KARMEL

Veškeré naše potíže, ať už jsou jakékoli, lze použít k dobrému: jsou spásonosné. Mnozí světci zakoušeli různé stupně duševního trápení, včetně úzkostí. Jejich bolestná zkušenost přinášela hluboké duchovní účinky nejen pro ně samotné, ale i pro druhé. Tvoje úzkost je pravdivá na rovině pociťované zkušenosti, ale hlouběji, na rovině ducha a víry, se může dít něco docela jiného. I uprostřed úzkostí lze zakoušet Boží lásku a zachovat si víru.

(Mary David Totah, OSB /1957-2017/, Radost z Boha)

Ve vnitřní krizi se projeví, čemu nebo komu člověk důvěřuje. Když jsem nastaven tak, že všechno je špatně a nějak holt přežívám, tak mne každá krize semele. Když bude krizi čelit člověk, který v hloubi důvěřuje, že to nějak zvládne, a snaží se hledat pomoc, tedy spoléhá na lidské schopnosti své i druhých, tak má šanci krizí projít a ještě si z ní něco odnést. Bude-li tento člověk věřící, bude-li důvěřovat, že v krizi není sám v tom transcendentálním smyslu, může to být velmi silná vzpruha.
My někdy říkáme takovou tu mantru, že se za to budeme modlit. Co to znamená? Možná právě snahu v modlitbě nebo meditaci otvírat prostor, předkládat Bohu, jak na tom jsem. Otevírám prostor Někomu, komu věřím, že může vstoupit – třeba skrze nějakého člověka – a tu krizovou situaci přeformátovat. Taková modlitba není přemlouváním Pána Boha, ale důvěryplným povzdechem, že tou situací potřebujeme nějak projít, zvládnout ji. Stáváme se tak zároveň otevřenými, aby pomoc mohla přijít. Nevěřící bude vzpomínat, že potkal kámoše a najednou se něco vyjasnilo. Věřící si vděčně uvědomí, že mu ho musel poslat do cesty sám Bůh.

(Petr Glogar /*1959/, úryvek z knižního rozhovoru Všechno začíná v nás, 2025)

Ó propasti, věčná Trojice, ó Božství, hluboké moře! Co většího jsi mi, Bože, mohl dát než sám sebe? Ty jako roucho zakrýváš mou nahotu; ty sytíš pokrmem své sladkosti náš hlad, neboť jsi sladký bez nejmenší hořkosti. Ó věčná Trojice!

(Kateřina Sienská /1347-1380/, Rozmluva s Boží prozřetelností)

Ježíši, vím, že láska se nesplácí jinak než láskou, proto jsem hledala a nalezla prostředek, jak ulehčit svému srdci a oplatit láskou Lásku. (…)
Vzpomněla jsem si na Elizeovu prosbu, s níž se odvážil obrátit na svého otce Eliáše, aby mu dal dvojnásobek svého ducha, předstoupila jsem před anděly a svaté a řekla jsem jim: „Jsem nejmenší ze všech tvorů, znám svou bídu a svou slabost, ale vím také, jak ušlechtilá a velkorysá srdce ráda konají dobro, proto vás prosím, blažení obyvatelé Nebe, snažně vás prosím, abyste mě přijali za své dítě, sláva, kterou mi pomůžete získat, bude patřit jen vám. Prosím, vyslyšte mou modlitbu, je smělá, a přece se odvažuji vás žádat, abyste pro mě získali dvojnásobek své Lásky.“

(Terezie od Dítěte Ježíše, rukopis B, 4r; září 1896)

(starozákonní prorok • svatý • památka 14. června)

Texty propria

Elizeus („Bůh je má spása“) je výraznou osobností biblických dějin spásy IX. století před Kristem. Známe jméno jeho otce Šáfata, rodáka z Ábel-mechóly, víme, že jeho rodina byla zámožná (1 Kr 19,16–19). Bůh ho povolal přímou volbou (1 Kr 19,16), aby byl nástupcem proroka Eliáše (1 Kr 19,19–21). Po Eliášově tajemném zmizení pokračoval v jeho poslání a obdržel Eliášova ducha v míře stanovené zákonem pro dědičný podíl prvorozeného syna – dvojnásobek dílu dalších dědiců (2 Kr 2,1–15).

On má s tebou své záměry. Nespokojí se s tím, že budeš vysedávat na břehu duchovního života: chce, aby ses vydala na hlubinu. To ovšem vyžaduje opustit všechny bezpečné a vyšlapané cesty, dokonce i své důvěrně známé prožívání a pocity. Nabízí ti něco víc než známé jistoty. Nevím, jestli ti to dává smysl. Ale zkus setrvat tiše a pokojně pod rukou hrnčíře, který tě hněte, protože on tvoří něco krásného.

(Mary David Totah, OSB /1957-2017/, Radost z Boha)

Máte pravdu v tom, co mi říkáte o ubohosti, s níž my, muži, předkládáme světu tajemství mše, to velké tajemství ukřižované Lásky a oslaveného Krista, jenž nás za onou oponou očekává. Zázrak je v tom, že navzdory té neobratnosti a té ubohosti trvají tyhle věci už dvacet století, že nadále a až do konce světa budou přenášet církev přes bouře dějin a že tu stále jsou srdce schopná poznávat a milovat Ježíše v tom chudobném šatě.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

(O.Carm. • blahoslavený • nezávazná památka 12. června)

Texty propria

Otec Januszewski se narodil 11. června roku 1907 v obci Krajenki v Polsku. Při křtu dostal jméno Pavel. Ve svých dvaceti letech vstoupil do karmelitánského řádu ve Lvově a přijal řeholní jméno Hilarius. Sliby pak složil 30. prosince roku 1928. Přípravné studium filozofie vykonal na karmelitánském řádovém učilišti v Krakově, kde byl v té době členem komunity a vyučujícím – tedy snad i jeho přímým učitelem – jen o pět roků starší P. Prokop Valena! Oba z Krakova v roce 1931 odešli – bratr Hilarius do Říma studovat teologii a P. Prokop do Kostelního Vydří, aby se ujal správy farnosti i poutního místa.

… jako bych překročila práh
mezi tady a tam
jsem tvarována
Neviditelným
který prochází zavřenými dveřmi,
zahradou, kuchyní,
krbem i studnou.
Ani včera, ani zítra
jsem ustavičně celá dnes
zpívám si:
Osnovo, která mne vineš k sobě
květino, která voníš po rozbřesku
neznámá tváři tichých úst
zlatá auro, která dáváš růst
vstup a neopusť.

(Miloš Doležal, *1970, báseň Mainzer Fastnacht)

Milost Ducha svatého ať je s Vámi, důstojnosti, můj otče, a kéž Vám během těchto Letnic udělil tolik svých dober a darů, abyste díky nim mohl sloužit Jeho Majestátu pro to mnohé, zač mu vděčíte, jelikož chtěl, aby se tak na váš účet pomohlo jeho lidu. Bůh kéž je chválen vším… (…) Včera byl poslední den Letnic. Ty mé ale ještě nedorazily.

Nehodná služebnice Vaší důstojnosti

Terezie od Ježíše

(Terezie od Ježíše, dopis Graciánovi do Alcalá, 10. června 1579 /D 283/, pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)