(karmelitán • svatý • svátek 7. srpna)
Texty propria
Albert se narodil někdy kolem poloviny 13. století v Trapani na Sicílii. Jeho životopis, sepsaný v druhé polovině 14. století, se k nám dostal v mnoha opisech či revidovaných textech z 15. století.
Když jsem před lety poznal směr svého srdce, vydal jsem se do přátelského světa, podbíjel jsem kolejnice, byl výpravčím vlaku, nabízel životní pojistku, pracoval jako obchodní zástupce, dělník v ocelárně, balil starý papír, dělal kulisáka. To všechno jen proto, abych se umazal prostředím a lidmi a občas zažil tu ohromující událost, že jsem zahlédl na dně člověka perlu. Od té doby mám rád takové lidi, nad kterými se láme hůl a myjí ruce.
(Bohumil Hrabal /1914–1997/, úvod ke knize povídek Perlička na dně, 1963)
Jeho oči, jež jsou očima Pravdy, jsou upřeny na mé srdce. Kam padne jeho pohled, tam je pokoj, protože světlo jeho tváře, jež je Pravda, vytváří pravdu, kdykoli zazáří. (…) A on říká těm, které miluje, firmabo super te oculos meos – upnu své oči k tobě. Jeho pohled leží stále na nás, v chóru a kdekoliv a stále. Žádná milost k nám z nebe nepřichází, pouze tehdy, když on hledí na naše srdce. A co víc – on se na nás dívá zevnitř našich vlastních srdcí, protože my a on jsme jedno.
(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 27. ledna 1950)
Tu dobu, kterou teď prožíváme, unesu, unesu ji na svých bedrech, aniž bych klesala pod její tíhou. A také dokážu odpustit Bohu, že to tak je, protože to tak jistě být musí. Říct, že člověk v sobě má tolik lásky, aby odpustil Bohu!
(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis z července 1942)
Na zklamání
vytrvale roubovat
naději
neplodná slova
opylovat láskou
každý den vyšetřit
kalíšek něhy
na živořící srdce
a život žít
jak vzácný chléb
od Boha
(Josef Kořenek /*1943/, báseň z knihy Radost ze snahy o dobro, 2018)
Kudy chodím, Ty,
kde stojím, Ty,
jenom Ty, zase Ty, pořád Ty.
Dobře se mi daří, Ty,
všechno se mi zmaří, Ty,
jenom Ty, zase Ty, pořád Ty.
Nebe, Ty, země, Ty,
nahoře, Ty, dole, Ty,
na každé cestě, na každém místě,
jenom Ty, zase Ty, pořád Ty.
(Levi Jicchak z Berdyčeva /1740–1809/)
Dnes by se bylo možné domnívat, že bílá rasa takřka ztratila smysl pro krásu světa a vzala si za úkol nechat ji zmizet ze všech světadílů, kam přenesla své zbraně, obchod a náboženství. Jak pravil Kristus farizeům: „Běda vám, uchvátili jste klíč k poznání; nevcházíte a nenecháváte vejít druhé.“ Přitom je v naší době v zemích bílé rasy krása světa takřka jedinou cestou, po níž lze nechat proniknout Boha.
(Simone Weilová /1909–1943/, úryvek z eseje Formy implicitní lásky k Bohu)
Když kontemplujeme Kristovo Srdce, které se vydalo až do krajnosti, dostává se nám útěchy. Bolest, kterou v srdci pociťujeme, ponechává prostor pro naprostou důvěru, a to, co nakonec zůstane, je vděčnost, něha a pokoj; zůstane jeho láska, která vládne našemu životu. Zkroušenost nevyvolává úzkost, ale ulevuji duši od tíhy, protože působí v ráně hříchu tak, že nás uschopňuje, abychom právě tam přijali Pánovu něhu.
(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 161; 2024)
Když budu parafrázovat svatého Ignáce z Loyoly, říká: „Kolik z těch, kdo následují Krista, je souženo minulou nebo přítomnou vinou? Stále znovu se tím trápí, a když se přistihnou u nějaké chyby, propadají sebetrýznění. Takové myšlenky nic nevyjasňují ani nebudují, proto nejsou od Boha.“ A z toho Ignác vyvozuje, že větší nebezpečí leží nikoliv v chybě, nýbrž ve způsobu, jak se tím necháváme následně soužit, tedy v pasti výčitek skleslosti, ze kterými vězí nedůvěra k Bohu.
(Josef Beránek /*1968/, knižní rozhovor s P. Glogarem, Všechno začíná v nás, 2025)
Každý z nás je pro Boha nesmírně důležitý; můžeme si dovolit trochu se uvolnit a nechat ho, aby se o nás postaral. Máme sklon si myslet, že pokud se o sebe nepostaráme sami, nikdo jiný to za nás neudělá. Víra nám však říká, že existuje někdo, kdo nás nespouští z očí, a to do té míry, že nám bez jeho vědomí z hlavy nespadne ani vlas.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Přijměte srdečné pozvání na další VĚTRÁNÍ KOSTELA a varhan v neděli 3. srpna 2025 od 14:30 hodin
Tentokrát si přečteme VZPOMÍNKY NA DĚTSTVÍ ve Starém Hobzí a ve Slavětíně jak je zaznamenala Eleonora Polly (1915-2004)
Mezi četbou zazní hudba varhan nebo dvou fléten
Všechny příznivce moudrého slova i hezké hudby
zve P. Gorazd s přáteli