Zpět časopis Karmel

Časopis Karmel č. 1/2003

Obsah

Nepravidelný, ale vytrvalý... (úvodník) P. Gorazd, O.Carm.
Nové vystižení karmelitánské spirituality:
stanovy Řádu karmelitánů z roku 1995.
(4. část - dokončení)
Christopher O'Donnell, O.Carm.
Dotek Kristova Kříže
Odporučení umírajících Bohu (oficiální text)
Uvedení do četby knihy Ester P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Dopisy Terezie z Lisieux Terezie Brichtová, O.P.

Nepravidelný, ale vytrvalý...

takový byl náš časopis v posledních dvou létech. Nevzdáváme své úsilí ani navzdory různým těžkostem a zádrhelům, protože stále chceme mít možnost přinášet karmelitánské podněty pro duchovní život i těm terciářům a sympatizantům, kteří nemají možnost být s námi v kontaktu přímo účastí na terciářských setkáních nebo při jiných příležitostech. Tyto bratry a sestry bych chtěl na začátku nového ročníku zvlášť pozdravit, popřát jim i všem našim čtenářům na přímluvu Panny Marie a všech našich svatých bratří a sester hojnost Boží milosti. A také Vás chci předem poprosit o trvalou shovívavost, vždyť kdo ví, co nás čeká letos?... Jedna změna je jistá: náš časopis by měl být rozesílán opět poštou, aby se jeho doručení k Vám zdržovalo co možná nejméně. (Ti pátravější a technicky vybavenější si již všimli, že jej lze číst i na našich internetových stránkách: www.karmel.cz.) A s touto novou nadějí na počátku nového ročníku si dovolujeme po delší době vložit do časopisu opět složenku, pomocí níž můžete na vydávání časopisu přispět. Kéž Vám Bůh odplatí všechnu Vaši podporu. Požehnané čtení!

P. Gorazd, O.Carm.

Obsah

Nové vystižení karmelitánské spirituality:
stanovy Řádu karmelitánů z roku 1995

Christopher O´Donnell, O.Carm

(4. část - dokončení)

Kritéria

Tato závěrečná část se může zdát poněkud sporná. Jde tu o čtyři hodnoty, které nejsou zrovna silnými stránkami našeho života, či prvky, které (proto) máme na zřeteli a které pěstujeme. Ale ony jsou i kritérii - do té míry, pokud se podle nich řídí rozhodování týkající se našeho bratrství, našeho poslání a naší věrnosti našemu charismatu. Stanovy obsahují článek, vytyčující směrnice pro rozlišování v oblasti naší apoštolské služby.

Jde nám o:

Ale existují též kritéria, která řídí i jiné oblasti našeho života, než je apoštolské poslání. Já jsem přesvědčen, že v podstatě jsou to tato čtyři: Písmo, rozlišování, lidské hodnoty a chudí lidé.

Slovo Boží
Písmo zaujímá v naší tradici zvláštní postavení. Už v Řeholi desátá kapitola staví za základ našeho života rozjímání o zákoně Páně. V devatenácté kapitole se požaduje, aby slovo Boží přebývalo v našem srdci, a v předposlední kapitole se píše, že jsme vyučováni Písmem.
Už jsme si všimli, že ve středověku se dávala přednost studiu Písma (před ostatními obory). Znovuoživení tohoto zájmu, k němuž došlo, má několik příčin. Jednou z nich je obrodné biblické hnutí v církvi, které papež Pius XII. v roce 1943 svou encyklikou Divino afflante Spiritu oficiálně schválil a dal mu nový impuls a které Druhý vatikánský koncil slavnostně potvrdil ve svých dokumentech a v následné liturgické obnově. A v řádu byly celořádovými setkáními - radami provincií a generálními kapitulami - od poloviny 70. let zprostředkovávány zkušenost z Latinské Ameriky a nové pastorální porozumění Božímu slovu, jak je předával mezi jinými především Carlos Meesters. Také v různých provinciích, například v Itálii a v Holandsku, se obnovil zájem o Písmo. Když se psaly stanovy, měli jsme s Božím slovem už bohatou zkušenost. Domnívám se, že od tohoto okamžiku je Boží slovo rozhodujícím faktorem při přehodnocování opravdovosti našeho bratrství a našeho díla.
Počínajíce tím, jak je to shrnuto Řeholi (čl. 11), nacházejí stanovy v Písmu inspiraci a světlo pro každou oblast našeho života:

Můžeme to vše shrnout a říci, že důraz na Písmo svaté po Druhém vatikánském koncilu je v hlubokém souladu s celou naší tradicí a v těchto stanovách je nám předkládán s novou silou. Vyvstává však otázka, jak má Písmo náš život formovat a stát se tak pro celý náš život kritériem. Jistě nejde jen o to věnovat pozornost metodám moderní biblistiky. Musíme dovolit, aby v našich komunitách zapustila kořeny kultura Písma. To je naléhavý úkol formace: ukázat, jak k tomu nalézt cestu. A ne pouze mladším členům, nýbrž má jít o celoživotní hledání.

