Karmelu se dostalo od koncilů oprávnění, aby se nazýval „řád Panny Marie“, neboť ji považuje za svůj vzor a za svou Matku.
Tento název vyjadřuje bezesporu jeden z odstínů lásky, jakou věnují různé řeholní rodiny a duše Marii, Matce všech.
Karmel je zcela mariánský, jak ukazují jeho dějiny a hluboký důvod této dějinné skutečnosti.
Trochu historie
Dějiny našeho řádu ukazují jistou vzájemnou závislost mezi Marií a Karmelem. Už od svého počátku se řád obrací k Marií, a ona se k němu sklání v každém velkém okamžiku jeho dějin a dává mu nebo uchovává svaté.
První pouto mezi Marií a Karmelem se projevilo ve starověku. Prorok Eliáš objevuje z vrcholu hory Karmelu malý obláček, vystupující z moře, za kterým přichází veliký oblak. Tato znamení označují konec sucha, Božího trestu za modloslužbu židovského národa. Tento obláček je předzvěst Marie, jež předchází a nese už v sobě dar vody, hojně vylité velkým oblakem, symbolem Krista.
Elizeus, „synové proroků“ a Jan Křtitel se inspirují dvěma stránkami Eliášova života: snaží se zůstávat v přítomnosti živého Boha a planout horlivostí pro Pána, tak jako Maria bude neustále žít v důvěrnosti s Bohem a bude mu ochotně sloužit.
Od 4. století vypravují poutníci, kteří se vrátili ze Svaté země, o existenci kostelů na místech, kdysi obývaných Eliášem. Tyto svatyně svědčí také, že dosud žije prorokův duch na hoře Karmelu a v jejím okolí.
Koncem 12. století se latinští poustevníci, kteří přišli do Svaté země za křižáckých válek, usazují na hoře Karmelu a jsou věrní Eliášově spiritualitě. Zasvěcují se Panně Marii a věnují jí svůj první kostel. Kolem r. 1209 přijímají „poustevníci Panny Marie Karmelské“ řeholi od jeruzalémského patriarchy Alberta. R. 1247 určuje papež Inocenc IV. „bratřím svaté Panny“, aby vedli klášterní život, věnovaný kontemplaci a kázání. Tito řeholníci zakládají mnoho klášterů v Palestině.
Ale ohrožováni Saracény, uchýlí se karmelitáni do Evropy. Svatý Ludvík se vrátí do Francie r. 1254 s šesti bratřími svaté Panny. Na konci 13. století povraždí Saracéni mnichy na hoře Karmelu. Řád se vrátí do Svaté země až na začátku 17. století.
V polovině 13. století podpoří škapulíř obtížné usídlování a šíření řádu v Evropě. Nošení tohoto „roucha svaté Panny“ se stane znamením zasvěcení Marii a její ochrany.
Ve středověku dokazují dvě skutečnosti, že řád náleží Panně Marii: mariánská literatura v próze a ve verších; zbožná úcta karmelitánů k Mariiným příbuzným (k svaté Anně a k svatému Josefovi); tři světci, které svatá Panna darovala řádu: svatý Petr Tomáš, svatý Ondřej Corsini a svatý Anděl (Angelus).
V 16. století svatá Terezie z Avily a svatý Jan od Kříže reformují řád. Oživují smysl zasvěcení Panně Marii s ohledem na prvotní řeholi.
Asi ve věku čtrnácti let si svatá Terezie zvolí Marii za matku po smrti své maminky. Jako karmelitka žije v hlubokém spojení se svatou Rodinou. Umístí svatého Josefa u jedné z klášterních bran jako strážce Ježíšova vtělení v Marii. U jiné brány postaví Marii, která umožňuje Kristu přístup.
Panna Maria zasahuje třikrát do života svatého Jana od Kříže. V dětství ho zachrání před utonutím, potom ho vysvobodí z vězení a nakonec se mu zjeví při smrti.
Od reformy Karmelu nepřestává Maria bdít nad svým řádem. V současné době svědčí život dvou karmelitek o této ustavičné Mariině přítomnosti. Svatá Terezie z Lisieux žije neustále s Marií, kterou dětinně miluje od smrti své matky. A blahoslavená Alžběta od Nejsvětější Trojice nazývá Marii svou „Bránou nebeskou“.
Zbožštěné srdce Mariino a Karmel...
