec promlouvá k lidem, kteří stojí okolo, tedy i k nám (Mt 3,17). Podle podání Markova (Mk 1,11) a Lukášova Otcův hlas mluví k Ježíši: „Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení“ (Lk 3,22). Nám, čtenářům a posluchačům evangelia, je dopřáno být duchovně svědky této události, naslouchat a snažit se jí porozumět.

Otec tu ujišťuje Syna o jeho identitě a o své lásce k němu. Tím ho upevňuje v odhodlání vykonat to, co si Otec přeje, vyplnit Otcovu vůli.

Je zajímavé první veřejné gesto, které Ježíš učinil po letech skrytého života v Nazaretě. Ježíš nepředvádí velké divy, nevydává senzační poselství, ale mísí se s lidmi, kteří se nechávají křtít od Jana. Tak nám nabízí klíč ke svému působení ve světě: vydat sebe sama za hříšníky, být s námi solidární bez odstupu, v úplném sdílení života.

(papež František, úryvky z 2. katecheze o evangelizaci, 18. ledna 2023)

Kristovo dílo bylo aktem vysvobození, uvedení do svobody, a to ve dvou směrech: osvobození od a osvobození pro. Skrze jeho kříž došlo k osvobození od všeho v nás i mimo nás, co potřebuje vykoupení: od moci hříchu, světa, od zlých sklonů, ode všech sil protivících se Bohu. Uzdravení a exorcismy Kristova veřejného působení předjímají jeho vítězství nad oním Silákem z evangelií, který drží v zajetí lidská těla i duše.
Pozitivnější je však to, že Kristus nás také osvobodil pro něco: pro život v milosti, pro synovství, znovuzrození, a co je nejúžasnější, pro účast na Božím trojičním životě.
To zahrnuje dar, svobodu a převzetí zodpovědnosti za sebe sama, ale i povinnost dávat prostor druhým, kteří jsou stejně svobodní.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)