Rozlišování
S důrazem na Písmo těsně souvisí povolání k rozlišování. Slovo rozlišování je obsažné a často nepochopené, a to je důvod, proč se ve stanovách používá málo, vlastně jen třikrát. Rozlišování může být charismatem, zvláštním darem Ducha svatého, daným člověku, a ten pak instinktivně poznává, co je od Boha a co od jiného ducha nebo od člověka. Jindy se slovo rozlišování používá v širším smyslu, a to když jedinec nebo skupina vyjadřuje úsudky v duchu víry. Toto se do jisté míry dá naučit; charisma se naučit nedá, ačkoli i člověk obdarovaný charismatem se musí učit užívat ho prozíravě a moudře. Stanovy používají slova k pojmu rozlišování více nebo méně ekvivalentní, jako prorocké charisma, hledání Boží vůle, být osvícen Božím slovem, rozpoznávání znamení časů.
Klíčový pohled stanov je, že musíme být lidmi, kteří se nechávají neustále učit Duchem svatým. Neustále znamená: nemáme hotové odpovědi, a proto musíme neustále přehodnocovat svoje názory a jednání, být připraveni je změnit nebo upravit. Máme se nechat učit: nejsme soběstační, nelze spolehnout se na své vlastní síly a rozum. Jsme závislí na Duchu svatém. Toto vyučování bude zřídka probíhat prostřednictvím přímého vnuknutí, spíše bude zprostředkováno slovem Božím, bratřími a sestrami, znameními časů, chudými lidmi a lidmi na okraji.
V souvislosti s rozlišováním mohou vyvstat různé obtíže. Lidé mohou mít rozdílné představy o tom, v čem vůbec rozlišování spočívá: zda jde o charisma, nebo nějakou techniku, nebo nevyhnutelný a spolehlivý důsledek upřímného dialogu. Rozlišování může být i zneužito, když ho lidé očekávají v nejzákonitějších a nejosvědčenějších záležitostech. Je možné s ním též manipulovat, buď když lidé o něčem tvrdí, že to tak rozlišili, nebo když popírají, že ke skutečnému rozlišení došlo. Je zajímavé, že v ignaciánské tradici se ke skutečnému rozlišování požaduje druhý stupeň pokory, to znamená, že člověku je naprosto lhostejné, jaký bude výsledek, pouze dbá, aby se stala Boží vůle. Pro tento postoj je nezbytná čistota srdce. V závěru kapitoly, která se zabývá místem našeho řádu v církvi, je vysvětleno povolání k rozlišování.

"V době, kdy lidské pokolení začíná novou etapu dějin, my karmelitáni, podníceni Duchem, který působí v církvi, se snažíme přizpůsobit náš životní program novým podmínkám a usilujeme o porozumění znamením času, abychom je zkoumali ve světle evangelia, našeho charismatu i našeho duchovního dědictví, a toto mohli vnášet do různých kultur" (čl. 13).
Některé důležité pohledy stanov na rozlišování:

Toto kritérium rozlišování klade pak ve stanovách v celém jejich bohatství vážné požadavky na formaci. Protiví se přílišnému individualismu, který je chorobou naší společnosti. Jako kritérium je rozlišování možné jedině v kontemplativním bratrství uprostřed lidí; a naopak: toto charisma uskutečníme tam, kde žijeme, jedině skrze rozlišování.

Lidské hodnoty
Lidské hodnoty jsou pro náš život a pro naše poslání také kritériem. Je obtížné se o této oblasti vyjadřovat, protože je v ní mnoho zkreslení. Často se mluví o nedostatku lidskosti v zasvěceném životě v předkoncilní době. Vzpomínám si, jak mi asi před dvaceti lety jeden starší irský řeholník vyprávěl, jak se dívá na minulost: "Když byl jmenován nový převor, vždycky jsme byli zvědaví, jestli bude špatný, nebo ještě horší." A přece v praxi tu byla spousta lidskosti, i když se to mohlo ukázat teprve tehdy, když někdo zestárl nebo onemocněl. Jak už jsem řekl, dříve byla láska zakódovaná a zašifrovaná.
Dnes vládne "kult sebe", modlářství naplnění. Lidé se stali ostražitými před dlouhodobými závazky, mají sklon být štědří podle svých vlastních představ, až příliš citlivě poznají, když se něco dotýká jejich pohodlí nebo zvyklostí. Mnoho mladých lidí se vyjadřuje tak, jako bychom měli téměř právo být naplněni. Toto právo máme, ale vždycky to bude pod křížem.
Navzdory tomuto modlářskému kultu lidských hodnot a vážnému zanedbání zvěstování kříže, lidské hodnoty jsou velmi důležité, o tom se začalo mluvit na Druhém vatikánském koncilu. Tuto tematiku nacházíme také ve stanovách z roku 1971, které například již varují před nadměrnou prací. Současná řádová legislativa k tomu taky říká mnoho podnětného, jenže to není vždy přijímáno. Zvláště si musíme dát pozor, abychom to, co je zde řečeno o lidských hodnotách, nepojímali odděleně od dalších prvků - pouště, bratrství, kontemplace a poslání (apoštolátu).

Obzvláštní pozornosti si zaslouží následující myšlenky:

Myslím, že téma lidských hodnot není ve stanovách podrobně rozvinuto. Je důrazně načrtnuto, ale nejsou tu příliš nabídnuty nějaké prostředky. Myslím, že to představuje důležitou oblast hledání a zvláštní výzvu pro ty, kdo jsou pověřeni výchovou mladších bratří. Je třeba to vzít vážně, ale musíme také pochopit, že ne všechno, co se dělá ve jménu lidských hodnot, je ve shodě s hodnotami evangelia. Zde je nutné právě rozlišování.

Chudí
Posledním kritériem pro náš bratrský život a naše apoštolské poslání jsou chudí. Tento náhled se dočkal rychlého rozvoje. Konventy bratří byly vždycky místy, kde se chudým dostávalo péče. Skutečnost, že k nám chudí přicházejí, poukazuje na to, že nás vnímají a že od nás něco očekávají. Jednou z přitažlivých charakteristik řádu je, že jsme nikdy nebyli příliš na očích. Kromě oblasti spirituality jsme měli málo velkých teologů. Nebyli jsme důležití v historickém a kulturním vývoji evropské společnosti. Dokonce jsme se vyhnuli i inkvizici. Ta měla své učené církevní právníky z řad františkánů a dominikánů. Rolí karmelitánů bylo spíše utěšovat ubohé nešťastníky, kteří byli vedeni na popravu jako kacíři. Karmelitáni se chudým snažili pomáhat nejčastěji tichým, skrytým způsobem.
Nynější významný rozvoj pozornosti vůči chudým můžeme klidně dát do časové souvislosti s přednáškou peruánského teologa Gustava Gutiérreze v roce 1968. S ní vznikla teologie osvobození. Objevili jsme novou teologii, která se nesnažila pouze porozumět skutečnosti, ale snažila se změnit situaci lidí společensky závislých. Různé teologie osvobození se rychle rozvíjely. Říkám "různé", protože jich bylo mnoho. Zásadní pro tyto teologie osvobození je zjistit, proč jsou lidé chudí nebo na okraji. Z mnoha stran a z mnoha důvodů k nim vznikl odpor. Jedním důvodem, v poslední době méně použitelným, je skutečnost, že někteří zastánci tohoto směru zpočátku používali jako prostředek analýzy marxismus. To stačilo, aby vznikla opozice. Je známý výrok brazilského arcibiskupa Heldera Camary: "Dávám chudým jíst a nazývají mě světcem. Ptám se, proč jsou chudí, a nazývají mě komunistou."
Tématy osvobození se z velké části zabývala setkání na úrovni celého řádu v období 1971-1987. I tu je patrný vývoj. Chudí, nebo - jak je stanovy často nazývají - minores jsou dnes všichni, kdo jsou na okraji nebo nějakým způsobem odcizeni. To neznamená jen materiálně chudé, ale i lidi odsunuté na okraj společnosti pro jejich kulturu, pohlaví, sexuální orientaci, rasu, náboženství, nebo situacemi, kdy jsou na někom závislí, násilím... Všichni utlačovaní našeho světa potřebují osvobození.
Za povšimnutí stojí ve stanovách také zmínky o tom, že se potřebujeme od chudých učit, že máme číst Bibli z jejich - přínosného - úhlu pohledu. Když se Bible čte v brazilské chatrči nebo v latinskoamerickém slumu, je to úplně jiná kniha. I chudí nám mohou ukázat, jak v Božím slově nalézají "dobrou zprávu".

