„Potřebuji srdce…“
(z básně)
Je něco jako „prahlad“, s nímž přicházíme na svět a který nám zůstává celý život. Terezie ho vyjádřila slovy: „Potřebuji srdce, které ke mně žhne něžnou láskou…“ Že tento hlad po lásce musí být neustále kojen, je vidět zejména v takzvané „době kojení“, kdy mezi matkou a dítětem je ještě vše takřka „v proudu“. Tehdy jsme nejen pili mléko matky, ale „proudily“ do nás také její myšlenky, její city, její životní zaměření. Proto jsme v duši, v duchu a v těle utvářeni svou matkou. Šťasten, kdo měl matku, o níž může zpětně říci: Byla tu vždycky pro mne a vždycky stála při mně! Mnohý musí k tomu dodat: Mnoho se pro mne naplakala, musela mě často hubovat, byla přísná, často řekla „ne“. Ještě jednou šťasten, kdo přesto může říci: Ale vždycky jsem měl základní pocit, že mě miluje! A co od ní vycházelo, nebyla touha po moci, po uplatnění, po majetku, ale blahovolná láska.
Avšak i v tom případě, že jsem to tak ve svém dětství nezažil – Bůh mě může přesto spasit a ustálit v tomto důležitém základním pocitu, který my lidé tolik potřebujeme. Terezie je ze zkušenosti o tom přesvědčena. V jedné z osmi slok básně z r. 1895, zaměřené na Srdce Ježíšovo, vyznává:
Potřebuji srdce, které hoří něžností;
které mi dává oporu a nikdy neuhýbá.
A které moje slabosti miluje skoro víc než moje síly
a neopouští mě ve dne v noci.
Ale protože jsem každého tvora viděla smrtelného,
může mi pomoci jen Bůh, který se stává člověkem,
stává se mým bratrem a umí trpět.
Terezie dokázala říci: „Potřebuji… !“ Tak našla Boha, o němž věděla: On je tu vždycky pro mne a mohu k němu přijít v každém stavu neštěstí. Důležité je jen, abych přišla. A konečně jen on – v té míře, kterou mu věnuji – může spasit, co musí být v mém životě vykoupeno.
P. Theophan Beierle OCD
„Maria je víc matka než královna“
(Poslední rozhovory, 21. 8. 1897)
Tereziin vztah k Marii byl, z pohledu náboženského prostředí její doby, úžasně jasný a prostý. Co vůbec nemůže potřebovat, je abstraktní, doktrinální přístup bažící po zázracích. Ještě na lůžku nemocných, několik měsíců před smrtí, objasňuje svým sestrám (máme o tom záznamy více svědků), že by Mariin život chtěla pozorovat „jak opravdu byl, ne život smyšlený“. Od kazatelů si přeje, aby „představovali její skutečný život, jak ho vidí evangelium“.
A přesto – nebo právě proto? – je Terezin vztah k Marii mimořádně vřelý a živý. V jejích očích to není královna, panovnice a vladařka – mariánské tituly, které byly tehdy velmi užívané; Maria je, jak zdůrazňuje ještě jednou před svou smrtí, „víc matka než královna“, a to velmi konkrétně i pro Terezii samu. Ano, nestydí se vyznat: „Pochopila jsem, že nade mnou bděla, že jsem byla jejím dítětem. Proto jsem ji mohla nazývat jen «Mama», «maminko», protože se mi to zdálo něžnější než «Matka».“
Jak došla Terezie k takovému hlubokému vztahu lásky k Marii? Za důležitou v tom ohledu – jinak její význam nelze přeceňovat – musíme považovat událost, kterou zažila jako desetiletá před sochou Matky Boží v domě jejich rodiny. V těžké, léta trvající dětské depresi se Terezie modlila před tímto obrazem a nacházela úlevu ve své psychické nouzi: „Náhle se sv. Panna zdála krásná, tak krásná, že jsem nikdy nic krásnějšího neviděla. Její tvář vyjadřovala nevýslovnou dobrotu a něhu. Co mě však proniklo až na dno mého srdce, byl úchvatný úsměv sv. Panny.“ Terezie od té doby ví, že je svou «Maminkou Marií» milována a až do konce života na tento „úsměv“ nezapomene, zůstane v jejím srdci hluboko vrytý.
