Na začátku nového roku si připomínáme svatého Petra Tomáše, karmelského světce ze 14. století, jehož životní příběh se může stát velkým povzbuzením pro dnešní dobu. Z jeho životopisu proto nabízíme pár impulsů.
Petr (1305–1366) rozhodně nežil ve „zlatém věku“, v idylicky přehledné křesťanské Evropě. Žil v čase velkých a pro mnohé nepříjemných proměn ve společnosti, církvi i Řádu. V době, kdy doručení zprávy z jednoho konce Evropy na druhý zabralo přinejmenším týdny a její ověření bylo často zhola nemožné, Petr intenzivně a poctivě sledoval světové dění, snažil se mu porozumět a aktivně do něj vstupoval.
Z doby Petrova života připomeňme:
- dramatické ochlazení klimatu a hospodářskou krizi na počátku 14. století, která vyústila v hladomor, který nepřežilo přibližně deset procent evropské populace. Petrovi bylo tehdy něco přes deset let a odešel od rodičů, aby jim finančně ulehčil.
- stoletou válku mezi Anglií a Francií, která za sebou nechala statisíce mrtvých (včetně českého krále Jana Lucemburského). Celou druhou polovinu svého života prožil Petr v utrpení tohoto dlouhodobého válečného konfliktu, v němž se mír zdál nedosažitelný.
- morovou epidemii, která během pouhých pěti let zahubila milióny lidí, odhadem každého druhého obyvatele tehdejší Evropy. Petr byl čtyřicátník a nakaženým osobně pomáhal.
- přesídlení papežského dvora do Avignonu, které prozrazovalo úpadek a vnitřní nejednotu církve. Petr v této situaci strávil celý život, přijal ji a stal se papežským kazatelem a posléze diplomatem.
Všechny výše zmíněné katastrofy zcela pochopitelně vedly k šíření pesimistických, konspiračních a apokalyptických nálad mezi těmi, kdo přežili. Úporná snaha situaci vysvětlit a Boha „usmířit“ vedla k hledání viníků mezi menšinami (židovské pogromy) a k rozkvětu kajícnických hnutí hraničících se sebepoškozováním a fanatismem (flagelanti). Karmelitánský řád jako celek tehdy na situaci pružně zareagoval, když opustil svůj přibližně sto let trvající poustevnický způsob života, ze samoty a ústraní se přesunul do měst a modlitbu a četbu Písma začal více propojovat s občanskou angažovaností. Karmelitáni spolupracovali na obnově společnosti jak s církví (přijímali biskupské úřady a službu ve farnostech), tak se světem (studovali a vyučovali na nově vznikajících městských univerzitách, pracovali v diplomatických službách, pečovali o nemocné).
Z pověření Svatého stolce vyjednával Petr s předními světovými „lídry“: například s českým králem a římským císařem Karlem IV., byzantským císařem Janem V. Palaiologem, uherským králem Ludvíkem I. či srbským carem Štěpánem Urošem IV. Musel pečlivě sledovat tehdejší „média“, rozlišovat věrohodné zprávy od dezinformací a vzít na sebe riziko vážného omylu. K tomu došlo, když papež Urban V. v dobré víře vyhlásil alexandrijskou křížovou výpravu a jmenoval Petra papežským legátem. „Ochrana svatých míst“ se však stala zástěrkou pro mocenské a ekonomické ambice kyperského krále a výprava se před Petrovýma očima zvrhla v bleskové vydrancování bohatého přístavního města a vyvraždění mnoha nevinných civilistů. Po nashromáždění dostatečného lupu se „křesťanská“ vojska po pouhých několika dnech stáhla z Alexandrie zpět do Evropy. Petr po návratu vážně onemocněl a za tři měsíce zemřel. Můžeme důvodně předpokládat, že za náhlou smrtí stála nesmírná bolest, kterou mu povinná účast na tomto loupežném tažení způsobila.
Tak jako my dnes, i Petr žil v době, kdy se v očích Evropanů hroutil dosavadní svět. Životy lidí těžce zasáhla nepoměrně delší válka, než zažíváme my; epidemie padesátkrát smrtelnější než covid; do hladomoru ústící klimatická změna, jíž nemohli tehdejší lidé – na rozdíl od nás – nijak předcházet; proměna společnosti, která mnohým připadala těžce hříšná; úpadek církve, jejíž život viditelně odporoval evangeliu. Bolest, kterou Petr tváří v tvář světu a církvi prožíval, ho nevedla zpět do ústraní ničím nedotčeného řeholního života, ale naopak k jeho revizi, k podnikavému využití svěřených hřiven, k láskyplnému příklonu ke světu, ke snaze o svět aktivně pečovat, osobně se angažovat. Se všemi riziky omylu a hříchu, která to s sebou nese.
(redakce)