V hledání kritérií pro náš životní styl, pro naše bratrství a naše apoštolské poslání jsou pro nás důležité následující myšlenky stanov:

To nám připomíná tezi z teologického institutu v Milltownu: "Hřích, ale ne hříšníci" (Sinn but no sinners).
Zavedlo by nás příliš daleko, kdybychom se měli podrobně zabývat devátou kapitolou stanov, nazvanou Apoštolské poslání a uskutečňování spravedlnosti a míru na světě. Tato kapitola málem nebyla do stanov zahrnuta. Především si uvědomme, že tato kapitola nás nabádá číst znamení časů a že ona sama nás v tom zároveň cvičí.
Zbývá všimnout si ještě, jak důležité je vidět chudé a vidět, co to znamená být chudý, coby kritérium pro náš život. A jako formátory by nás zde měla zajímat ještě jedna věc. Měli bychom se zamyslet, proč téma "Spravedlnost a mír" nezapustilo v našem řádě kořeny tolik jako jiná témata, rozpracovaná v sedmdesátých letech.

Závěr
Stanovy jsou i přes všechny chyby a nedostatky pozoruhodným pokusem představit životaschopnou karmelitánskou spiritualitu pro dnešní dobu. Otvírají nové obzory, ale vyslovují i veliké výzvy. Jejich krásu se snažíme uskutečnit v křehkosti našich komunit.

Z angličtiny přeložily Miluše Hosnedlová a Jája Vanišová.

Obsah
Dotek Kristova Kříže


Tento obrázek stojí v Rituale romanum (ve vydání z roku 1937 v Řezně) v záhlaví oné části knihy obsahující obřad svátosti pomazání nemocných a modlitby s nemocnými a za umírající. Po umělecké stránce je zjevný jeho novorománský ráz. K porozumění zobrazenému výjevu znal klíč náš P. Jeroným (snad díky kapucínské výchově a tradici v jeho rodné farnosti). A pak už stačilo vzít do ruky knihu Legenda aurea a nalistovat svátek Nalezení svatého Kříže:
"Jidáš (spravedlivý žid v době svaté Heleny) si potom podkasal roucho, začal ze všech sil kopat a v hloubce dvaceti kroků nalezl tři kříže. Ihned je dopravil ke královně (tj. svaté Heleně). Protože však nedokázali rozlišit kříž Kristův od křížů lotrů, vystavili je uprostřed města a čekali tam slávu Boží. A hle, když byl kolem deváté hodiny kolem nesen na márách nějaký mrtvý jinoch, Jidáš máry zadržel položil na mrtvolu jeden kříž, pak druhý, avšak mrtvý stále nevstával. Když však na něho položil třetí kříž, nebožtík okamžitě procitl k životu.
V Církevní historii se však čte, že když jedna z předních žen města ležela už napůl mrtvá, jeruzalémský biskup Makarius k ní přiložil první a pak druhý kříž, avšak neměl žádný úspěch, pak však přiložil třetí kříž a žena se okamžitě uzdravila a vstala s otevřenýma očima. Ambrož však říká, že Helena poznala pravý kříž podle nápisu, který na něj dal připevnit Pilát; ten nápis prý tam nalezla a přečetla."(Jakub de Voragine, Legenda aurea, Vyšehrad, Praha 1984, str. 180.) A to jistě platí i pro nás a pro každého: "dotek Kristova kříže" křísí, uzdravuje, otvírá zrak...

Obsah

Odporučení umírajících Bohu
(oficiální text)

V minulém čísle našeho časopisu jsem v dlouhém článku lopotně překládal a rozebíral modlitbu za umírajícího bratra nebo sestru ve víře. Teprve poté jsem v novém vydání knihy Obřady pomazání nemocných1 objevil v šesté kapitole této knihy oficiální verzi těchto modliteb, tak jak je nyní schválena církevní autoritou. Velice mě potěšila pobídka v článku 142 těchto obřadů: "Je proto třeba, aby i laici měli takové texty po ruce. " Ve stejném přesvědčení jsem totiž psal svůj článek. Na druhé straně i dnes chci znovu podotknout, že teprve praxe doprovázení umírajících nám každému ukáže, co z navržených modliteb a rad bude pro nás opravdu použitelné a jak. Níže uvedený text je převzat z knihy Obřady pomazání nemocných s jedinou úpravou: texty Písma nepřetiskujeme v plném znění (to si musíte dohledat sami ve svých Biblích), ale uvádíme jen souřadnice a k nim jsem se pokusil vyjádřit krátce hlavní myšlenku úryvku, aby byla zjevná každému ještě dřív, než příslušný text začne v Písmě hledat.
Kéž milosrdný Bůh každého z nás v situacích, do nichž nás tyto modlitby vybavují, vede zvláštní posilou Ducha svatého!

P.Gorazd, O.Carm.