Druhým důvodem je zřejmě charakteristická podobnost obou těchto žen. V Marii, jak ji líčí evangelia, našla Terezie svůj „praobraz“, v němž mohla poznat svou vlastní bytost. Zaměřena na Marii nacházela v průběhu svého života postupně svůj způsob, jak se přibližovat Bohu, „malou cestu“ bezprostřednosti a přímosti k Bohu a ono občerstvující a životné ve styku s ním a s lidmi. V její poslední a nejdelší básni „Proč tě miluji, Maria“ (květen 1897) to vyjadřuje zřetelně. Maria je tam popisována jako ta, která žije nenápadně všední ctnosti. Zvláště její pokorou, jak stát v pravdě, se cítí Terezie oslovena.
Oba zde nastíněné aspekty patří podstatně k Tereziinu obrazu Marie. Maria je jí matkou s nejhlubším porozuměním – a současně zcela lidskou ženou z Nazareta, napodobitelnou pro každého. Vnitřní velikost karmelitky z Lisieux na konci jejího krátkého života můžeme jistě považovat také za ovoce této mariánské zbožnosti, zaměřené na evangelium a současně osobně vřelé mariánské zbožnosti.
Je třeba ještě vyzvednout, že Maria nebyla nikdy u Terezie degradována na pouhou vykonavatelku jejích přání. Na svém loži nemocných klade svým spolusestrám na srdce: „Když jsme se k sv. Panně o něco modlili a ona nás nevyslyší, je to známka že nechce. Pak ji musíme nechat dělat, co chce, a nesmíme ji trápit dalšími prosbami.“ Marii musíme nechat volnost, ví přece lépe, co je pro nás dobré; na ničem jí tolik nezáleží, než abychom vrostli do společenství s Kristem, které je plností života.
Fr. Michael Jakel OCD
„Dal mi sílu a odvahu“
(Autobiografické spisy, 95)
Tvrdí se jistě právem, že většina lidí nedokáže v průběhu svého života zcela přijmout sám sebe. Proto tak mnozí žijí s velkými nebo malými komplexy méněcennosti. A kdo se sám nenaučil přijmout se, ten se také nestane žádným velkým milujícím, tím, který se pokusí přijmout svého bližního v každé situaci, ať si to „zasloužil“ nebo ne; jak známo, budeme podle Ježíšova horského kázání teprve tehdy v plném slova smyslu dětmi Božími, když také my dáme svému „slunci lásky“ vycházet každý den znovu na zlé i dobré (srv. Mt 5,45).
Aby se odvážil přijmout se, potřebuje člověk hluboké vědomí v srdci, že ho někdo zcela a úplně miluje jen pro něho samého. Jaké štěstí, máme-li takové lidi!
Poslední přijetí, takříkajíc vyléčení každého komplexu méněcennosti od kořene, může dát – to je zkušenost Malé Terezie – jen ten, který je láskou v osobě. Terezie zakusila toto léčení kořene o Vánocích 1886. Píše při pohledu zpět: „Terezie už nebyla tatáž. Ježíš proměnil její srdce.“ Prožívá to a popisuje skoro jako zázrak, že se mohla ve svých 14 letech, doslova přes noc, konečně úplně přijmout. Malý zážitek jí dává vyznat: Smím být sebou a tak zůstat, jsem milována, tak jak jsem! Nemusím se vůbec měnit! Ježíš se o Vánocích stal slabým dítětem, abych i já, právě pro svou slabost, se cítila milována a v budoucnu hledala všecku moc a sílu u něho. „V oné noci, kdy se milý Bůh stal z lásky ke mně slabým a trpícím, mě učinil silnou a odvážnou.“
Od těchto Vánoc je Terezie osvobozena od svého pohledu na sebe, rázem je nyní uvolněna z nekřesťanské školy sebezdokonalování a sebeposvěcování. Ví: Ježíš mě napraví. Může mu říci: Ty, Ježíši, musíš všechno ve mně působit a také způsobíš!“ – A kdo se už nemusí starat sám o sebe, je uvolněn pro lásku: „Ano, cítila jsem, že do mého srdce vkročila láska, nutnost zapomenout sama na sebe, abych jiným dělala radost, a od té doby jsem byla šťastna!…“
Její otec a čtyři sourozenci nedokázali předtím deset let milovat ji zcela.
