Pohled do historie ukázal, že řád jako takový vzešel z laiků a že ačkoliv se přeměnil v řád klerický, připojovali se k němu také laici. Důvodem, proč je to ke Karmelu táhlo, bylo přání najít pro svůj život ve světě duchovní vedení a oporu. Byli přesvědčeni, že spiritualita pěstovaná v Karmelu, jejímž prvním zachycením je karmelitánská řehole, jim to nabízí. "Prodlévání v Boží přítomnosti", stanovené v klíčové větě řehole: "dnem i nocí rozjímat o zákoně Páně a bdít na modlitbách", se stalo životním ideálem také jim.

Pro každého z nás jednotlivě tato základní věta řehole znamená stále znovu usilovat o zniternění života, pěstovat vnitřní modlitbu, tedy rozmlouvat s Bohem, který se v Kristu stal člověkem. V tomto pohledu se modlitba musí stát úkonem existenciálním, do nějž se člověk nasazuje celý, musí být novou kvalitou života. Snaha žít z nitra či z hlubin víry znamená, že o celém svém životě - o všech nadějích, přáních, úspěších i neúspěších, kříži, utrpení, otázkách, nejistotách, úzkostech, vinách, hříších atd. - budeme hovořit s vtěleným Bohem jako se svým přítelem, s ním budeme žít a trpět, protože o něm víme, že nás miluje a neodtahuje se od nás, ale rozumí nám (sv. Terezie z Avily). To v sobě zahrnuje, protože se jedná o přátelství, vědomé přijetí veškerého odříkání a utrpení, jež mohou pravé přátelství a láska vyžadovat. Pak je život smysluplný a plodný díky tomuto existenciálnímu přátelskému vztahu s Kristem (viz podobenství o vinném kmeni a ratolestech), a ne díky našim podnikům a eventuelním úspěchům, i kdyby byly nevím jak "duchovní".

Pro karmelské společenství v určitém místě s jeho společnými akcemi a setkáními to znamená, že jeho hlavním úkolem je, aby se členové společenství vzájemně posilovali na této cestě vnitřní modlitby. Být členem třetího řádu, resp. tereziánského karmelského společenství, tedy také znamená stále znovu přijímat od bratří a sester povzbuzení k této víře v Boží lásku k nám, poněvadž zkušenost učí: připadá nám snazší věřit, že nebe si musíme zasloužit svými vlastními činy a výkony, než že nás Bůh miluje a přijímá takové, jací jsme. Chtěli bychom sami sebe učinit schopnějšími. Třetí řád však není nějakým zvláštním zařízením, sloužícím tomu, abychom na sebe brali a (vítězně) zdolali ještě více cvičení ve zbožnosti a duchovních závazků, nýbrž společenství stejně smýšlejících lidí má napomáhat k tomu, aby se prohlubovala a rozmnožovala víra v osobního Boha, víra, že Bůh ve své lásce má na zřeteli každého jednotlivého člověka osobně. V době poznamenané mentalitou zaměřující se na výkon a užitek může tato víra v Boží zdarma danou a našimi zásluhami nezískatelnou lásku snadno zakolísat, takže zbožnost a snaha vést duchovního život se snadno zvrhnou v další přítěž a povinnost. Život v duchu Karmelu, ať už v "institutu Bohu zasvěceného života", nebo "ve světě" - podle povolání nezaslouženě přijatého od Boha -, má pomáhat čelit tomuto pokřivení radostné zvěsti a chápat ji skutečně jako pomoc v úsilí dobře uspořádat svůj život.

Z tohoto pohledu by se společenství tereziánského Karmelu mohlo posunout blíže tak mnohým hnutím nebo základním společenstvím (Basisgemeinde) v dnešní církvi, jejichž hlavním záměrem je: s pomocí evangelia, s pomocí víry v Boha, který mě osobně miluje, lépe poznat všední život a lépe mu dostát. Tak by terciáři tereziánského Karmelu mohli být lidmi zasaženými vírou, že Bůh je miluje, a vzájemně si tedy pomáhat tuto základní výpověď křesťanství žít a poukazovat na ni svým životem - podobně jako František na chudobu, Chiara Lubichová na "Krista v druhých", Charles de Foucauld na "Krista, který se staví na poslední místo". Vždy šlo o dané době odpovídající zdůraznění toho, co je v křesťanství to hlavní.