KARMEL

Nejvyšším a nejúplnějším důkazem lásky je, když se cele odevzdáme a vkládáme celou svou důvěru v toho, koho milujeme. Všechny „suroviny“ pro naši svatost se nacházejí v přítomnosti – v takové, jaká je. A kdyby neobsahovala tyto dva náročné prvky – to, čemu nerozumíme, a to, co jsme si nevybrali -, nebyla by tím, čím pro nás je.

(Mary David Totah, OSB /1957-2017/, Radost z Boha)

Maria těhotná Bohem na cestě do judských hor je nejmocnější obraz, který nám evangelium podává o smyslu a cíli našeho života. Je to pozoruhodná metafora. Být těhotní Bohem, těhotní světlem, znamená žít pro přítomnost. Není třeba stále myslet na Boha, on je už ve mně jako dítě v matce.

(Marina Marcolini /*1961/, citováno podle knihy E. Ronchiho Klíčové otázky evangelia, 2016)

Kde čerpám duchovní energii? V lese. Mně stačí jít do lesa nebo do přírody. Nejčastěji v létě, jinak mi to moc nevychází. A také mne nabíjejí rána. Probouzím se, když ostatní ještě spí, uvařím si kafe, sednu si do křesla a nechám se dvě hodiny milovat.

(Ladislav Heryán /*1960/, úryvek z knižního rozhovor U Božího mlýna, Vyšehrad 2018)

Stvořitel může říci každému z nás: Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě (Jer 1,5). Byli jsme počati v Božím srdci, a tudíž „každý z nás je plodem Boží myšlenky. Každý z nás je chtěn, každý je milován, každý je nezbytný.“

(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 65; 2015; citace uvnitř textu Benedikt XVI., Homilie ke slavnostnímu uvedení do Petrovské služby; 2005)

Všimněte si Petra, který je symbolickým zástupcem nás všech: v jednu chvíli důvěřuje, v další se hroutí. Jednou uznává Krista za nesmrtelného, vzápětí se o něj bojí, že by měl umřít… Apoštol Petr, první a hlavní mezi apoštoly, zde symbolizuje církev – všechny druhy údů, tedy silné i slabé. Neboť bez jedněch i druhých by nebylo církve.

(Augustin, Homilie 76,4)

Můj milovaný: hory,
lesní osamělá údolí,
vzdálené ostrovy,
zvučné řeky,
svist láskyplných větrů,
ztichlá noc
před východem svítání,
umlčená hudba,
zvučící samota,
večeře, jež osvěžuje a naplňuje láskou.

(Jan od Kříže, Duchovní píseň, sloky 14 a 15)

Křesťanské poselství je přitažlivé, pokud je prožíváno a pokud se projevuje ve své celistvosti – ne jako pouhé utíkání se k náboženským citům nebo okázalým obřadům. Jakou úctu bychom Kristu vzdávali, kdybychom se spokojili s individuálním vztahem k němu, ale nezajímali se, jak pomoci druhým, aby méně trpěli a žilo se jim lépe? Potěšilo by snad Srdce, které nás tolik milovalo, že zůstáváme u niterné náboženské zkušenosti, ale bez sebemenších důsledků pro naše bratry a sestry i pro společnost? Buďme poctiví a čtěme Boží slovo v jeho úplnosti.

(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 205; 2024)

Jak podivné jsou pochody tvého Ducha, můj Bože! Když se před dvěma stoletími začalo v tvé Církvi projevovat zřetelné tíhnutí k tvému Srdci, mohlo se zdát, že to, co vábí duše, je nalezení prvku, který je v Tobě ještě určitější a vymezenější než samo Tvé lidství. Nyní se však naopak jasně ukazuje, že „zjevením“ svého srdce jsi chtěl, Ježíši, především poskytnout naší lásce prostředek, jak se vymanit z toho, co bylo v našem obrazu o Tobě příliš úzké, příliš upjaté, příliš omezené. Uprostřed tvé hrudi nevidím nic než výheň, a čím víc hledím na tento planoucí oheň, tím víc se mi zdá, že všude kolem se obrysy tvého Těla rozplývají, že se nezadržitelně rozšiřují, takže už v Tobě nedokážu rozeznat jiné rysy než podobu zapáleného světa.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)

Svoboda
- stálý výboj.
Nemůže být jen vlastněním!
Přichází jako dar,
uchovává se však bojem.
Svoboda,
platíš ji celou svou osobností,
proto nazývej svobodou jen to,
co ti umožňuje mít se v moci
stále znovu,
zatímco ji platíš.
Za tuto cenu vstupujeme do dějin,
dotýkáme se jejich epoch.
Kde je rozvodí mezi generacemi,
které dost nezaplatily,
a generacemi,
jež zaplatily příliš?
Na které straně
jsme
my
?

(Jan Pavel II., úryvek z básně „V myšlenkách na vlast“ v překladu Josefa Koláčka)

Jde spíš o to, abychom své nedokonalosti použili tvůrčím způsobem, abychom jim nedovolili připravit nás o odvahu; spíš abychom viděli, jak v nich a skrze ně působí Bůh.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)