Tato dějinná skutečnost není dána zvenčí. Je výsledkem šťastného setkání. Pán umožnil zásadní pouto mezi Marií a Karmelem. Tímto poutem je teologální, božský způsob vidění (víra), chtění (milování) a cítění, to je reagování v každém okamžiku. Takový je život zbožštěného Srdce Mariina. Úcta k Panně Marii na Karmelu je takto založena na samé podstatě povolání Karmelu v církvi. Neomezuje se na úkony, jako zpěv „Salve Regina“ každý večer, nebo na mariánskou sobotu. Tato úcta se vyjadřuje v celém životě Karmelu, který se utváří podle života zbožštěného Srdce Mariina. Abychom vystihli mariánskou strukturu karmelitánského života, je nutné přihlédnout k duši řádu, a odmyslet si přitom kněžství. Karmel je mariánský ne pro úctu k tomu či onomu tajemství (Zvěstování, Neposkvrněné početí, atd.) nebo pro tu či onu ctnost (lásku, soucit, atd.). Karmel by měl být podstatně v srdci nynější církve tím, čím byla Maria v církvi prvotní.
Karmelitáni nedostali za úkol liturgickou chválu jako benediktini, ani šíření světla jako dominikáni, ani dobyvačný apoštolát jako jezuité a jiní, ani chudobu, jdoucí až k tělesnému následování Ježíše jako františkáni, ani charitativní činnost mužskou nebo ženskou. Povolání Karmelu si přisvojuje celou duši Mariinu. Tato úloha nijak nepotlačuje ostatní. Naopak, předpokládá je. Je však v církvi nepostradatelná. Bez ní by apoštolové, mučedníci, vyznavači atd. nebyli měli sílu plnit svou úlohu.
Úloha Karmelu je podstatně ženská. Staví souběžně vedle sebe milost a přirozenost, nadpřirozeno a přirozené schopnosti. Karmel by měl hrát v církvi úlohu, jakou hrála Maria svou láskou. Tato mariánská láska se vyznačuje nadpřirozenými vlastnostmi, které odpovídají přirozeným schopnostem panenské Matky.
Život zbožštěného Srdce Mariina
Skrytá láska ... Písmo svaté mlčí o úloze Panny Marie, která může být vyjádřena narážkami a vyvozováním. Podstatnou úlohu této lásky můžeme pozorovat v rodící se církvi. Karmel by měl prožívat Mariinu důvěrnost s Bohem a měl by jí učit. Mariina láska se nevnucuje a nevyvádí z míry tím, že přitahuje. Je to láska, která se dává tak dalece, že je čirou disponovatelností v Božích rukou. Poddajnost Mariiny duše je naprostá. (Výstup na horu Karmel, III.,10). Maria je vzor Karmelu v jeho skryté lásce.
Láska bolestná ... Mariina bolestná láska – ne bolestínská! – proměňuje utrpení v lásku, místo aby je zaháněla, jak to dělává člověk. Utrpení v lásce Marie – spoluvykupitelky rodí lásku, působí, že láska roste a šíří se. V Marii je tedy úloha sebezáporu, umrtvování, kladná, neboť nás podněcuje, abychom víc milovali. Proto přičítají staří autoři našeho řádu velkou důležitost čistotě srdce. Podle Mariina příkladu trpí kontemplativní duše za sebe – kontemplativní trpí víc než ostatní – a za spásu světa. Bůh se nemusí zdráhat, může s nimi počítat. Pán zacházel takto s Marií v celém jejím pozemském životě. Podobně nakládá s dušemi, které žijí životem své Matky.
Láska vnitřně plodná... Často je viditelná jen vnější činnost. Ale kolikrát by neexistovala nebo by byla nevysvětlitelná, bez skryté podpory láskyplné chápavosti snoubenky! Tato dvojí činnost je nezbytná pro život v Bohu. V prvotní církvi hrála Maria tuto skrytou roli jako pramen, neviditelná oživovatelka, těšitelka. Čím by byli bývali apoštolové bez ní?
Karmel by měl žít v církvi stejným způsobem, jako skrytý pramen, jako zahrada uzavřená hluku světa, ale otevřená volání duší, hlavně kněžských!
Následování Mariiny duše přivádí často k šťastné, zcela skryté, důvěrnosti s Marií samotnou. Staří autoři našeho řádu nazývali Marii sestrou. Proto si karmelitáni říkají „bratří Panny Marie“. Později byla Maria nazývána na Karmelu víc „matka“. Slova, označující Marii na Karmelu, jsou málo důležitá. Tento řád by měl žít jako panenská Matka způsobem podstatně panenským a mateřským. Měl by být obrazem Mariiny duše v její skryté, bolestné a plodné lásce k Pánu a k spáse všech lidí.
Viktor Sion O.C.D.
