KARMEL

Wilfrid Stinissen (1927-2013)

Velká část našeho utrpení pochází z toho, že klademe odpor. Je zcela ohromující, jaká změna může nastat u nemocného člověk, který se smířil se skutečností, že zemře. Tak je tomu také v kontemplativní modlitbě. Bojujeme-li proti vyprahlosti, je modlitba nesmírně únavná. Modlitba by zdravého člověka neměla unavovat. Modlitba je naopak odpočinek, mír, osvěžení. Tak jako tělo po spánku je i duch po modlitbě odpočinutý, občerstvený, zotavený...

V rámci Světového dne mládeže, který právě probíhá v Riu de Janeiru v Brazílii, se sešlo více než 700 mladých lidí z různých karmelitánských farností a škol amerického kontinentu. Setkání se koná ve škole Svaté rodiny karmelitánské kongregace Sester Boží Prozřetelnosti v městě Isabel.

Titus Brandsma (1881-1942)

Otázka, jaká představa Boha ovládá lidi dnešní společnosti, se zdá téměř nezodpověditelná. V této oblasti panuje tak málo shody, že nejprve máme dojem, že si před očima musíme promítnout takřka nekonečnou řadu představ o Bohu. Nám teď ale nepůjde o detaily.

Terezie z Lisieux (1873-1897)

Chce-li někdo milovat Ježíše, být obětí jeho lásky, pak čím je slabší, bez tužeb a bez ctností, tím je pro působení této stravující a přetvořující Lásky způsobilejší... Pouhá touha být obětí stačí, ale člověk musí souhlasit, že zůstane chudý a bez síly, a to je to těžké, neboť »kde najít opravdu chudého duchem? Musí se hledat hodně daleko,« říká žalmista (1)... Neříká, že se musí hledat mezi velkými dušemi, ale »hodně daleko«, to znamená v nízkosti, v nicotě...

Člověk povolaný k životu v Karmelu poznává, že řádové charisma a spiritualita mají odezvu ve středu jeho srdce, kterého se dotkl živý Bůh. Proces formace postupně rozvíjí jeho karmelitánskou totožnost v trvalém vztahu s obecným charismatem řádu s cílem dozrání osoby a rozvoje samotného řádu.

Během postupného a nepřetržitého přetváření v Krista, které v nás působí Duch, nás Bůh přitahuje k sobě po cestě směřující do nitra, jež nás vede od rozptylujících periferií života k nejvnitřnějším jádru naší bytosti, tam, kde přebývá Bůh a kde nás sjednocuje se sebou (1). To vyžaduje neustálé, radikální a celoživotní úsilí, při němž začínáme z popudu Boží milosti myslet, soudit a uspořádávat svůj život s pohledem na Boží svatost a dobrotu, jak nám byla zjevena a hojně darována v Synu.

Jan od sv. Samsona (1571-1636) 

»Svatební píseň božského a vtěleného Ženicha a božské nevěsty, v manželském sjednocení se svým Ženichem«

Když naši Otcové zasvětili svou oratoř Marii, Matce Pána, zvolili si ji tím za patronku a svěřili se jí: zasvětili celý svůj život její službě a její chvále, uskutečňované dříve v životě než v obřadech.

Během svých dějin karmelitáni zakoušeli a opěvovali stálou, starostlivou přítomnost své Matky a Patronky. Maria, mystická hvězda z hory Karmelu, chrání, odívá a vede své děti po stezkách vedoucích k radosti přetvářejícího sekání s Bohem. Ona, jež první žila v plném sjednocení s Bohem v Kristu, nám pomáhá objevit krásu našeho povolání a podpírá nás při namáhavém výstupu na »vrchol hory, kterou je Kristus« (1).

Stát se »Bohem« po boku Boha

Na pozadí toho, co Jan od Kříže učil, psal a žil, je třeba vidět jeho celkové pojetí lidského života ve světle evangelia; života jako teologicky a antropologicky orientované cesty křesťanské spirituality. To je důležitým předpokladem, aby člověk správně pochopil Janovu nauku o »temné noci«. Bratr Jan nám nezanechal žádný systematický traktát o duchovním životě a podobně ani systematickou nauku o temné noci. Nicméně v jeho obsáhlém díle se dá poměrně snadno toto celkové pojetí křesťanského duchovního života »vystopovat«.