Jsou skutečnosti, o kterých by se asi nemělo příliš hovořit, ale spíše je uskutečňovat. A to je modlitba a vnitřní život. Toto téma je tedy na nějaký monolog velice nevděčné. Zvláště když většina studentů má ten pocit, že to, o čem už slyšeli, znají, ale také to uskutečňují. Je to docela katastrofální deformace nás, evropských lidí. Proto je dost nebezpečné uvádět příliš konkrétní fakta. Vždycky je důležité prozradit pouze ten první krok a dokud ho člověk neudělá, neprozradit mu víc. Nebezpečné na tom je, že někdo už má třeba těch kroků deset, zatímco já pouze pět, ale tím spíš mě pochopíte v mých nesnázích.
Když mluvíme o duchovním životě, často myslíme na skutečnosti, které jsou prostředky duchovního života. Když mluvíme o duchovním životě, říkáme si: To je modlitba, sebezápor, půst, liturgie, zpověď, četba Písma. Ale duchovní život není nic z tohoto. Toto jsou pouze prostředky duchovního života. Duchovní život, správně bychom měli říkat pouze život. Jestliže je totiž život neduchovní, tak vlastně není. Měli bychom se učit uvažovat Božím způsobem. Žije jenom ten, kdo žije v Bohu, a v kom žije Bůh. A žije-li člověk ve spojení s Bohem, pak žije duchovní život. Můžeme to nazývat přátelstvím s Bohem, milostí nebo vztahem lásky. Pokud člověk takto nežije, tak nežije vůbec. I když prokazuje určité symptomy života. Takový člověk chodí, myslí, jedná, svačí, odpočívá, pracuje, ale on je ve smrti. Je to velice nebezpečný blud. Proto jsme také začali životu jako takovému říkat duchovní život, abychom to nějakým způsobem odlišili. O duchovním životě tedy mluvíme tam, kde člověk žije ve spojení s Bohem, v přátelství s Bohem, nebo o to alespoň usiluje. První nesnáz nastává v tom, že se člověk rodí jako bytost duchovně mrtvá, hluchá, slepá, uzavřená všem duchovním vlivům. Tomuto nechvalnému dědictví říkáme dědičný hřích, který poznamenává celé lidstvo a celé stvoření. A zatímco Bůh je, lidé ho nevnímají. Zatímco mluví, a někteří duchovní autoři dokonce říkají, že křičí, lidé ho neslyší. Zatímco se Bůh zjevuje, lidé ho nevidí. Chybí základní skutečnost, to je kontakt, vnímání člověka a Boha.
Duchovní život začíná obrovskou aktivitou ze strany Boží, kterou Bůh prolamuje naši smrt, naši hluchotu, naši němotu. To, do čeho jsme uzavřeni a čím vzdorujeme vůči Bohu. Když prorok mluvil o této skutečnosti smrti, odpadu, hluchoty izraelského národa, vyjádřil to krásně v 11. kap. proroka Ozeáše. „Když, byl Izrael mládenečkem, zamiloval jsem si ho. Zavolal jsem svého syna z Egypta. Proroci je volali, oni se však od nich odvraceli a obětovali Bálům. Pálili kadidlo tesaným modlám. Ačkoliv jsem sám naučil Efraima chodit, ten na své rámě bral modly. Nepoznali, že jsem je uzdravoval. Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování. Byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho. Když jsem se k němu nakláněl a krmil jej. Nevrátí se do Egyptské země, ale jeho králem bude Ašúr, neboť odmítli vrátit se ke mně.“ Je to bolestný prorokův nářek nad situací Izraele, který nevnímal Boha. Ten Bůh ho vypiplal z ničeho a on se obrátil k vymyšleným bohům. Bůh si ho zamiloval a dokonce, jak říká prorok Ozeáš: „Provázky lidskými, provázky milování jsem ho táhl.“ Jak jinak má jít Bůh na člověka než lidským způsobem, protože člověk Boha nevnímá. A tak ho přitahuje, vábí, proniká do jeho života, sytí ho, stará se o něj, a čeká. Protože respektuje lidskou svobodu, tak čeká na to, až ten člověk uvidí, uslyší, zareaguje a začne vnímat a posléze odpoví. Tím začíná duchovní život.
