Cesta k poznání a plnění Otcovy vůle:
bratrský dialog a poslušnost vůči autoritě
Časopis Karmel

Uzavíráme rok, věnovaný rozjímání o Bohu Otci, o Božím otcovství. Tohoto tématu se jemně dotýká také 92. článek dokumentu o zasvěceném životě Vita consecrata. V širším smyslu jsou tyto odstavce podnětné i pro neřeholníky. Každý jsme součástí hned několika společenství různé povahy (rodina, farnost, pracovní kolektiv aj.). Nejen děti, i my dospělí – "velcí" – často musíme nebo máme různým způsobem "poslouchat".

Vita consecrata, čl. 92: Společně plnit Otcovu vůli

(zvýraznění jednotlivých částí textu je dílem naší redakce)

Svědectví Bohu zasvěcených osob
žijících řeholním životem
má zvláštní význam
také svým rozměrem společenství,
který patří k jeho podstatným znakům.
Bratrský život
je privilegovaným místem
poznávání a přijímání Boží vůle

s cílem jejího společného uskutečňování
v jednotě myslí i srdcí.
Poslušnost oživená láskou sjednocuje členy institutu,
aby se – přes odlišnost obdarování
a při ohledu na osobitost jednotlivců –
podíleli na témže svědectví a poslání.
V prostředí Duchem svatým oduševněného bratrství
žije každý člen ve velmi cenném dialogu s ostatními,
aby skrze něj společně poznávali Otcovu vůli.
V osobě představeného všichni uznávají
výraz Božího otcovství

a vykonávání autority,
která byla přijata od Boha ke službě rozlišování
a budování společenství.
Život takového společenství
je pak pro církev a společnost
důležitým znamením jednoty vyrůstající
– přes všechny rozdíly rasy, původu, jazyka a kultury –
ze stejného povolání
a společné vůle toto povolání naplnit.
V protikladu k duchu nesvornosti a rozdělení
září autorita a poslušnost
jako znamení
onoho jedinečného od Boha pocházejícího otcovství,
z Ducha zrozeného bratrství,
niterné svobody toho, kdo důvěřuje v Boha
navzdory lidským omezením všech těch,
kteří Boha zastupují.
V této poslušnosti,
kterou někteří přijímají jako životní pravidlo,
lze zakusit
a k prospěchu všech zvěstovat
ono blahoslavenství,
které Ježíš přislíbil těm,
"kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho" (Lk 11,28).
A navíc ten, kdo zachovává poslušnost,
má jistotu,
že naplňuje opravdu poslání,
že následuje Pána
a nesetrvává jen ve svých přáních a touhách.
Tak může zakoušet,
že je veden Duchem Pána
a že i uprostřed velkých obtíží
je podpírán jeho pevnou rukou (srov. Sk 20,22n.).

Zpracovali P. Gorazd a P. Norbert, O.Carm.