V předminulém čísle „Karmelu“ 1/93 jsme slíbili, že z knihy „Duchovní realismus Terezie z Lisieux“ přeložíme též dodatek o novicmistrové. V něm se pojednává o výchově novicek, ale stať může posloužit i rodičům při výchově jejich dětí a ostatním učitelům a vychovatelům.
Mnozí čtenáři by se asi chtěli dovědět, jaký úkol má novicmistrová, aby pochopili, jakou úlohu měla Terezie u novicek. Zároveň poznají, jak dokonale ji světice splnila.
Ve Francii novicky nazývají obyčejně řeholnici, která je pověřena jejich formací, „Mćre Maitresse“, t.j. Matka učitelka. Ten titul jí opravdu přináleží, neboť ona je vskutku učitelka i matka jejich duší.
Matka předává život. Učitelka vyučuje nauce. V řádu duchovním jsou si ostatně život i nauka velmi blízko. K nadpřirozenému životu je třeba víry. „Kdo věří v Syna, má život věčný“ (Jan 3,36). A protože věřit znamená přijmout nauku Ježíšovu, je dar života úzce spjat s výukou Božího poselství: žijeme, protože věříme, věříme, protože jsme slyšeli.
Každý křesťan ve stavu milosti už tím, že žije životem Božím a že jeho modlitba a jeho příklad jsou tichým kázáním, je přidružen k Božímu otcovství. Přispívá ke zrození duší k duchovnímu životu na základě a podle míry svého spojení s Bohem. Tak je tomu i u novicmistrové. Její duchovní mateřství by ztratilo veškerou účinnost, kdyby nebylo zakořeněno v osobní svatosti. Matka novicmistrová může dávat jen z nadmíry života, který se vylévá z její duše.
Poznání samo o sobě není plodné, jen láska mu dává plodnost. Jestliže novicmistrová je opravdu spojena s Bohem, její vyučování, prodchnuté láskou, bude pravda a život. Bude prostým nástrojem čerpajícím všechnu sílu z lásky, její slovo uvede duše do styku s Bohem.
Novicmistrová nemá za úkol předkládat mladým sestrám abstraktní vědu o Bohu a božských věcech, ale živé svědectví milující duše, které je ovocem dlouhé a vřelé důvěrnosti s Milým, o němž mluví. Novicky, které přijímají toto svědectví, by měly postřehnout, že novicmistrová jim sděluje svou vlastní zkušenost radosti a jistoty své duše, celou vědu získanou milostí, světlem a láskou, která tryská z hlubin její bytosti, v níž přebývá Bůh.
V mladých novickách, které dychtí po přímém svědectví a jsou ochotny sklonit se před žitým svědectvím, vznikne z tohoto styku vroucí touha, aby i v sobě viděly hloubky, které snad pociťovaly v duši, která se pro ně tak otvírá.
Avšak osobní svatost novicmistrové, ať je sebenutnější, sama nestačí k přijetí tohoto úkolu. Je to něco podobného jako kněžství a „nikdo si nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha“ (Žid 5,4). Bez Božího povolání projeveného volbou představených by ani světice neměla způsobilost mluvit k novickám v Kristově jménu.
Nadto ke splnění takového úkolu je potřebí jistých vrozených vlastností, které Bůh dává, komu chce: rovnováha, zdravý úsudek, intuice, dary srdce, snadnost ve styku s lidmi a něco, co se dá těžko definovat, co přitahuje a budí důvěru.
K těmto přirozeným talentům se musí novicmistrová snažit připojit znalost Písma sv., církevních Otců a autorů svého řádu. Ať usiluje o to, aby získala solidní duchovní a teologické vzdělání, znalost psychologie, které jí pomohou proniknout do mentality jejích novicek, poznat hluboký smysl světa, v němž žily, a prostředí, které je vytvářelo, a konečně nabýt bohatou zkušenost způsobu života, na který je má připravit.
Formace mladých je náročná dnes ještě více než dříve. Novicmistrová musí tedy důkladně studovat prameny a přizpůsobit je dnešní době. Jen tehdy noviciát dosáhne cíle, pro který byl ustanoven.
Účel noviciátu
Kodex církevního práva označuje dvojí cíl noviciátu. Tato doba zkoušky má umožnit posudek, zda přijaté osoby jsou skutečně v řádu fyzickém, morálním a duchovním způsobilé vést způsob života, který je vlastní institutu, pro který se rozhodují. Je též zřízena pro to, aby si novicky postupně zvykaly na společný život a aby se vzdělávaly v duchovním životě, jak je pojímán a praktikován v institutu.