Celý duchovní život se skládá z této součinnosti: Boží aktivity a lidské odpovědi. Na počátku je tedy Bůh, který takto vstupuje do našeho života a my se nejprve učíme Boha vnímat. Této citlivosti pro Boží věci se musí učit každý člověk. A každý se jí učí jiným způsobem. Učí se jí tím, že vnímá lásku druhého člověka, a aniž si to uvědomuje, vnímá tím Boha. Protože za každou láskou stojí Bůh. Ať už mateřskou láskou, přátelskou, snoubeneckou, tedy všude, kde člověk vnímá lásku, se k němu skrze tu lásku dobývá Bůh. Skrze vztah k přírodě, že člověk dokáže vidět, obdivovat, to jsou všechno lidské provázky, kterými Bůh táhne člověka. Provázky milování. Jsou to také události, které každého z nás v životě potkávají, různá setkání, ale jsou to také chvíle, kdy jsme sami kdy nasloucháme sami sobě anebo chvíle, kdy se cítíme opuštěni, zdeptáni nemocí. To jsou chvíle nesmírně důležité pro duchovní život. Bůh je stálá přítomnost vedle člověka, pro člověka. Když Bůh zjevuje své jméno Mojžíšovi, řekl mu: „Já jsem ten, který jsem tady pro tebe, pro vás.“ To je Bůh, který je tady nejen s námi, ale je tady ve vztahu k nám a konkrétně pro nás. Proto Je tak důležité, aby z člověka, který se rodí jako bytost nevztahová, se stal člověk vztahový. A proto každý lidský vztah napomáhá duchovnímu životu. Kdykoliv se člověk nějakým způsobem rozvíjí ve vztahu k druhým lidem. A ať už si to člověk uvědomuje nebo ne, od prvního okamžiku, když se maminka sklání nad jeho postýlkou, a kdy on reaguje a postupně se učí odpovídat na tyto projevy lásky, a učí se brát ohledy na ty které má kolem sebe, své sourozence, spolužáky a začne vnímat někoho jiného, a dokonce vstoupí do vztahu s někým, tím vším se připravuje na duchovní život. Protože duchovní život neexistuje bez vztahu. Je to skutečnost, která existuje pouze v rozměru osobním. Stejně jako všechny prostředky duchovního života. Nemůžeme pochopit modlitbu, jestliže nepochopíme, že základem je právě toto vnímání Boha. Může se nám totiž stát, že naše modlitba je pohanským kultem. Pouze něco „brumlám“ bez ohledu na Boha. Nebo že chci něčeho dosáhnout, někoho zlomit a tím se dostávám úplně jinam, než mám být. Vytvářím si své bohy s křesťanským nátěrem. Ale náš Bůh je ten, kterého nejprve musím vnímat jako bytost a pak s ním vstoupím ve vztah. I když ten vztah Je ze začátku velice skrytý, málo osobní, stále se prohlubuje, až k vnitřnímu vztahu lásky, a nakonec oddanosti člověka vůči Bohu. Duchovní život nás vede k tomu, abychom se nechali Bohem obdarovat. Bůh nás zahrnuje a člověku stále znovu dochází, že všechno je dar a všechno je milost. A až toto člověku dojde bytostně a zjistí, že Bůh nejen že mu dal všechno, ale že mu dal sám sebe, v jeho srdci vyroste touha dát Bohu všechno, a nakonec i sebe.
Duchovní život má tedy pouze osobní povahu. Je to záležitost vztahu lásky, oddanosti, věrnosti. Je to citlivost na Boží vedení. Je to citlivost na Boha, který je s námi, který je v nás.
Proto k duchovnímu životu tolik napomáhá jakákoliv forma chudoby. Chudobou nemyslíme bídu. Tou chudobou může být naše stáří, naše ohraničenost, i chudoba ekonomická, chudoba krásy, chudoba nemocných, postižených lidí. Tedy nedostatek, který nás nějakým způsobem ohraničuje, a který nás vede k tomu, abychom naslouchali. Chudoba, která nás činí pokornými a vnímavými vůči Bohu. Proto se může lehce stát, že člověk postižený, který se ve své chudobě zavčas zorientuje, je Bohu za chvíli mnohem blíž než všichni oficiální služebníci církve. Nebezpečí vnější aktivity, kterou považujeme za duchovní život, je totiž příliš veliké. A člověk ohraničený svou chudobou má v sobě vnitřní postoj, který volá po Bohu. Proto nás tyto chvíle k Bohu tak vedou. Skrze prázdnotu, která je v nás se dostáváme k Bohu. Je to veliká dispozice. Proto je třeba si vážit těchto životních situací a daností a zamilovat si chudobu. Člověk, který si zamiloval chudobu se nebojí stáří, padání vlasů, zubů, šedivění, ubývání sil, protože ví, že v těchto chvílích daleko víc potřebuje Boha. A učí se tak žít v závislosti na Bohu. Veliké nebezpečí mládí je, že člověk Boha potřebuje, ale přitom žije, jako by ho nepotřeboval, protože si stačí sám. Sv. Terezie Velká říká, že sám Bůh stačí. A nějaký student nebo studentka by mohli říct: „Bůh někdy stačí.“ Většinou si totiž stačíme sami. Pouze když přijdou různé náročnější situace, např. zkouškové období apod.