ODPORUČENÍ UMÍRAJÍCÍCH BOHU

  1. Láska k bližnímu vede křesťany, aby vyjadřovali společenství s umírajícím bratrem nebo sestrou. Spolu s ním a za něho se dovolávají pro spojení s Kristem Božího milosrdenství.
  2. Jestliže je umírající dosud při vědomí, mají mu zde uvedené modlitby, litanie, krátká zvolání, žalmy a čtení slova Božího pomoci, aby se snažil připodobnit trpícímu a umírajícímu Kristu, přijímal lidem vrozenou úzkost před smrtí s nadějí na život v nebi a překonal ji silou zmrtvýchvstání toho, který svou smrtí naši smrt přemohl.
    Ostatní přítomní, i když snad už umírající není při vědomí, mají z těchto textů čerpat útěchu a učit se chápat velikonoční smysl smrti křesťana. Doporučuje se také, aby to dávali často najevo i svým chováním a označovali umírajícího znamením kříže na čele, kde byl označen křížem při křtu.
  3. Prosby a čtení je možno vybírat libovolně z těch, které zde následují, popřípadě přidávat i jiné. Vždy mají odpovídat duševnímu a tělesnému stavu umírajícího i ostatním okolnostem. Je třeba říkat je zvolna, ne příliš nahlas, a vkládat mezi ně chvíle ticha. Často je vhodné vybrat některou z následujících střelných modliteb a pomalu ji umírajícímu dvakrát nebo třikrát opakovat.
  4. Když nastala smrt, je vhodné, aby si všichni přítomní klekli a někdo z nich (je-li přítomen kněz nebo jáhen, měl by to být on) aby se pomodlil modlitbu uvedenou v č. 148.
  5. Kněží a jáhnové ať se snaží, pokud je to možné, být u lože umírajících a spolu s příbuznými se za umírající modlit a odporoučet je Bohu. Svou přítomností dávají jasněji najevo, že křesťan umírá ve společenství Kristovy církve. Pokud však pro jiné pastorační povinnosti nemohou být přítomni, ať připomínají laikům, aby se s umírajícími modlili. Mohou přitom použít zde uvedených textů nebo i jiných modliteb. Je proto třeba, aby i laici měli takové texty po ruce.
  6. Krátká zvolání:
  7. Čtení z Písma svatého:
    Je možno vybrat si z perikop určených pro bohoslužby za nemocné anebo číst některé z následujících:

    ČTENÍ ZE STARÉHO ZÁKONA
    Iz 35,3-4.6c-7.10   Výzva k důvěře v Hospodinovo vykoupení
    Job 19,23-27a   Job věří, že nakonec uzří Boha
    ŽALMY
    Žl 23 (22)   Hospodin je můj pastýř...
    Žl 25 (24),1.4-11   Prosba k Hospodinu a vyznání důvěry v něho
    Žl 91 (90)   Hospodin je ochránce a vysvoboditel
    Žl 115[113B],1-8   Prosba k Hospodinu, nicotnost model
    Žl 116[114],3-5   Volání v tísni s vyznáním důvěry
    Žl 121[120],1-4   Pomoc přijde od Hospodina
    Žl 123[122]   Odevzdaná prosba o smilování
    ČTENÍ Z NOVÉHO ZÁKONA
    1 Kor 15,1-4   Kristus zemřel za naše hříchy
    1 Jan 4,16   Poznali jsme lásku: Bůh je láska
    Zj 21,1-5a.6-7       Nová nebesa a nová země: Boží vítězství
    EVANGELIA
    Mt 25,1-13   Podobenství o deseti pannách
    Mk 15,33-37   Umírání Pána Ježíše na kříži
    Mk 16,1-8   Ženy u hrobu přijímají zprávu o vzkříšení
    Lk 22,39-46   Ježíšova modlitba v Getsemanské zahradě
    Lk 23,42-43   Příslib kajícímu zločinci: "Dnes budeš se mnou v ráji."
    Lk 24,1-8   Ženy u hrobu slyší od andělů, že Ježíš byl vzkříšen
    Jan 6,37-40   Pán Ježíš přislibuje vzkříšení tomu, kdo v něho věří
    Jan 14,1-6.23.27   Pán Ježíš je cesta, pravda a život
  8. Jestliže umírající snáší dlouhé modlitby, doporučuje se, aby se přítomní modlili litanie ke všem svatým (nebo některé prosby z nich) s odpovědí "Oroduj za něj (za ni)". Je možno přidat též jména patronů umírajícího a jeho rodiny. Mohou se také pomodlit některé své obvyklé modlitby.
  9. Když se zdá, že nastává chvíle odchodu, a je-li umírající připraven na smrt jako křesťan, může se někdo z přítomných pomodlit některou z následujících modliteb:
    1
    Křesťanská duše,
    vydej se na cestu z tohoto světa
    ve jménu Boha, všemohoucího Otce,
    který tě stvořil,
    ve jménu Ježíše Krista, Božího Syna,
    který pro tebe trpěl,
    ve jménu Ducha svatého,
    který byl na tebe vylit;
    kéž ještě dnes dojdeš pokoje
    v příbytku u Boha na svatém Siónu
    ve společenství
    se svatou Bohorodičkou Pannou Marií,
    se svatým Josefem
    a se všemi anděly a svatými.

    2
    Odporoučím vás (tě), drahý bratře (drahá sestro), všemohoucímu Bohu,
    odevzdávám vás (tě) tomu, který vás (tě) stvořil.
    Vraťte (vrať) se tedy k svému původci,
    který vás (tě) uhnětl z hlíny země.

    Kéž vám (ti) při odchodu z tohoto života
    vyjde naproti svatá Panna Maria, andělé a všichni svatí.

    Kéž vás (tě) osvobodí Kristus, který byl pro vás (pro tebe) ukřižován,
    kéž vás (tě) osvobodí Kristus, který za vás (za tebe) dal život.
    Kéž vás (tě) Ježíš Kristus, Syn Boha živého, uvede do svého ráje.

    On je pravý pastýř;
    kéž ve vás (v tobě) pozná svou ovečku.
    Kéž vás (tě) očistí ode všech hříchů
    a připočte ke svým vyvoleným.

    Kéž uvidíte (uvidíš) tváří v tvář svého Vykupitele
    a kéž na věky věků požíváte (požíváš) blaženého patření na Boha.
    Amen.