Rozpoznávání povolání a jejich formace jsou tak důležité úkoly pro budoucnost řádu, že vše v noviciátě musí být zorganizováno tak, aby se usnadnilo jejich splnění. Novickám musí být dány podmínky, aby se nejprve mohly setkat s Kristem, kterému se chtějí odevzdat, a potom aby poznaly život, v němž, jak věří, jemu mají sloužit.
Mlčení a samota, hluboká modlitba, styk s evangeliem, atmosféra pokoje, které dovolují duším hledat Boha, žít v jeho milované přítomnosti, nechat se přetvořit jeho Duchem, jsou v noviciátě životní podmínky, kterým se musí dát přednost před všemi ostatními, a které musí být za každou cenu zachovány. Ale to by nestačilo. Je ještě třeba dát mladým možnost setkávat se se způsobem života institutu a osvojit si jeho ducha. Novicmistrové přísluší, aby je na základě pramenů seznamovala živým a jasným způsobem s původem řádu, s jeho svatými a jeho tradicemi, s jeho charakteristikou, s jeho posláním v církvi. Upozornit je na radosti a utrpení, na zvláštní pokušení v jejich povolání, a postavit je aspoň někdy, pokud to dovoluje doba formace, do životních situací blízkých těm, do kterých se později dostanou.
Metody formace
Za výchovu mladých sester a za volbu používaných metod jsou zodpovědné představená a novicmistrová.
(Pozn.: Mezi různými metodami jsou některé zastaralé, které je nutno prostě vyloučit. To ať rozliší novicmistrová v souhlase se svými představenými a s ohledem na stupeň vývoje svých novicek. Všeobecně řečeno, jisté kdysi používané praktiky k podnícení horlivosti novicek připadají dnes jako dětinské. Je lepší stavět spíše na lásce k Bohu a k duším.)
Mladí mají rádi „dát se bez počítání“. To je vzácný úmysl, je dobré jej povzbuzovat, jen je třeba jej řídit. Váží si upřímného daru pravdy, všeho, co vychází opravdu ze srdce. Matka novicmistrová musí proto bdít nad tím, aby nezaváděla nic vyumělkovaného nebo zvykového. Zachovávání řehole, stanov a nutných zvyklostí stačí udržovat spontaneitu novicek, formovat jejich vůli a zajišťovat společnou kázeň. Není nutné je zatěžovat zbytečnými předpisy, které by byly překážkou veškeré iniciativy: Pravý způsob, jak je milovat, je být v nejvyšší míře „jejich“. Novicky musí cítit, že novicmistrová je jim zcela oddána. Budou to cítit, když se při vykonávání svého úřadu nestará o svoji popularitu a nebojí se, když to okolnosti připouštějí, přizpůsobit se jejich způsobu nazírání.
Nesmí proto zdůrazňovat to, co ji odděluje od jejích novicek, spíše získá, když ukazuje to, co ji s nimi sbližuje. Její vliv na ně se pak velmi rozšíří, avšak pod tou podmínkou, že tato jednota není strojeným postojem, ale je hluboce zakořeněna v jejím srdci. Tím, že se stane všem vším, se nezříká ničeho ze svého úřadu, bude jej naopak lépe vykonávat. Být jejich vůbec neznamená vydat novicky sobě samým.
Novicmistrová jim má dodat elán, nadchnout je pro cesty Boží, a to bez nějakých frází, prostým a konkrétním vyučováním a přitom velmi nadpřirozeným. Mladí touží po podstatném. Novicmistrová ať je stále spojena s Bohem, pak jim dovede mluvit o jediném potřebném. Místo aby vnucovala jakoby z vnějšku ctnostné „manýry“, ať se raději snaží zavést duše na hlubinu, přivést je k tomu, aby byly uchváceny uvnitř a tak z vlastní iniciativy šly bez přestání za hlasem Božím.
Nadto má za úkol dát novickám společenského ducha. To je v této době tím snadnější, že tento duch odpovídá skutečné potřebě mladých, kteří nechtějí žít vedle sebe, ale chtějí se spojit a kráčet spolu. Ona bude viditelným středem, pojítkem jejich malé komunity. Má uskutečnit jednotu ducha a srdce, vytvořit živou atmosféru prodchnutou láskou k Bohu a sesterskou láskou, navzájem se milující přes nevyhnutelné, ale cenné rozdíly.
Jistě nebude všechno dokončeno v duších na konci roků formace. Ale jestliže novicmistrová zasévala v lásce a ve víře, jiní později budou sklízet, neboť Bůh neopomene dát růst.
(Dodatek ke knize „Duchovní realismus Terezie z Lisieux,
která vyšla v Karmelitánském nakladatelství, 1992)
Přeložil P. Metoděj Minařík.