„Nová“ Terezie, která se teď rozvíjí, se stane, viděno zvenčí, nejsvobodnějším člověkem, jakého si lze představit, na němž už nelze nalézt nic křečovitého. Na jejím novém stylu života bylo možno pozorovat: je klidná v sobě. V každé situaci se zakotvuje v Kristu a tím může odvážně vyjít ze sebe a každého hluboce obejmout: „Čím víc jsem spojena s Ježíšem, tím vroucněji miluji své sestry.“ Žít má smysl, když jsem milující a jsem jím stále víc. Tam chce vést pravá zbožnost. Co dělá proces tak bolestivým – přistupovat i k obtížným lidem, nechat se proniknout křížem, propůjčovat život –, to bolí. Terezie to „dokázala“ při pohledu na Ježíše, který směl být od rána do večera jejím Vykupitelem a Spasitelem.
Autobiografie Tereziina se v duchovní literatuře našeho století stala proto „velkým závodníkem“ a už nikdy nedostiženým bestsellerem, protože v ní mohou všichni, od nejprostších věřících až k nejučenějším teologům, spoluprožít, jak člověk původně neuroticko-egocentrický a špatnou náboženskou výchovou ještě jednou neurotický, je proměňován Bohem v největšího milujícího a největšího „misionáře“ našeho století.
Tázána na slovo rozloučení, Terezie odpovídá: „Všecko jsem řekla: Jen láska se počítá!“ A jedno z jejích nejposlednějších slov, krátce před smrtí udušením: „Nelituji toho, že jsem se upsala lásce, ne, nelituji toho!“
P. Theophan Beierle OCD
Terezie od Dítěte Ježíš se podobá člověku, který s vypětím všech sil bojuje proti něčemu, z čeho nevidíme ani přesnou podobu ani zvláštní nepřátelství. Teprve v posledních letech, když sama vyrozuměla, že zvítězila, se odhaluje tvář protivníka: je to lež. Lež ve všech jejích podobách, které může na sebe vzít v křesťanství, maskovaná faleš, polovičatá opravdovost, přechody, kde svatost a bigotnost, umění a kýč, pravá mdloba a slabošství hodné opovržení, tvoří nerozmotatelné klubko. Tereziiným osudem je žít na této hranici, být nejen stále – v životě i po smrti – ne pochopena, ale dosti často být i nepochopitelná, bojovat zbraněmi doby proti té době, muset zápasit slovy a obrazy kýčů na život a na smrt proti lži kýče, vysvlékat se se vší silou, kterou měla, z falešné kůže, aniž směla opustit své přikázané prostředí, aniž mohla, aniž chtěla… Proniká všemi líbeznostmi a padělky k prosté, nahé pravdě evangelia…
A co napáchal kýč v mariologii! Co Terezie tady bezohledně nohou odstrčí, trochu jako by práskala bičem při vymetání chrámu, je okolo Matky Boží navršená zbožná, dobře míněná nepravda, která nakonec nechá duše odejít s prázdnou a brání jim, aby pily z pramene pravosti.
Hans Urs von Balthasar
(Sestry v Duchu, Einsiedeln 1979)
Kernworte der hl. Therese von Lisieux (2),
Karmelimpulse II/1993.
Přeložil Dr. Vojtěch Pola.