    3
    Bože, přijmi k sobě svého služebníka (svou služebnici),
    neboť doufal(a) ve tvé milosrdenství a tvou spásu. Amen.

    Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici)
    ze všeho soužení.
    Amen.

    Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici),
    jako jsi zachránil Noema za potopy.
    Amen.

    Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici),
    jako jsi vyvedl Abraháma z chaldejského města Uru.
    Amen.

    Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici),
    jako jsi vysvobodil Mojžíše z moci faraónovy.
    Amen.

    Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici),
    jako jsi zachránil Daniela ze lví jámy.
    Amen.

    Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici),
    jako jsi vysvobodil tři mladíky z ohnivé pece a z rukou krutého krále.
    Amen.

    Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici),
    jako jsi očistil Zuzanu ze lživého obvinění.
    Amen.

    Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici),
    jako jsi zachránil Davida z rukou Goliáše i krále Saula.
    Amen.

    Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici),
    jako jsi vysvobodil Petra a Pavla z vězení.
    Amen.

    Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici)
    skrze našeho Spasitele Ježíše Krista ,
    který pro nás podstoupil hořkou smrt a získal nám život věčný.
    Amen.

    4
    Pane Ježíši Kriste, Spasiteli světa,
    odporoučíme ti svého služebníka (tvou služebnici) N
    a prosíme tě:
    přijmi ho (ji) milostivě do radosti svého království,
    neboť jsi pro něho (pro ni) sestoupil na tuto zemi.
    Třebaže z lidské slabosti zhřešil(a),
    nezapřel(a) trojjediného Boha, Stvořitele nebe i země,
    ale věřil(a) v něj a klaněl(a) se mu.
  10. Je také možno zazpívat anebo pomodlit se antifonu "Zdrávas, Královno..."
  11. Když umírající zemře, říká se:
Svatí Boží přátelé ať vás (tě) doprovodí.
Andělé Páně ať vám (ti) vyjdou naproti
a přijmou vás (tě) mezi sebe.
A představí vás (tě) před trůnem Nejvyššího.
Kéž vás (tě) přijme Kristus,
který vás (tě) zavolal.
* Kéž vás (tě) andělé k němu dovedou.
A představí vás (tě) před trůnem Nejvyššího. *

Ať vám (ti) dá Pán věčné odpočinutí
a věčné světlo ať vám (ti) svítí.
* Kéž vás (tě) andělé k němu dovedou.
A představí vás (tě) před trůnem Nejvyššího. *

Modleme se.
Do tvých rukou, Bože, svěřujeme našeho bratra (naši sestru) N,
neboť věříme, že žije, i když zemřel(a);
a prosíme tě:
ať mu (jí) všechno, čím se v lidské slabosti provinil(a),
tvá milosrdná láska odpustí.
Skrze Krista, našeho Pána.
Amen.

Nebo jiné texty z pohřebních obřadů.

Obsah

Uvedení do četby knihy Ester
P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.

Obrázek Panny Marie Neposkvrněné, nadepsaný citací z knihy Ester. Autorem mědirytu z poloviny 18. století je G. B. Götz. Za laskavé svolení k reprodukci děkujeme doc. Janu Roytovi, z jehož soukromé sbírky obrázek pochází. Když jsme v prosinci v libocké farnosti chystali na slavnost Panny Marie počaté bez poskvrny prvotního hříchu, rozhodli jsme se zahájit tento velký mariánský svátek větším otevřením se Božímu slovu - četbou celé knihy Ester. Jde o stránky Písma, které můžeme snadno přijímat s myšlenkou na Pannu Marii a její roli v Božím plánu záchrany lidí ze hříchu. Skupinka děvčat si četbu předem připravila. Uvedení do četby této biblické knihy, které zaznělo ještě před samotnou knihou Ester, bych nyní rád nabídl k širšímu využití - i Vám čtenářům našeho časopisu. Věřím, že tyto myšlenky mohou obohatit Váš pohled na tuto knihu Písma a nově Vás zaujmout pro to, abyste ji brali do ruky a četli.

Nejdřív něco o knize samotné
Kniha Ester patří ke Starému zákonu, je tedy společným bohatstvím židů i křesťanů. Ve své řecké podobě byla sepsána asi až ve druhém století před Kristem, je tedy mezi starozákonními knihami jednou z těch nejmladších. Podobně jako knihy Tobiáš a Judit je odedávna knihou mezi židy i mezi křesťany hodně oblíbenou.
Židé rozdělují Starý zákon na knihy zákona, knihy prorocké a tzv. spisy. Kniha Ester patří mezi ony spisy, přesněji k pěti knihám nazývaným megilot (svitky). Ty mají společné to, že každá z nich byla předčítána o určitém židovském svátku (kniha Ester o svátku púrím). I když nový katechismus katolické církve o tradičním třídění starozákonních knih nemluví, křesťané řadili knihu Ester mezi knihy historické, nebo dnes se jim říká výstižněji: knihy výpravné. Obsah této knihy skutečně tvoří vyprávění, příběh, ale o přesné vylíčení historických událostí tu nejde.
Děj knihy se odehrává v prostředí médské a perské vlády, v době po skončení babylonského zajetí židů. Ne všichni židé se tehdy vrátili do vlasti, někteří zůstali v cizině a pro své náboženství a zvyky tam zůstávali nápadným, cizorodým prvkem. Někdy vůči nim propukala nespravedlivá a krutá pronásledování. A takové pronásledování chystá v knize Ester dvořan Haman, pobouřen chováním žida Mordokaje. Ale přímluva královny, židovky Ester, způsobí, že den, který byl nejprve stanoven k pogromu na židy, určil král naopak židům k tomu, aby mečem zahubili své nepřátele.
Kniha říká, že onen den záhuby židů, který se neuvěřitelně změnil v den jejich vítězství, byl stanoven losem. Los se řekne hebrejsky púr a kniha Ester v ní popsanými událostmi odůvodňuje zavedení židovského svátku púrím (což doslova znamená: losy). U židů se o tomto svátku skutečně kniha Ester pravidelně četla. Byl a je to svátek hodně radostný, někteří říkají, že jde vlastně o jakýsi karneval.
1 Každé vyslovení jména Haman bylo přitom prý provázeno hlasitými projevy výsměchu a pohrdání, zatímco na jména Mordokaj a Ester reagovali posluchači potleskem a výkřiky jásotu a radosti. Rabíni vysvětlují, že nešlo o vybíjení si negativních emocí, ale o posílení důvěry v Boha Izraele a v jeho vysvobozující pomoc. Dnes se všeobecně má za to, že spojení knihy a svátku je až druhotné. Svátek je starší a o jeho vzniku není mezi odborníky jednota.
Celou knihu si pohodlně poslechnout nebo jen souvisle si ji přečíst není tak snadné. V našich ekumenických biblích najdete napřed text knihy Ester a potom - o pár desítek stran dále mezi knihami deuterokanonickými - najdete ještě takzvané "přídavky k Ester". Kniha se totiž dochovala ve dvou verzích, které se od sebe liší. Hebrejská verze knihy je starší, a stručnější. Řecky psaná verze knihy je především delší. Zatímco židé a protestanté používají kratší verzi, katolická církev se drží textu delšího. Proto ekumenická bible uvádí jednak kratší verzi, a pak jako dodatek i přídavky k Ester.
Aby to bylo ještě složitejší, i řecká verze se dochovala ve dvou rozdílných zněních. Jedno je to, které máme v našich ekumenických biblích, to druhé se užívá v bohoslužebných knihách. Při bohoslužbě se ale z knihy Ester čte jen modlitba Mordokajova a modlitba královny Ester.

