KARMEL

„Musíme chápat svou dobu a neodtahovat se od dějin. Také my jsme dětmi své doby: Buďme jimi s jasným uvědoměním!“

Titus Brandsma

V neděli 15. května 2022 proběhlo v Římě svatořečení holandského karmelitána P. Tita Brandsmy (1881–1942). Svatořečen byl křesťan, který nemlčel, když sousední země rozpoutala agresivní válku a snažila se manipulativní propagandou získat mezinárodní veřejnost na svou stranu.

Na dnešní neděli – v blízkosti svátku svatých Jáchyma a Anny – připadá 5. světový den prarodičů a seniorů. Ve vynikajícím překladu O. Bablera uvádíme báseň, kterou napsala Marie de Saint-Exupéry, maminka tragicky zesnulého spisovatele a letce Antoina de Saint-Exupéryho /1900–1944/.

Má víra

Má víra, ta je bez jistoty,
je výkřik, jejž strach vyloudí,
jako když někdo ze samoty
do větších samot zabloudí.
Já pozbyla jsem drahých těch
mé mladosti všech dávných svědků;
bez jejich opor, bez útěch
teď musím čelit strastem věku.

Toť jako ve tmě bezhvězdné
neznámou cestou tápat v svět,
či nocí do bílého dne
se plavit v bárce bez plachet.

Kriste, jenž dětem vždy jsi blíž,
příteli všech, kdož nesou kříž,
víš, jak se stéblu v polích daří,
víš o vrabčáku v šedé říze:
Proč není ve tvé svaté knize
slovíčka lásky k mému stáří?

(Marie de Saint-Exupéry /1875–1972/, báseň v překladu O. Bablera)

Poselství papeže Lva k dnešnímu dni naleznete zde: https://cbk.cirkev.cz/dokumenty/2025-poselstvi-ke-svetovemu-dni-senioru-a-prarodicu_353

Cítím nezměrnost své duše, její nekonečnou velikost, takže ani nesmírnost tohoto světa nestačí, aby ji obsáhnul. Byla stvořena pro to, aby se ztratila v tobě, můj Bože, protože jen ty jsi velký a nekonečný, a proto jen ty jediný ji můžeš učinit plně šťastnou.

(Elie od sv. Klementa Fracasso, OCD /1901–1927/, spisy)

(rodiče Panny Marie a ochránci karmelitánského řádu • svatí • památka 26. července)

Texty propria

Jména rodičů Panny Marie, Jáchyma a Anny, jsou známa z apokryfního spisu z 2. století, tzv. »protoevangelia podle Jakuba« (1). Na východě je kult sv. Anny doložen již v 6. století, na západě v 10. století; kult sv. Jáchyma teprve ve 14. století. Roku 1481 přijal papež Sixtus IV. Annu do římského kalendáře. V byzantském ritu nám datum 25. července připomíná zasvěcení basiliky sv. Anny v Konstantinopoli. Původně se oba svátky slavily odděleně, společnou liturgickou památku stanovil až druhý vatikánský koncil.

Dávám se ti, nevím k čemu, ale dávám se; se strachem a zbaběle, ale dávám se. Jako nikdy předtím cítím tvou sílu, svou závislost na tobě; a přece, ty vidíš a víš, jak mi je! Jen s tvým milosrdenstvím – důvěřuji mu – se vrhám do toho, co převyšuje veškerou lidskou sílu, a tím spíše tu mou. Smiluj se nade mnou!

(Marie Felície od Svátostného Ježíše Guggiari Echeverría, OCD /1925–1959/, deníkový zápis)

(karmelitán • blahoslavený • památka 24. července)

Texty propria

Jan Soreth se narodil pravděpodobně v roce 1394 v Normandii (severozápadní Francie) blízko města Caen (1). V tomto městě rovněž přijal karmelitánský hábit. Kolem roku 1417 byl vysvěcen na kněze. V roce 1437 získal v Paříži licenciát z teologie a 26. května 1438 titul magistra. Poté byl regentem studentů v pařížském konventu. V roce 1440 byl zvolen provinciálem francouzské karmelitánské provincie a od roku 1451 až do své smrti (1471) generálním představeným celého Řádu. V roce 1452 mu byl udělen čestný titul magistra teologie v Padově.

