Svatost nespočívá v tom, že necítíme chyby. Tkví v pocitu, že nic nedokážeme bez Ježíše a že on ve své dobrotivosti je připraven přispět nám ku pomoci, kdykoli k němu zavoláme: Deus, in adjutorium meum intende…
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Šabat nás učí, jak žít z milosti, neboť nám dává zakusit základní pravdu, že Boží lásku si nelze zasloužit žádným naším konáním. Dokud tvrdě pracujeme a využíváme své dary ke službě druhým a kromě dřiny prožíváme i radost z práce, jsme stále v nebezpečí věřit, že Boží lásku k nám aktivují naše skutky. Teprve když se opravdu zastavíme, učíme své srdce a duši, že jsme milováni nezávisle na tom, co děláme a jaké podáváme výkony. (…) Bez času na odpočinek vážně podkopáváme svou schopnost zakoušet bezpodmínečnou Boží lásku a přijetí. Šabat je dar, jehož požehnání nelze ničím nahradit.
(Lynne M. Baab /*1952/)
Pokud nedoceníme srdce, nedoceníme ani to, co znamená mluvit od srdce, jednat podle srdce, kultivovat srdce a pečovat o ně. Pokud si nevážíme výjimečnosti srdce, připravujeme se o odpovědi, které nám jen sama inteligence nemůže dát, připravujeme se o setkání s druhými, připravujeme se o něhu. A připravujeme se i o dějiny a naše osobní dějiny, protože to pravé dobrodružství je to, při kterém je výchozím bodem srdce. Na konci života se bude počítat pouze toto.
(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 11; 2024)
Modlit se znamená spojit se s Ježíšem a pozvednout skrze něj celý svět k Bohu s prosbou o odpuštění, usmíření, uzdravení a milosrdenství. Modlit se proto znamená propojit s laskavým a pokorným Ježíšovým srdcem každý lidský zápas či bolest, s nimiž se setkáme, bez ohledu na to, zda jde o hladovění, mučení, vysídlování nebo jakoukoli jinou formu fyzického či duševního utrpení.
Každý útržek nových zpráv o lidech nám tudíž umožňuje porozumět Ježíšovu utrpení novým způsobem. Můžeme dokonce říci, že odhalování lidských dějin je zároveň odhalováním hlubin Ježíšova srdce.
(Henri Nouwen /1932–1996/, Solidarita s lidskou rodinou)
Myslela jsem na duše, které se nabízejí jako oběť Boží Spravedlnosti, aby odvrátily tresty, uchystané hříšníkům, a vzaly je na sebe. Tato nabídka mi připadala velká a velkorysá, ale ani zdaleka mě nepřitahovala. „Můj Bože,“ zvolala jsem z hloubi svého srdce, „to jen tvá Spravedlnost dostane duše, které se podávají jako oběť? Nepotřebuje je snad i tvá milosrdná Láska?“
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. A 84 r)
Jestliže chceme poznat Boha, musíme se naučit chápat slabosti, hříchy a nedokonalosti druhých, jako by byly naše. Musíme pocítit jejich ubohost stejně, jako Kristus zakoušel tu naši.
(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 11.8)
Jak jsi uvedla, je tu pokušení opustit modlitbu nebo ji aspoň zkracovat. Někdy pomáhá mysl něčím zaměstnat, třeba slovní modlitbou. Ale i tehdy bys měla usilovat o to, aby ses odevzdávala Bohu taková, jaká jsi, a trpělivě snášela tíhu své bezmoci a chudoby. Pamatuj, že klíčový je zde úmysl, nikoli schopnost udržet soustředěnou pozornost (angl. „intention, not attention“). Úmysl je totiž v naší moci, zatímco pozornost nikoli.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Pesimismus, malomyslnost, poraženectví či smutek podle světa (nikoliv svatý smutek podle Boha) patří do řádu hříchu. A co hůř: zoufalství je hříchem proti Duchu svatému, protože je hříchem proti samotnému životu. Z toho se stále dostatečně nevyznáváme. Bohužel jen příliš málo pokřtěných prosí o odpuštění za svou uzavřenost vůči Boží radosti. A přesto katechismus označuje za hřích acedii (omrzelost) a duchovní lenost, které vedou „až k odmítání radosti, jež pochází od Boha“ (KKC 2094).
(Daniel Ange /*1932/, La joie, 2009)
Zastavujeme se, protože jsou tu síly starající se o vesmír, které nás přesahují; připomínáme si tím, že jakkoli jsou naše snahy důležité, potřebné a užitečné, nejsou nepostradatelné (což nejsme ani my sami). Naše galaxie se bez nás pro tuto hodinu, pro tento den už nějak obejde, a tak jsme zváni – ba dokonce je nám přikázáno –, abychom si odpočinuli a užívali si svou relativní nedůležitost, své skromné místo u stolu v tomto velikánském světě…
Nedělejte si starosti o zítřek, kladl nám na srdce Ježíš. Spokojte se s tím, co jste dnes zvládli vykonat. Šabat nám říká: Ztište se! Zastavte se! Není kam spěchat, vždyť nikdy nebude vše hotové.
(Wayne Muller /*1953/, Sabbath: Finding Rest, Renewal, and Delight in Our Busy Lives)
Láska volá po lásce: navzdory vlastní ubohosti, a že jsme teprve na počátku, nikdy neopomíjejme rozjímat o této pravdě a rozohňovat svou lásku. Kdyby nám Bůh udělil milost, že nám zažehne v srdci tento oheň, pak by se vše stalo snadné a mohli bychom se zakrátko pustit do díla bez jakékoliv námahy. Pro lásku, kterou nám přinesl, a pro svého slavného Syna, který z lásky k nám tolik vytrpěl, kéž nám jeho velebnost dá tento oheň, kterého máme tolik zapotřebí. Amen.
(Terezie od Ježíše, Kniha života, XXII, 14)
Mějte veliké tužby, velkodušné, rozlehlé jako celý svět, podobné těm, které měl Ježíš na kříži. Svatá Terezie si přeje, aby její dcery měly velké tužby: říkávala, že chceme-li kamenem dohodit deset metrů, musíme mířit na dvacet.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)