Základní výpověď knihy
Je zajímavé, že hebrejská a řecká verze knihy Ester se od sebe liší nejen délkou. Text není pouze rozšířen o přídavky, ale také převyprávěn. To s sebou přináší jemný posun v tom, kam vyprávění míří: hebrejská verze knihy Ester vypadá - řečeno trochu provokativně - "bezbožně". Už velmi dávno si čtenáři všimli, že v kratším textu nenajdeme ani jednou slovo Bůh, i když tu vše dění pevně řídí jeho prozřetelnost.2 V tomto kratším znění kniha hlavně povzbuzuje židy, aby na obranu vlastního národa byli ochotni nasadit všechny své síly. Rozumí se: své lidské síly. Naopak delší a mladší podoba knihy počítá výslovněji s pomocí shůry - od Boha. Nejdůležitějšími mezi oněmi přídavky jsou proto modlitba Mardokajova a modlitba Esteřina k Hospodinu za záchranu židů.
Podobně můžeme vnímat i význam ostatních přídavků. Také Mordokajův sen, který stojí v úvodu knihy, a výklad tohoto splněného snu v samotném závěru knihy mají čtenářům jasně ukázat, jak má Bůh vše ve své režii a moci. A jestliže další dva přídavky obsahují znění dopisů, rozesílaných královým jménem do všech zemí jeho říše, nemusíme v tom vidět úsilí zdůraznit (jakoby citací historických dokumentů) spolehlivost líčených událostí. Květnatý jazyk královských výnosů poskytuje možnost promluvit o významu popisovaných událostí v co nejširším jejich společenském rozměru a slavnostním způsobem.
Podobně jako na jiných místech Starého zákona může nás i zde zaskočit samozřejmá, mstivá krutost, která z této knihy promlouvá. Jde přitom o podobné smýšlení, jaké projevují zmíněné reakce židovských posluchačů při svátečním předčítání této knihy. Uvědomme si dobře, že kniha Ester je psána v době, kdy židé už ztratili samostatnost, vyvolený národ žije v područí cizinců a pohanů. Siláckým líčením pomsty chce kniha v utiskovaných židech posílit jejich národní a náboženské sebevědomí, jejich touhu po svobodě a důvěru v Hospodina. Ostatně opakované zmínky, že židé při odplatě nesáhli kořistivě na majetek svých nepřátel, dávají najevo, že jim nešlo o zájmy pozemské. Kromě toho můžeme celý popisovaný zvrat událostí sledovat s myšlenkou na to, jak násilí plodí další násilí. Kniha Ester není jediné a konečné slovo Písma k tématu odplaty. Nový zákon k tomu ještě řekne své.

Ester jako předobraz Panny Marie
My svou pozornost chceme zaměřuit také na to, v čem můžeme v Ester spatřovat předobraz nebo symbol Panny Marie. V umění velmi oblíbenou scénou bylo v tomto ohledu vyvolení a korunování královny Ester. Křesťané odedávna rádi přemítali o výsadách Panny Marie, o obdarování, kterého se jí od Boha dostalo. To, že Maria jediná byla předem uchráněna dědičného hříchu, je takovou velkou výsadou. A narážka na toto privilegium byla již odedávna spatřována v textu knihy Ester. Pro všechny královy poddané platil zákon, že nejsou hodni přiblížit se k němu do jeho paláce. Jinak zahynou. Ale Esteře král říká: "Ono nařízení je jen pro obecný lid", podle latiny doslovněji: "Ten zákon neplatí pro tebe, ale pro všechny ostatní..." A stačilo i jen maličko zbožné fantazie, aby tento verš byl v přeneseném smyslu vztahován na Marii a její vynětí z obecné platnosti dědičné viny.
K tomu, že Ester mohla pobývat v paláci a v králově blízkosti se pojí ještě jiný pohled na Pannu Marii. Od nejstarších dob věřili křesťané v to, že Maria je nyní, po své smrti, s Ježíšem u Otce, v nebi. Zatímco my žijeme na zemi, uprostřed zkoušek, duchovního zápasu nebo i nepřijetí druhými (jako ti židé v cizině), ona je v bezpečí nádherného života u Božího trůnu. Křesťané v byzantské říši i později, kteří prostředí vladařského dvora znali ze své současnosti, považovali za zcela samozřejmé, že Maria se v nebi za nás přimlouvá, stejně jako královna Ester za svůj lid.
V době reformace byla hodnota Mariiny přímluvy zpochybňována. Jak to, že se někdo má přimlouvat u Boha, který je úplná láska? Ester se přece u krále přimlouvá, protože král neví všechno a nemá dost soucitu. Achašveróš neví, jak to se židy je, pouze dal na Hamana. A necítí s nimi, protože nejsou z jeho krve. U takového krále je třeba přímluvy královny Ester. Je ale u Boha třeba přímluvy Marie? Na to můžeme odpovědět: Maria je přímluvkyní, protože Bůh to tak chce: tak se tradičně vykládá evangelní úryvek o svatbě v Káni i Ježíšovo slovo s kříže Marii: "Ženo, to je tvůj syn" (Jan 19,26). Bůh sám Marii úmyslně staví mezi nás a sebe a dává nám své dary prostřednictvím její přímluvy. A on jistě ví, proč právě tak je to pro nás dobře.
Kromě toho lze v knize Ester najít další a další místa, která nás zasáhnou: Mordokajův sen obsahuje slova: "Vyšlo slunce a světlo a ponížení byli povýšeni." Ester v modlitbě označuje sama sebe, že je "služebnice Páně"... A tak při četbě této knihy stojíme již na prahu Nového zákona.