Jsem přesvědčen, že nikdo z nás se nemůže polepšit. Může leda své chyby zadupat hlouběji jen proto, aby se jednou tím větší silou znovu projevily. Jedinou cestou je proměna srdce, a s ní snad odejdou i naše chyby. Srdce se mění jen tehdy, cítí-li se milováno, třeba Bohem, nebo alespoň druhým člověkem. (…)
Lidé mi při zpovědi říkají, že se chtějí chovat jinak, že se polepší. Já nejsem jejich soudce, říkají to spíše sami sobě. Nepochybuji o tom, že to myslí dobře. Ale to, co člověka činí lepším, musí pramenit z něčeho hlubšího. K tomu, aby se změnilo naše chování, se musí proměnit naše nitro. Když jsem milovaný, hybnou silou mého jednání je odpověď na tuto lásku, která mne zaplavuje. A toto mne mění.

(Ladislav Heryán /*1960/, úryvek z knižního rozhovor U Božího mlýna, Vyšehrad 2018)

Kráčej vpřed s velkou odvahou a důvěrou, se vší možnou trpělivostí vytrvej. Neustálé ohlížení se nazpět neprospívá ani tobě, ani tvé brázdě – může to být únik od skutečné důvěry a lásky. Věřím ve tvou víru, jakkoli se zdá být ukrytá pod zemí, jako hluboké prameny…, a přitom překypuje životem! Ve všech velkých i malých věcech, den za dnem důvěřuj cele Bohu. Neohlížej se nazpět, v rozrušení za sebou nepal mosty, ale vezmi svůj život a cele ho svěřuj do Boží láskyplné péče, i když leccos nechápeš. Všemu prostě rozumět nelze. A nikdy neopouštěj víru, že on je veškeré Dobro.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Marie Magdaléna si na hostině nevšímala znepokojení lidí významných ani nevýznamných, ani nebrala ohled na to, že nepřichází řádně, ani na to, jak vypadá v pláči a v slzách mezi hosty, jen když – aniž by prováhala hodinu očekáváním vhodnější chvíle – mohla přijít před toho, od něhož její duše byla zraněná a plná plamenů. A to je opojení a smělost lásky, pro kterou vědomí, že je její Milovaný uzavřený v hrobě, zapečetěný velkým kamenem a obklíčený vojáky, není důvodem, aby nešla před rozedněním s vonnými mastmi, aby ho pomazala. A konečně, ta zpitost a úzkostná touha lásky ji vede, aby se zeptala toho, jehož považovala za zahradníka, který jej z hrobu ukradl, aby jí řekl, kam ho položil, aby si ho ona mohla vzít. Neohlíží se na to, že taková otázka je pošetilá, vždyť je jasné, že kdyby ho ten druhý ukradl, neřekl by jí to, natož aby jí dovolil ho odnést. A to je moc a prudkost lásky, že se jí zdá všechno možné, a všichni – zdá se jí – jsou na tom stejně jako ona; protože si nemyslí, že je něco jiného, čím by se někdo musel zabývat, ani že by hledal, než toho, koho hledá ona a kterého ona miluje, a zdá se jí, že není nic jiného než milovat…

(Jan od Kříže, Temná noc, 2N 13,6–7)

Migranti v sobě nosí obrovskou zátěž zkušeností a příběhů, které nás mohou obohatit a pomáhají nám růst. Pokud mluvíme právě o druhé světové válce, vyslechl jsem vyprávění o ní i z úst polských migrantů. (…) V jejich očích byla jasně vidět ta nostalgie typická pro lidi, kteří byli nuceni opustit svůj domov. Je to rána do srdce! A kolik lidí je ještě dnes nuceno utíkat s nadějí, že najdou nový život – přesně tak, jak to udělali moji prarodiče nebo ti polští přistěhovalci –, a místo toho najdou smrt v moři, nebo jsou na hranici odmítnuti. A opět je to lidská špatnost, která způsobuje tato dramata. Kamenná srdce těch, kdo se neřídí evangeliem, které po nás naopak chce, abychom otevřeli dveře tomu, kdo na ně klepe. Otevřeli srdce dokořán pro toho, kdo hledá teplý kout; pro toho, kdo hledá podanou ruku, aby mohl zvednout hlavu.
Zamysleme se nad tím, kolik Italů odešlo před válkou a po ní do Jižní Ameriky, nebo do Spojených států. Mysleme na to, že i mnoho našich příbuzných bylo migranty! I oni byli třeba v zemích, kde se vylodili, považováni za špatné, nebezpečné lidi. A přitom jen hledali budoucnost pro své děti. „Kde je tvůj bratr?“ ptá se Pán Kaina v knize Genesis. (…) Chci stále znovu říkat a chci křičet: prosím vás, přijměme naše bratry a sestry, kteří klepou na dveře.

(papež František, citováno podle jeho autobiografie Život. Moje cesta dějinami, 2025)