Bůh tedy vstupuje do našeho života. A právě v těchto chvílích chudoby jsme citlivější, vnímavější, potřebnější. A proto jsme Bohu blíž. Daleko lépe potom rozumíme znamení, která dává Bůh. On nás stvořil s obrovským darem svobody. Je zvláštní, že hranici, kterou sám sobě stanovil, nikdy nepřekročil. Svým způsobem se stává bezmocným vůči nám, když respektuje naši svobodu. A proto dává pouze znamení. Těmto znamením je třeba se naučit rozumět a vnímat je. Lidé by chtěli jasno, a tak si vytvořili modly. Bůh dává znamení lásky a naděje. Těm znamením lásky budete rozumět nejlépe, protože jste mladí lidé.
Když je nějaká mladá studentka zamilovaná do mladého studenta, chce mu to dát najevo. Co udělá? „Hele, Franto, ty sis ještě nevšiml, jak jsem hezká?“ Pokud by to řekla, Franta by jistě řekl: „Všiml, ale jistě pro jiného.“ To děvče ale určitým způsobem dává znamení lásky. Většinou jsou to spíše děvčata, která respektují svobodu. Chlapi, to jsou násilníci. A špatně si vykládají výrok evangelia, že násilníci uchvacují Boží království. Takže tu svobodu moc nerespektují. V tomto se děvčata podobají Bohu daleko víc než my. Nějakým způsobem tedy člověk dává najevo svoji lásku a čeká svobodnou odpověď. Proto nenásilí, to jsou ty provázky lásky, kterými Hospodin táhl Izrael. A Bůh takto táhne každého člověka. A člověk to buď vnímá nebo ne. A Bůh čeká, ta největší legrace potom je, že ve chvíli, kdy to člověku dojde, řekne: „Já jsem našel Boha.“ Bůh tedy dává znamení lásky a čeká a tím znamením může být cokoliv. Tím je západ slunce, létající pták, radost v mém srdci, pohled dítěte, umírající starý člověk. To všechno pro mne mohou být slova lásky.
Pak dává Bůh znamení naděje. To už je pro ty, kteří jdou. Znamení, kterými nás vede. A tak jako si znamení lásky většinou necháváme pro sebe, je důležité, abychom o znameních naděje hovořili. Abychom se sdíleli, jak nás vede Bůh. Protože Bůh vede každého jednotlivě a přitom společně. Všichni jsme pod přímým vedením Božím. Každému z nás Bůh do života zasahuje, a přitom nás všechny spojuje v jednolitý proud. Proto je pro nás tak velkým povzbuzením, když vidíme, jak Bůh vede tohoto bratra, tuto sestru, tuto komunitu, jak tady Bůh žehná, protože to je také pro mne znamení naděje. To je znamení, že za tímto krokem je další krok, že ta cesta nejde do prázdna, že má svůj cíl, že se uskutečňuje. Každý z nás může mít totiž někdy pocit, že tím dalším krokem už je ve zdi. Proto jsou tak důležitá znamení naděje, abychom se nezřekli Boha, který je skrytý. Abychom si nevyvolávali znamení, která nejsou Boží. Je třeba jít trpělivě cestou víry. Takto nějak jedná Bůh s člověkem dříve, než se člověk prolomí do vztahu s Bohem. A pak si začne uvědomovat stále víc svoji závislost. Život jako takový je možno žít pouze v závislosti na Bohu. A člověk se této závislosti vědomě učí. To, co vyjádřil Ježíš těmito slovy: „Beze mne nemůžete dělat nic.“ Člověk to zná teoreticky, mockrát na to slyšel kázat, někdy to dokonce i zažil, než se to dostane do hlubiny lidské bytosti, než člověk ví, že pouze z daru Božího dýchá, má co jíst, žije, může se pohybovat, že se probudil a večer mohl jít spát, teprve pak začne žít úplně zavěšený na Bohu. To je vlastní duchovní život, žít ve spojení s Bohem tak, jak jsme toho schopni. To neznamená, že Bůh nám bere naši svobodu. Závislost na Bohu člověka osvobozuje, rozvíjí jeho osobnost, protože jinak by Bůh popřel sám sebe. Teprve závislost na Bohu činí člověka člověkem. Až v Bohu nachází člověk svoji vlastní tvář, svou vlastní identitu. Jestliže jste někdy potkali člověka žijícího léta, desítky let s Bohem, viděli jste, jak jeho oči září. Jak je jeho tvář duchovní. Může být vrásčitá, nevzhledná, ale je v ní zář, protože se v ní zrcadlí Bůh. K tomuto dochází, když člověk nachází v Bohu sám sebe, svou vlastní identitu. Mimo Boha nemůže být člověk nikdy sám sebou. I kdyby byl sebeschopnější, nikdy není tím, k čemu je Bohem povolán. Nespojení s Bohem z něj totiž udělalo kreaturu stvoření. Jedná se vlastně o zvrhlost vývoje, rakovinový nádor. Proto je tak důležité a podstatou duchovního života je po úvodním vnímání Boha stále víc se Bohu přibližovat a žít ve spojení s ním.
První část přepisu magnetofonového záznamu přednášky P. Cyrila Vojtěcha Kodeta
pro studenty na pouti akademické mládeže na Velehradě.
30. 5. 1992
pokračování