Symbolický výklad knihy
Velmi zajímavý je také symbolický výklad knihy Ester.3 Historické události jsou tu rozostřeny v legendu, u níž je důležitá její ne historická, ale náboženská výpověď. Právě k této výpovědi vyprávěný příběh pevně (byť možná podvědomě) směřuje. Dá se říci: "To, co se tu vypráví, chce říci mnohem víc, než se tu vypráví."4 Pravá hodnota knihy Ester spočívá v jejím symbolickém významu. Kdo je ve skutečnosti Haman? Kdo je ve skutečnosti Mordokaj? A Ester?
Haman je zosobnění zákeřného zla, které útočí a usiluje zničit. V nějaké podobě s ním má zkušenost každý člověk. Mordokaj je symbolem právě opačného postoje: věrnosti Hospodinu, cti. Tím je ovšem trnem v oku a ocitá se v ohrožení. Dějiny lidí jsou velkým zápasem mezi Hamanem a Mordokajem, mezi zlobou a spravedlností. Kniha Ester chce napovědět, jak tento zápas jednou skončí: Hospodin použije velmi slabý nástroj a skrze něj svou mocí zvítězí. Nástroj tak slabý jako je dívka - sirotek, která je povýšena ke královské důstojnosti5 a skrze ni se odehraje vítězství Hospodinovo a jeho věrných. I v tomto pohledu je od Ester k Marii jen nepatrný krůček.

A ještě jedna myšlenka "z českých luhů a hájů"
Když v roce 1292 založil král Václav II. nedaleko Prahy na Zbraslavi významný cisterciácký klášter, který se měl stát místem králova oddechu, duchovního zázemí, místem jeho posledního odpočinku i novým pohřebištěm vládnoucího rodu, dal král tomuto klášteru latinské jméno Aula regia (Síň královská).6 Latinské slovo aula znamená dvůr, nádvoří, ale také síň a palác.
Cisterciácké kláštery vždy dostávaly takové jméno, které jednak vyjadřovalo duchovní myšlenku (přednost byla dávána tematice mariánské), jednak určitým způsobem odráželo nebo napovídalo okolnosti či záměr při vzniku kláštera. Uveďme například jména klášterů7 cisterciáků Fons Sanctae Mariae (Studnice Mariina) ve Žďáře nad Sázavou, Rosa Mariae (Růže Mariina) ve Vizovicích, Sancta spinea corona ( Svatá trnová koruna) ve Zlaté Koruně a klášterů cisterciaček: Vallis Sanctae Mariae (Údolí Mariino) v Oslavanech u Znojma, Porta Coeli (Brána nebes) v Tišnově, Vallis virginum (Údolí panen) v Pohledu u Havlíčkova Brodu a především Aula Mariae (Dvůr Mariin) na Starém Brně.
Václavovo založení na Zbraslavi bylo ozvěnou podobného kláštera - rovněž cisterciáků - Mons Regalis (Royaumont), který založil ve Francii vladařský Václavův vzor, francouzský král Ludvík IX. I na Václavem stanoveném latinském pojmenování zbraslavského kláštera je tento vliv patrný. Kromě vazby na francouzský vzor vyjadřuje (stejně jako v případě francouzského kláštera) jméno Aula regia především těsný vztah panovníkův k danému klášteru. Zbraslavská kronika o tom při popisu uvedení prvních cisterciáků králem do nového kláštera píše: "(Král) samo místo, které se dosud jmenovalo Zbraslav, nazval pro stálou památku svého jména, změniv mu jméno, Síní Královskou (Aula Regia)."8
Zmiňuji se o tom proto, že slovní spojení aula regia najdeme také v Písmě svatém, a to právě v knize Ester. Vulgáta čte v Est 11,3 (v našem číslování 1,1b) o Mordokajovi: "..vir magnus, et inter primos aulae regiae" (muž veliký a mezi prvními v královském domě). Uvedený výraz není v Písmě častý: ve 2 Mak 13,15 je jím pojmenován stan krále Antiocha, přepadený v noci Judou Makabejským. Několikrát najdeme ve Vulgátě velmi podobný výraz aula regis (Síň krále): v Gen 45,16 pro dům faraonův, ve 2 Král 7,9 pro královský dům v Samaří, v Est 4,2 a 12,1 (podle Vulg., v našem číslování jde o verš 1,1m). Ale mám za to, že pro pojmenování cisterciáckého kláštera byla záměrně zvolena podoba "aula královská", ne "aula krále", protože klášter nebude něčím, co Václavovi patří jako jeho majetek, ale patří především Bohu, je to pouze klášter, který s králem pojí těsné pouto.
Proč o tom mluvím? Představte si sebe sama v roli řadového cisterciáka na Zbraslavi. Představte si, že žijete v odloučenosti od světa za zdmi kláštera, který nese jméno Aula regia, že patříte k řádu usilujícímu o intenzivní mariánskou zbožnost. A že při četbě knihy Ester (snad v chóru kostela, snad v jídelně při společném stole) zaslechnete, jak onen perský královský dvůr, kde se podivuhodným způsobem uplatnila přímluva statečné královny, je nazván úplně stejně jako váš klášter - aula regia. Nevyznívá to vše v útěšné povzbuzení? A nemůžeme to rozšířit i mimo čtrnácté století a okruh zbraslavského cistercia? Tato tak konkrétní představa nám pomůže učit se vnímat samy sebe jako ty, kdo žijí pod vládou velikého krále, kdo nejsou ušetřeni životních zápasů a zvratů a kdo jsou provázeni přímluvou krásné, vyvolené královny Ester - Marie.

Obsah

Dopisy Terezie z Lisieux
Terezie Brichtová, O.P.

Nebylo už dost "terezičkovské" literatury? Máme vydávat ještě další titul? Tak jsme uvažovali ještě donedávna.
A přece by se neměly opomenout texty nejautentičtější! Tedy nejprve byl v roce 2001 nesmělý pokus: Dopisy kněžím - misionářům.
1 Otec Vojtěch Kodet, O.Carm., k nim napsal hlubokou předmluvu, ve které hovoří jeho kněžské a karmelitánské srdce.
Příznivé přijetí této útlé knížky nás povzbudilo, abychom konečně přikročili k vydání celkové korespondence naší milé světice: Dopisy Terezie z Lisieux.2 Jak říká autor předmluvy k této knize Guy Gaucher, abychom pochopili vývoj Tereziina myšlení, je třeba znát všechny její písemné projevy. Proto nejsou vynechány ani ty nejdětštější. Vidíme zde, jak postupovala Tereziina písemná činnost od zcela dětských pokusů, kdy jí starší sestry vedly ruku a kdy si nelámala hlavu s pravopisem a mluvnicí, k stále hlubším výrazům jejího překypujícího vnitřního života.
Rodinná výchova - mimořádní rodiče, sestry, celkové ovzduší francouzského katolicismu 19. století s jeho uzavřeností do sebe - tuto vnímavou duši samozřejmě formovaly a vtiskly jí svůj ráz. Ale ona si přesto nachází svou cestu, která asi byla pro její okolí šokující. To snad vysvítá nejvíc z její rozsáhlé korespondence, ve které se často nezdráhá vystupovat bezděčně, ale suverénně, jako vůdkyně, učitelka. Zde právě, z těchto dopisů, shledáváme, jak oprávněně byla prohlášena učitelkou církve. Mezi množstvím všeobecných, banálních dopisů - přání k svátku, děkování za dary apod. - tu a tam najednou zazáří jako drahokam, jako nečekaný sluneční paprsek nějaká překvapivá teologická pravda, odhalí se záclona Tereziina vnitřního života, utvářeného Duchem svatým.
Všimněme si například dopisů její sestřenici Marii Guérinové, která trpí pokušeními v pařížském Babylonu, takže se bojí chodit ke svatému přijímání. Nuže, Terezka jí vykládá, jak právě eucharistie je lék, posila v boji, a jak Ježíše zraňuje nedůvěra, malomyslnost. A to jsme na konci 19. století, ještě před svatým Piem X., ve Francii, nakažené jansenismem! (Dopisy 92 a 93.) Nebo hleďme, jak bystře argumentuje příbuzným, kteří jsou pobouřeni, když Celina chce po otcově smrti také vstoupit na Karmel! (Kéž by četli dopis 180 všichni rodiče, kteří se vzpírají duchovnímu povolání svých dětí!) To není "panenka", "květinka", jakou z ní chtěla udělat lidová zbožnost. To je cílevědomá, hrdinská duše!
Někomu by snad mohlo vadit její zdánlivé bolestínství, její záliba v utrpení, která se zračí v mnoha jejích dopisech. Terezie si ani neumí představit, jak bude moci být v nebi bez bolesti. Říká: "Ježíš mě bude muset přetvořit." Ale to nebyl masochismus, to bylo její vnitřní přesvědčení už od dětství, že ji chce Bůh vést touto cestou, aby byla odpoutána absolutně od všeho. Sama říká o svém vstupu na Karmel: "Utrpení mi otevřelo svou náruč, a já jsem se do ní s láskou vrhla." To bylo patnáctileté děvče! Až se nám zatají dech! A tento tón zaznívá i v jejích dopisech.
Terezie žila láskou. Jako milovala Ježíše, tak milovala i ty, které jí postavil do cesty, a všechny chtěla táhnout k němu. Důsledně plnila své heslo: "Milovat Ježíše a snažit se, aby ho všichni milovali."
Naší knize dodává zvláštní ceny množství biblických odkazů na okraji, které připojili francouzští vydavatelé. Vychází z nich najevo, jak Terezka žila Božím slovem, jak se jím nechala pronikat, formovat, vést až na vrchol, a jak je prakticky hlásala. Opravdu, UČITELKA CÍRKVE!

Poznámky

Odporučení umírajících Bohu
Pozn. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002, str. 82 - 95 Zpět

Uvedení do knihy Ester
Pozn. 1 / C. Di Sante, Židovská modlitba, Oikúmené, Praha 1995, str. 216n. Zpět
Pozn. 2 / Jeruzalémská bible pokládá za záměr, že v protokanonickém textu Ester se slovo Bůh ani jednou neobjevuje. Srov. její úvod k Tob, Est, Jdt. Zpět
Pozn. 3 / Srov. Divo Barsotti, Meditazione sul libro di Ester, Queriniana, Brescia 1981. Zpět
Pozn. 4 / Tamtéž, str. 6. Zpět
Pozn. 5 / Stojí za povšimnutí, že jiné postavy Starého zákona, tradičně nahlížené jako předobrazy Panny Marie - Judit a snoubenka z Písně písní - nejsou nositelkami královské hodnosti. Zpět
Pozn. 6 / Srov. Kateřina Charvátová, Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142-1420, svazek 2, Karolinum, Praha 2002, str. 187n. Zpět
Pozn. 7 / Srov. Bernard S. Koruna, Cisterciáci, nákladem farního úřadu v Horním Dvořišti, 1948, str. 42-43. Zpět
Pozn. 8 / Zbraslavská kronika, kap. XLII, nakladatelství Svoboda, Praha 1976, str. 88. Zpět

Dopisy Terezie z Lisieux
Pozn. 1/ Vydalo Karmelitánské nakladatelství , Kostelní Vydří 2001. Zpět
Pozn. 2 / Z francouzského originálu vybrala a přeložila Terezie Brichtová, O.P., vydalo Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří v roce 2002. Zpět